Historie Jižní Moravy

Příroda, Historie, Cestování, Fotogalerie

ODKAZY

JIŽNÍ MORAVA - HISTORIE - MIKULOV A OKOLÍ

     Mikulov - město s duchem imponujících dějin a poezií jihomoravské krajiny. Jeho stavitelům se v průběhu staletí podařilo vybudovat sídlo nepřehlédnutelné vznešenosti i malebnosti.
    Mikulov byl městem poddanským a centrem panství, jehož velikost se měnila v závislosti na politické a hospodářské úspěšnosti majitelů, jimiž byli v letech 1249-1560 Lichtenštejnové a v letech 1575-1945 Ditrichštejnové. Oba rody stály v popředí moravské pozemkové šlechty a dbaly na co nejtěsnější vazby s panovnickým dvorem. Mikulov a jeho zámek byly Mikulovský zámek - rytina z roku 1740jejich hlavním sídlem a výstavnost tohoto místa byla vizitkou jeho pánů. Stavitelé, držitelé panství, kteří financovali velké stavby světské i církevní, měšťané z židovského a křesťanského města, vinaři a řemeslníci na předměstích vytvořili působivý  architektonický komplex, který naštěstí nebyl příliš poškozen pozdějšími horlivými staviteli a bořiteli.Období budování se střídala s periodami útlumu, které přinášely válečné konflikty, v této pohraniční oblasti zejména ve středověku časté.

Historie Mikulova a jeho okolí

Mikulov Mikulov
     Vývoj města vždy ovlivňovala a určovala jeho poloha na moravsko-rakouské hranici. Od vzniku Velkomoravské říše v 9. století patřilo území pod Pálavou s hradištěm u Strachotína k místům, která hrála důležitou roli v politických sporech se sousední jižní, tehdy fransko-bavorskou feudální mocí. Mikulovsko bylo přičleněno k Moravě po vítězství krále Vratislava nad   rakouskými Babenberky v roce 1082. Prastará obchodní cesta od Baltu k Jadranu křížila nově vzniklou hranici mezi hlavním hřebenem Pálavý, který začíná v Mikulově Zámeckým kopcem a Kozím vrškem, a jejím prostředním hřebenem, k němuž náleží Svatý kopeček. Toto krajinné seskupení vybízelo jak k osídlení, důležitému pro obranu moravského území, tak k zastavení při obchodních cestách. Funkci strážce nově vytvořené moravsko-rakouské hranice v 11. a 12. století zřejmě hrála archeologicky prokázaná roubená stavba na Zámeckém kopci. K roku 1173 se hlásí první písemná zpráva o Mikulovu, listina, kterou Vilém z Pulína s manželkou Žofií zakládají klášter v Dolních Kounicích a dávají mu několik vsí a patronátní práva ke kostelům, mezi nimi též ke kostelu v Mikulově. Listina je sice falzum ze 14. století, ale zdá se, že věrně zachytila skutečnosti z konce století dvanáctého. Prokazuje existenci kostela a osady, která k němu patřila. Počátkem 13. století založili Přemysl Otakar I. a jeho bratr markrabě Jindřich Vladislav na místě starého hradiště kamenný hrad, spravovaný podle listinného falza z roku 1218 z blízkého hradu Děviček královským purkrabím Štěpánem z Medlova. Roku 1249 moravský markrabě Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II., postoupil Mikulov jednomu ze svých příznivců, Jindřichu z Lichtenštejna. Tento akt byl součástí zeměpanského projektu kolonizace nedostatečně osídlené a hospodářsky a politicky nejisté příhraniční oblasti.
    Srdcem budoucího města byl hrad na vápencových útesech nad vsí, rozložené kolem kostela sv. Václava. Hlavní obytnou stavbou pozdně románského hradu ze 13. století byl věžovitý čtvercový palác na vrcholu severního útesu. Jižně a na východ od něj předpokládáme další hradní stavení, která se však dochovala jen v torzech zdí, dnes vestavěných do kvadratury zámku. Pravděpodobně už byla rozestavěna válcová věž s břitem na druhém zámeckém nádvoří. Hrad byl postupně rozšiřován o obranné věže i obytné paláce, protože jej neustále obývalo několik rodin. V roce 1362 se poprvé připomíná Mikulov jako městečko s lázní, rychtou a lavicemi (krámy) masnými a chlebnými. Gotické měšťanské domy se v Mikulově nedochovaly. Byly pravděpodobně přízemní, dřevěné, snadná oběť požárů - metly středověkých měst.
