Historie Jižní Moravy

Příroda, Historie, Cestování, Fotogalerie

ODKAZY

JIŽNÍ MORAVA - HISTORIE - MIKULOV - POHLEDY VYHLÍDKY

Home About Me My Hobbies My Pictures Contact

Šibeniční vrh

Velmi zajímavou geologickou a botanickou lokalitu představuje nevysoký Šibeniční vrch (238 m), jinak též Šibeničník, který se nachází mezi městem a hranicí s Rakouskem. Jde o osamocený vrch s dvěma vrcholy oddělenými mělkým sedlem, který je tvořen krou dolomitizovaného emstbrunnského vápence. Na jeho západním svahu se nachází izolovaná skála. Podél východního úbočí vrchu probíhá geologický zlom tzv. vídeňské pánve. Vzhledem ke svému geologickému podloží vyniká Šibeničnik zajímavou květenou. Roste zde například pryšec sivý menší a řebříček štětinolistý, které jinde na Pálavě chybějí. V roce 1912 významný český botanik a pozdější profesor Masarykovy univerzity Josef Podpěra objevil na západním svahu Šibeničníku ovsíř štěpní. Tato nenápadná tráva se vyskytuje dále v Českém středohoří a na Hainburských kopcích v sousedním Rakousku. Souvisle je rozšířena od Ukrajiny až do Zabajkalí. Ve střední Evropě představuje relikt chladných stepí konce poslední ledové doby. Šibeniční rybník, který se nachází mezi stejnojmenným kopcem a státní hranicí, byl založen před rokem 1562, kdy se spolu s Novým rybníkem poprvé připomíná v urbáři mikulovského panství. Donedávna sem vytékaly odpadní vody z Mikulova, ale po výstavbě čistírny se kvalita odpadních vod výrazně zlepšila. Přesto zde rybáři dosud chovají pouze násadu. Často sem z novomlýnských nádrží zalétají kormoráni, pro něž představují drobní kapříci vyhledávanou potravu.
V rákosinách Šibeničníku a Nového rybníka hnízdí několik párů pochopů rákosních. Na stébla rákosu nad vodní hladinou zavěšují svá hnízda rákosníci. Hojný je především rákosník obecný, který je téměř přesnou zmenšeninou rákosníka velkého, což je druh, který na jaře svým zpěvem vytváří typickou zvukovou kulisu rybníků a dalších mokřadů.

Turold

Rozsáhlý lom v jižní části Turoldu, jehož činnost byla zastavena v roce 1934, skrývá mnohé příodní zajímavosti. V dolní lomové etáži se nahází vchod do jeskyně Na Turoldu. Tato část původně mnohem rozsáhlejšího jeskynního systému byla objevena v roce 1951 a postupně irozkoumána amatérskými speleology. Celková lelka dnes známých chodeb činí asi 940 m. V šedesátých letech byla dokonce přístupná veřejnosti. Jeskyně Na Turoldu představuje jedno z nejvýnačnějších a nejdéle sledovaných zimovišť netopýrů v českých zemích. Jeho hlavním hostem je Vrápenec malý, který je v České republice na seznamu chráněných druhů a zároveň patří k nejohroženějším z evropských letounům. S pravidelnou kontrolou přezimujících zvířat se začalo již v roce 1968, ovšem počty Vrápenců se stále snižovaly, až musela být jeskyně uzavřena. Od té doby se jejich stavy opět zvyšují. Například při sčítání v lednu 1996 zde byli zjištěni 243 přezimující jedinci. Dále zde zimuje netopýr velký, netopýr brvitý a netopýr řasnatý. V opuštěných lomech Turoldu a Svatého kopečku pravidelně hnízdí výři. Tok těchto největších evropských sov začíná již koncem zimy. Ptáci si nebudují hnízdo, ale snášejí dvě až čtyři vejce přímo na zem, například na skalní terásku. Z nich obvykle vychovají dvě až tři mláďata.