    Lichtenštejnové patřili k významné dolnorakouské šlechtě a získáním mikulovského panství na moravském území byl dán směr jejich politice i v dalších generacích. Ve stálých politických sporech mezi moravskými a rakouskými panovníky udělovali svoji jistě významnou vojenskou pomoc tu jedné, tu druhé straně, vesměs nikoli podle principu věrnosti. Již Jindřichovi synové Jindřich II. a Fridrich stáli roku 1278 na Moravském poli na straně Rudolfa Habsburského, protivníka Přemysla Otakara II. Rudolf jim za vojenskou pomoc udělil roku 1279 pro ves Mikulov právo týdenního trhu, významný prostředek k prosperitě středověkého sídla. Mistrem v lavírování mezi zemskými vladaři na obou stranách hranice byl Jan I.z Lichtenštejna, hofmistr vévody Albrechta III. Rakouského, na němž roku 1366 vydobyl pro své rezidenční město právo výročního trhu na den sv. Markéty. Roku 1386 se pak ovšem stal rádcem českého krále Václava IV.
    Před husitskými válkami drželi Lichtenštejnové devět panství, získaných postupně sňatky, výsluhami, koupěmi a výměnami. Urbář z roku 1414 uvádí tři panství na Moravě (Mikulov, Drnholec a Břeclav) a ostatní v Dolních Rakousích. Za husitských válek stáli Lichtenštejnové pevně v protíhusitském táboře. Jiří z Lichtenštejna, od roku 1390 tridentský biskup, se dokonce přičinil o zatčení Jana Husa v Kostnici. Za aktivní pomoc císaři Zikmundovi v bojích proti husitům získali blízký Podivín a poplatky z prodeje soli v Břeclavi, Věstonicích a Drnholci. Císař Zikmund tehdy město několikrát navštívil a vojsko jeho zetě vévody Albrechta mělo v Mikulově opěrný bod. V roce 1426 však husité vpadli na jižní Moravu, obsadili Břeclav a  lichtenštejnský Mikulov vypálili. Tehdy shořel starý kostel sv. Václava a slibně se rozvíjející město utrpělo rány, ze kterých se dlouho vzpamatovávalo.Mezi všemi državami Lichtenštejnů mělo mikulovské panství zvláštní postavení. Bylo hlavním rodovým majetkem v držení jeho nejstaršího člena. V roce 1504 novou dědickou dohodou stanovil Kryštof III. (1446-1506) svým panstvím Mikulov, který byl centrem držav, a dvěma synovcům rakouský Steyregg a Valtice. Roku 1538 pak došlo k dělení mikulovského panství mezi Kryštofovy vnuky. V roce 1560 byl Mikulov prodán Ladislavu Kereczenyimu, o šest let později v Bělehradě popravenému Turky. Po smrti jeho syna roku 1572 spadlo mikulovské panství odúmrtí na císaře Maxmiliána II.
Ditrichstein v obrazech Ditrichstein v obrazech
     Urbáře z této doby popisují město a panství v období konce lichtenštejnského hospodaření v Mikulově a jeho převzetí Ditrichštejny. Jádrem města bylo ohrazené náměstí na středověkém půdorysu. Požáry, které řádily ve vnitřním městě v letech 1536 a 1561, zničily gotickou zástavbu a vytvořily prostor pro novou, renesanční. Horní část náměstí měla funkci předhradí. Na místě dnešní radnice stával panský pivovar, který roku 1575 vyhořel. V České ulici se nacházel starý kněžský dvůr, náležející ke kostelu sv. Václava. Pod Svatým kopečkem ležel Janusův, dnes Mariánský mlýn, další mlýn stál na hranici obce - v Nových sadech.
     Na Kozím vršku vedle věže fungovala saliterna, která dodávala ledek do císařské zbrojnice ve Vídni. Městečko mělo tehdy kolem 2 500 obyvatel. Většina měšťanů vlastnila vinice a zahrady. Paleta řemesel odpovídala potřebám středověkého sídla - žili a pracovali zde ševci, kamnáři, kožaři, sladovníci, bednáři, kováři, zedníci, nožíři, krejčí, rybáři, koláři, tkalci. Ve městě bylo 9 pekařských a 19 masných krámů. Práva řemeslníků chránila jejich sdružení - cechy. Roku 1476 si založili cech ševci, roku 1571 krejčí. Důležitým zdrojem příjmů pro město bylo právo vybírat mýto u všech městských bran a především pak obchod. V letech 1611-1618 přebudoval kardinál strohou hradní pevnost v renesanční zámek. Čtyři nárožní obranné bastiony byly přeměněny v obytné sály. Největší z nich, severní, původně gotický palác, byl přestavěn v hlavni zámeckou dvoranu - Sál předků. Západní a východní křídlo jižního dvora zámku spojila visutá chodba na arkádách a před hradební zdí na jižní straně bylo vystavěno jižní křídlo. U západní hradby v předhradí byla vedle Udírenské věže postavena budova divadelního sálu. Při této přestavbě byl zřízen nový příjezd do zámku. Středověký přístup, obcházející kopec od východního vstupu k hradu pod jižním svahem k západní hradbě s gotickými věžemi, ztratil se změnou způsobu vedení boje smysl. Byl nahrazen přímým vstupem ve východním svahu na místě zbořených středověkých domů nad kostelem sv. Václava a opatřen vstupní bránou, která se dochovala v severní části Temné brány. Pod zámkem byl založen park s jižními dřevinami. Svému nástupci Maxmiliánovi (1596-1655) předal kardinál zvelebené město s reprezentativním palácem, s novými institucemi pro pěstování ducha a vzdělanosti, důstojné sídlo držitele mikulovského panství.
Hospodářskou situaci města koncem třicetileté války Maxmilián vylepšil obnovou městských privilegií, která obohatil o dodatky podporující vinařství a obchodování s vínem. Pokles poptávky po víně totiž způsobil nárůst zásob ve vrchnostenských sklepích. Proto také dal kníže ve sklepě pod divadelním sálem zhotovit velký sud o obsahu 1 010 hl, který se dochoval dodnes. Těžké časy nastaly Mikulovu po porážce rakouských vojsk v bitvě u Jankova v roce 1645, kdy byl dobyt a obsazen švédským vojskem. Na zámku Švédové uloupili mimo jiné 54 děla, 1200 dělových koulí a především cennou kardinálovu knihovnu, získanou hlavně konfiskacemi knihoven nekatolíků, kterou odvezli ve 48 sudech své královně Kristýně. Devastující celoroční obsazení města skončilo 2. dubna 1646 nočním přepadem vojska Raduita de Souches. Důsledkem švédské okupace byl hlad a mor, úbytek obyvatelstva a hospodářský úpadek. Mikulov se ale poměrně brzo z těchto ran vzpamatoval.
    Maxmiliánův syn Ferdinand II., hofmistr císařských manželů, nejvyšší moravský komorník a zemský hejtman, vládl panství v letech 1655-1689. Doba jeho správy byla poznamenána následky tureckých a uherských válek, které zasáhly jižní Moravu. Roku 1663 vojska sedmihradského knížete Rakocziho zpustošila také nejbližší okolí Mikulova. Po válce zůstala čtvrtina domů ve městě neobydlena a pětina vinic neobdělána. Nápravě poměrů se snažil kníže pomoci podporou cechů a pro rozvoj obchodování povolil městu roku 1660 šestý trh na neděli po sv. Václavu. Tato opatření zřejmě pomohla, jak naznačují stavební úpravy zámku a nová vlna budování ve městě ve druhé polovině 17. století. Při východní hradbě na třetím zámeckém nádvoří byla postavena budova míčovny, byla přestavěna Temná brána a před východním křídlem jižního paláce byla zbudována terasa (1682) a pod ní oranžérie (1686). v této době byl také zvětšen piaristický kostel sv. Jana Křtitele. Nedaleko Valtické brány byl postaven panský špitál s kaplí Čtrnácti pomocníků, který sloužil jako chudobinec pro 33 lidí. V šedesátých letech 17. století bylo na Kamenném řádku započato se stavbou lazaretu, jehož součástí byla kaple Panny Marie Pomocnice, jednoduchá barokní stavba s reliéfem Panny Marie a ditrichštejnským znakem - dílem Ignáce Lengelachera.