Svatý Kopeček

"Svatý kopečku, kosteli vlající na hoře zelené..." Tak opěvuje básník Jiří Wolker známějšího jmenovce, který stojí poblíž Olomouce. Mikulovský Kopeček na svého poetu teprve čeká. Jeho krása je jiná, skromnější, tišší. Svými bílými vápencovými skalisky, na jaře posetými nesčetnými drobnými kvítky vzácných druhů rostlin, k nám symbolicky promlouvá o čistotě úmyslů, z níž vyrůstá nenápadně, ale drahocenné ovoce ušlechtilých činů.
Na svazích Svatého kopečku lze nalézt většinu typických rostlinných druhů jihomoravské květeny. Jsou to zejména dva druhy kosatců. Jako první rozkvétají v polovině dubna kosate nízké. Tento druh má velmi rozsáhlý areál. Vyskytuje se v jižním Rusku a na jižní Ukrajině, v severním předhůří Kavkazu, v Zakavkazí a v severním Turecku. Roste též v Bulharsku, rumunské Transylvánii a v Uherské nížině, odkud zasahuje nejdále k severozápadu až na jižní Moravu. Nejsevernější lokalita se nachází na Větrnících u Dražovic. Nejčetnější populace lze ovšem nalézt právě na Pálavě. Kosatec písečný kvete až počátkem května žlutými květy na dvoukvětých lodyhách. Má také užší listy a tenčí oddenek. Patří ke kriticky ohroženým rostlinám naší květeny a na Moravě je ještě vzácnější než kosatec nízký. Kromě Pálavý, kde roste na čtyřech nebo pěti místech, se vyskytuje ještě v okolí Moravského Krumlova. Do Čech ovšem už nezasahuje. Patří do skupiny tzv. ponticko-panonských druhů, které do střední Evropy pronikají přes Uherskou nížinu z území na sever od Černého moře. Svatý kopeček představuje nejbohatší lokalitu Květena Pálavských kopcůviolek v českých zemích. Z tohoto rodu zde bylo nalezeno deset druhů a pět kříženců. Fialky se nápadně uplatňuji v jarním aspektu. V lese a křovinách vytvářejí rozsáhlé koberce, v nichž je zastoupena violka vonná, violka křovištní a violka srstnatá, které se spolu ochotně kříží. Nejdříve, často již v polovině března, rozkvétá violka obojaká, která je ovšem vázána na štěpní stanoviště. Patří k chráněným druhům. Do stejného rodu (latinsky Viola) patří i tzv. macešky, z této skupiny se zde vzácně vyskytuje maceška rolní, známá spíše jako nenápadný polní plevel, ale zejména velkokvětá maceška skalní. Na Svatém kopečku vyhledává okraje lesa a křovinaté lemy. Prohlédnout si ji můžeme například na temeni kopce podél severního okraje cesty od kaple sv. Šebestiána k Božímu hrobu. Rozkvétá obvykle již v dubnu, ale kvete často až do začátku léta. Maceška skalní má těžiště svého rozšíření ve střední Evropě. Na Moravě roste ještě v okolí Znojma.

Mikulov

Město Mikulov má tři dominanty: Zámecký kopec se zámkem, Kozí vršek s gotickou obrannou věží a Svatý kopeček, který je z nich nejvyšší. Vytváří charakteristickou kulisu města, jemuž dodává onen tak opěvovaný italský kolorit. Dlouho v Mikulově znali jen Tanzberg - Taneční vrch, na němž se v noci z 30. dubna na 1. máje odehrávaly veselice doprovázené nejrůznějšími výstřednostmi. Poté, co v roce 1622 řádila v Mikulově a jeho okolí morová epidemie, rozhodl se kardinál Ditrichštejn vyjádřit Bohu svou vděčnost za její překonání a za přežití. Nechal na kopci postavit kapli, a současně tak učinil přítrž rozpustilým radovánkám. Není vyloučeno, že se při budování kaple nechal inspirovat některými severoitalskými poutními místy, například známým Sacro Monte u Varese nedaleko Milána. Základní kámen kaple sv. Šebestiána byl položen na svátek Navštívení Panny Marie 2. července 1623. Množství lidí tehdy spolu s kardinálem Ditrichštejnem vystoupilo na výšinu za městem, aby byli přítomni slavnostnímu svěcení základního kamene. Po dokončení nové svatyně již putovali na kopec pravidelně, takže roku 1626 dal kardinál pro poutníky vybudovat cestu lemovanou kapličkami, které jim při namáhavém výstupu poskytovaly příležitost na chvíli se zastavit a zamyslet se nad bolestí a utrpením Spasitele světa i nad svým životem. O pár let později, roku 1631, vyrostla nedaleko kaple na temeni kopce i volně stojící zvonice, která však 3. července 1767 padla za oběť požáru. Stavby velice trpěly povětrnostními vlivy. Zvláště za letních bouří byly častým terčem blesků. Kaple sv. Šebestiána vyhořela několikrát, nejzhoubnější však byl požár v roce 1663. Po něm dal roku 1672 kníže Ferdinand z Ditrichštejna na jejím místě vystavět větší kostel, který byl vysvěcen v roce 1679. Centrální stavba má půdorys řeckého kříže s valené zaklenutými rameny a osmibokou kopulí zakončenou lucernou. Vedle hlavního oltáře, zasvěceného sv. šebestiánovi, v něm stály, stejně jako v původní kapli, boční oltáře sv. Kocha a sv. Karla Boromejského. Roku 1714 byla ke kostelu přistavěna malá sakristie, umístěná za hlavním oltářem. V roce 1767 kostel znovu vyhořel. Větší pohroma však přišla o necelých dvacet let později, kdy byl kostel roku 1786 v rámci josefínských reforem zrušen a jeho zařízení prodáno v dražbě. Před úplným zničením jej zachránilo jen to, že byl spolu s celým areálem Kopečku soukromým majetkem ditrichštejnského rodu. Nicméně se postupně stával ruinou, byť malebnou. Obrat k lepšímu nastal až začátkem šedesátých let minulého století. Probošt August, svobodný pán z Bartensteinu, rakouský šlechtic, se po příchodu do Mikulova rozhodl celý areál Svatého kopečku včetně kapliček křížové cesty restaurovat. Roku 1862 založil pro tento účel zvláštní výbor, zahájil sbírky a pustil se do oprav. Úmyslem probošta Bartensteina bylo obnovit Svatý kopeček jako trvalou památku na 1000. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, z vděčnosti za to, že jejich přičiněním je Morava již tisíc let křesťanskou zemí. Dne 16. srpna 1863 byl za přítomnosti asi 4000 lidí znovu vztyčen kříž na kopuli obnoveného chrámu a po následných úpravách interiéru byl 8. září 1865 kostel opět slavnostně vysvěcen. Poslední vážnou pohromou způsobenou přírodním živlem byl úder blesku 24. června 1913. Požáru válečného živlu podlehl kostel na samém konci druhé světové války 5. května 1945. Dnes bělostí svých fasád září opravený kostel spolu s celým areálem znovu jako maják do celého kraje.