    Ferdinandův starší syn Leopold, nádherymilovný barokní šlechtic s dobrým vkusem, spravoval panství v letech 1698-1708. Svými stavebními záměry v Mikulově zaměstnal architekty s vynikající pověstí - Johana Bernarda Fischera z Eriachu, Lucase Hildebrandta a vídeňské stavitele Jeana Treheta a Kristiána Alexandra Oedtla. kteří stavební práce vedli. V roce 1703 byla z vojenských důvodů zesílena zámecká opevnění a městské hradby. Na zámku byly postaveny kasárny pro zámeckou gardu, stáje při západním bastionu a nové luxusní místnosti za východní terasou. Dochované účty - platby zedníkům a natěračům, tesařům a zámečníkům, štukatérům, pozlacovačům a kamnářům - svědčí o horečném dění. Byl nakupován nábytek, obrazy a například také 4 000 kusů hřebíků na jejich zavěšení. Pracovali zde malíři fresek a skla, sochaři z Rakouska a Itálie. V účtech se objevují i položky za pořízení hudebních nástrojů pro knížecí kapelu a za provedení italské komedie.Výnosy panství však na Leopoldovy stavební projekty nestačily. Po jeho smrti převzal alodní majetek bratr Walter Xaver (1664-1738), do té doby církevní hodnostář v Olomouci. V situaci neutěšeného stavu financí došlo navíc 10. srpna 1719 ke katastrofě v podobě požáru, který vypukl v židovské čtvrti a přeskočil na zámecké budovy. Z luxusně vybavené rezidence zbyla hromada trosek. Šetrný Walter se rozhodl k rekonstrukci zámeckých prostor bez nákladných uměleckých prvků a vyzval k obnově budovy dosavadního stavitele Kristiána Alexandra Oedtla. Původní trojetážová stavba byla stlačena na dvě podlaží, v jižním traktu byla postavena sála terrena a při ní terasa v duchu Leopoldovy přestavby zámku. Vedle Sálu předků byla vybudována nová terasa nad bránou do prvního nádvoří a sál byl spojen schodištěm s původní budovou divadla, obnovenou roku 1727 pro zámeckou knihovnu. Vstupní hala k Sálu předků dostala nové schodiště s výplněmi z železných mříží podle návrhu brněnského mistra Heinricha Gottfrieda Fórstera, doplněné drobnými plastikami Ignáce Lengelachera. Rolí uměleckého poradce a malíře nástěnných maleb v sále terreně a Sále předků byl pověřen Antonín Josef Prenner. Co stavbě chybělo na eleganci, to jí tito tehdy ještě ne příliš známí umělci dali svými pracemi na osobitosti. To platí zejména o Lengelacherovi, který vstupoval jako mladý sochař do moravského prostředí. Téměř všechny kostely a návsi obcí mikulovského panství jsou zdobeny jeho sochami. Mikulovskými pracemi získal Ignác Lengelacher jméno a stal se nejvýznamnějším barokním sochařem jižní Moravy. Výstavba silnice z Vídně přes Mikulov a Pohořelice do Brna v letech 1727-1753 podpořila tranzitní obchod ve městě. Přední   norimberské obchodní domy si v Mikulově zřídily své filiálky, obchodovalo se s cukrem, kávou, cizokrajným kořením, indigem. Rozsáhlé tržní svobody - sedm výročních trhů, z nichž každý trval čtyři týdny - posunuly Mikulov na přední místo moravského obchodu a umožnily stavební aktivity měšťanů.
    V letech 1738-1782 spravoval panství kníže Karel Maxmilián, jeden z nejvzdělanějších dvořanů Marie Terezie. Pro své stavební záměry zaměstnal moravského architekta Františka Antonína Grimma, který pro něj projektoval konírny na druhém nádvoří zámku, terasu pro letní jízdárnu a drobné hospodářské stavby ve městě a okolí. Kníže Jan Karel z Ditrichštejna (1728-1806) působil jako rakouský vyslanec v Dánsku, u Fridricha li. v Berlíně i v Benátkách. Do osudu města však nijak výrazně nezasáhl, panství spravovala jeho pozoruhodná žena Marie Kristýna. Dne 14. září 1784 vypukl v kuchyni bankálního úřadu vedle kanovnických domů požár, který razantně změnil tvář čtvercového náměstí. Vyhořela sousední pošta, radnice a na druhé straně kapucínský kostel s klášterem a kostel sv. Anny s loretou. Po této katastrofě se knížecí dvůr natrvalo přestěhoval do Vídně. Zdevastované náměstí a opuštěný zámek bez ruchu panstva, jeho hostů a služebnictva - to byl obraz města konce 18. století.