Cesta k pašijovým kaplím, jichž bylo původně zřejmě sedm, začíná na úpatí Svatého kopečku u bývalého piaristického domu, ozdobeného sochou sv.Jana Nepomuckého v nice na průčelí. Raně barokní výzdoba kapliček promlouvala k současníkům srozumitelnou řečí, byť byli třeba negramotní. Sochařskou výzdobu lze datovat do doby kolem roku 1700, ale svou tematikou zjevně navazuje na starší stav. Ač je dílem rozličných neznámých umělců, vytváří přesto jeden celek. Tradiční ikonografické ztvárnění Krista doplňují další postavy s víceméně negativním posláním (biřici, posmívající se farizeové atp.), v jejichž postojích a zejména tvářích se zračí jednak umělcův hluboký vnitřní prožitek Ježíšovy bolesti, jednak s nadsázkou
vyjádřená lidská nenávist a zloba, totiž hřích, který Ježíše přivedl na kříž. První kaple symbolizuje Loučení Krista s matkouKaplička
Marií. Následující zastavení připomíná Krista ve chvíli smrtelných úzkostí v Getsemanské zahradě a v další kapli nalezneme špicí apoštoly jako Ježíšovu němou výčitku: „To jste nemohli ani jednu hodinu bdít se mnou?" Čtvrtá kaple představuje Bičování, pátá pak Posmívání. V šesté kapli vidíme zmučeného sedícího Krista výrazně durerovských rysů a sedmá kaple znázorňuje Nesení kříže.

Velmi zajímavá je historie vzniku drobných sakrálních objektů doprovázejících stavbu kostela a zvonice. Dnes jich je celkem 16, nevznikly však naráz a jejich současná podoba pochází rovněž z doby Bartensteinových renovačních zásahů. Již kardinál Ditrichštejn dal kolem cesty vedoucí na Svatý kopeček zřídit několik kaplí s pašijovými výjevy, z nichž první je scéna Loučení Krista s Marií. Již to naznačuje, že nešlo o cyklus křížové cesty, jak jej známe dnes. Je to pochopitelné, protože dnešní křížová cesta o 14 zastaveních je výsledkem dlouhého vývoje, završeného teprve na přelomu 17. a 18. století. Pašijový cyklus míval různý počet „zastavení". Nejčastěji jich bylo sedm, patrně proto, že Kristovo utrpení bylo spojováno se sedmi bolestmi Panny Marie a též se sedmi hlavními hříchy člověka - příčinou Kristovy smrti. To je zřejmě také původní počet mikulovských pašijových kaplí, z nichž první se nachází na úpatí Svatého kopečku u bývalého piaristického domu, dnešního Domu spisovatelů. Původní zastavení dovedně využívala skalních převisů a drobných jeskyněk. Dnešní stavby pocházejí již z Bartensteinových oprav. K pašijovému cyklu ještě náleží Boží hrob v klasické maurské formě, dnes bohužel značně poničený. Patří rovněž k původním stavbám Svatého kopečku, právě tak jako kaple Vzkříšení, kterou nalezneme na mírné vyvýšenině za kaplí Božího hrobu. K tomuto nejstaršímu pašijovému Svatý kopeček - mšesouboru můžeme přiřadit i kapli Bolestné Panny Marie, která je ze všech největší a stojí za kostelem sv. Šebestiána na temeni kopce. Doprovází ji malá čtyřboká kaple neznámého zasvěcení, ale stejného stáří. Rovněž v pořadí desátá kaple křížové cesty, která stojí nedaleko zvonice a dnes postrádá jakoukoliv uměleckou výzdobu, náleží k původním stavbám Svatého kopečku. Její stáří dokládají dochovaná vyobrazení ze 17. století a můžeme ji snad ztotožnit s kaplí sv. Barbory. Zbývající kaple Svatého kopečku jsou mladší a nepatří do pašijového cyklu. Náleží k nim i kaple sv. Rozálie, ochránkyně proti morové nákaze, která je součástí poutního areálu a nachází se na opačném konci cesty na Svatý kopeček nedaleko jejího vyústění na milovickou silnici, stejně jako tři kaple stojící podél poutní cesty na svahu mezi sedmou kaplí s Kristem nesoucím kříž a kostelem sv. Šebestiána, z nichž jedna byla zřízena roku 1675 z daru nejmenovaného vídeňského kupce. Poslední kaple celého souboru byla dokončena v roce 1776 a 1. září téhož roku byla celá křížová cesta slavnostně posvěcena. Z této původní křížové cesty snad pochází freska v osmé kapli, zobrazující Setkání Pána Ježíše s jeruzalémskými ženami. Do kaplí, opravených proboštem Bartensteinem, pořídil nové obrazy křížové cesty majitel jedné z mikulovských kožedělných továren Josef Lebwohl. Jedním z nich je zřejmě výjev Ježíšova třetího pádu malovaný na dřevě, který se zachoval v deváté kapli. Svatý kopeček navštěvují poutníci od roku 1623. l když původně byla jejich hlavním cílem Černá madona loretánská u kapucínů ve městě, na Svatý kopeček je přiváděly pašijové pobožnosti. Po zrušení lorety za josefínských reforem se mariánská úcta přenesla spolu s milostnou sochou do kolegiátního chrámu sv. Václava a od miléniových oslav v roce 1865 se spojila přímo se Svatým kopečkem, neboť výroční den posvěcení kostela sv. Šebestiána - 8. září - je zároveň svátkem Narození Panny Marie. Mikulovské poutě zcela nezanikly v žádné době, třebaže jim bývalý režim nepřál. I noví čeští osídlenci po druhé světové válce je převzali s láskou a nadšením. Bohužel dnes již poslední stopou jejich obnovitelských snah je poničená freska Rudolfa Gajdoše v jedenácté kapli, která představuje Přibíjení na kříž. Svatý kopeček v Mikulově je unikátní památkou. Je nejen osobitým dekoračním prvkem starobylého jihomoravského města, ale vypovídá i leccos o duchovní a kulturní úrovni zdejších obyvatel v minulosti i současnosti.

„Černá jsem, přece však krásná... Synové... udělali ze v mikulovské loretě, vystoupí každoročně v měsíci září mne strážkyni vinic." Tyto verše z biblické Písně písni na vrchol Svatého kopečku, aby odtud přehlédla město jako by napsal Šalomoun o Mikulovu a jeho patronce a jeho vinice, v nichž právě dozrává úroda - výsledek Černé madoně loretánské. Socha, původně umístěná celoroční práce zdejších lidí.

Převzato z knihy Podoby kraje a času, Mikulov 1996.

PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):

Heraldika

Historie Mikulova a okolí

Starověk

Fotogalerie

NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):

Lednicko-Valtický areál

Moravský Zemský archiv Brno

Lichtenštejnské stezky

Okresní archiv Mikulov

Mikulov - historie

Valtice - historie

Mikulov na Wikipedii

[Zpět][Heraldika][Historie][Starověk]

Home Back About Me Contact Photogalery