    S napoleonskými válkami Mikulov vystoupil do popředí historického dění. V prosinci 1798 protáhla městem ruská vojska s generálem Suvorovem a po Napoleonově vítězství v Ulmu táhla jeho vojska Mikulovem podruhé k Brnu. Po bitvě tří císařů u Slavkova v prosinci 1805 začala na mikulovském zámku mírová jednání, vedená z francouzské strany generálem Talleyrandem a z rakouské knížetem Lichtenštejnem. Ráno 12. prosince přijel na zámek sám Napoleon s maršály Muratem, Soultem, Berthierem a Bernadottem, pozdějším švédským králem. Na zámku je vítala ditrichštejnská garda s dělostřelci. Městem procházely kolony zajatých ruských a rakouských vojáků, vítězní Francouzi a spolu s nimi - tyfus. Mírová jednání byla proto přesunuta do Bratislavy. V přízemí zámku byl zřízen lazaret pro zajatce, u piaristů pro francouzské vojáky. Dřevěný kříž u cesty do Drasenhofenu donedávna označoval hřbitov francouzských obětí epidemie. Nový majitel panství František Josef z Ditrichštejna (1767-1854), který získal pro spojenectví proti Napoleonovi cara Alexandra I., vyzval své poddané ke vstupu do domobrany. V roce 1809 po bitvě u Wagramu však Francouzi znovu obsadili Mikulov. Válečné rekvizice způsobily takové hospodářské potíže, že kníže prodal svá panství Židlochovice, Hrušovany, statek Velké Němčíce a Prstíce vévodovi sasko-těšínskému. Mikulov znovu spatřil slavné postavy dějin po bitvě u Lipska a Napoleonově pádu, kdy ruský car Alexandr a pruský král Fridrich cestovali přes Mikulov do Vídně na kongres, který pozměnil mapu Evropy.
Koncem 18. století měl Mikulov 7 440 obyvatel v 591 domech, z toho 4 420 v křesťanské obci a v židovské 3 020 v 169 domech, a byl co do počtu obyvatel pátým městem na Moravě. V roce 1754 otevřel Bernard Goldschmied první velkoobchod ve městě. Do konce století bylo zřízeno několik dalších, s rakouskou a uherskou vlnou, železnými výrobky a vínem. Fungovaly jako překladiště zboží pro obchod mezi Rakouskem a Uhrami na jihu a moravskými, slezskými a polskými městy na severu. Obchod byl doménou židovské obce. Město, devastované na počátku nového století průchodem vojsk, trpělo dalšími požáry.
Roku 1800 hořela Česká ulice a k ní přilehlé části Kamenného řádku a Horní vsi - dnešní Pavlovské ulice, která vzplanula znovu v roce 1832. Stará zástavba, kde žili v 16. století novokřtěnci, lehla popelem o rok později. Severovýchodní část města tak ztratila svoji starobylou tvář. František Josef z Ditrichštejna byl posledním z knížecích stavebníků, kteří měnili vzhled města. V letech 1827-1828 vybudoval na zámeckém Čestném nádvoří empírovou úřední budovu pro patrimoniální úřad. Míjela ji nová kočárová cesta bránou z náměstí, postavenou roku 1839, přes nádvoří parkem k Udírenské věži. Podle návrhu vídeňského architekta Heinricha Kocha byla upravena zámecká kaple a střecha hlavní věže. Koch byl také autorem projektu obnovy loretánského kostela, vyhořelého roku 1784, který byl v letech 1845-1852 přeměněn na hrobní kostel Ditrichštejnů. Roku 1866, půl století po jednání o míru s Napoleonem, se Mikulov opět ocitl v centru evropské pozornosti. Po porážce Rakouska u Hradce Králové v prusko-rakouské válce ustupovala rakouská armáda, pronásledovaná Prusy, přes Mikulov. Do města dorazil hlavní pruský štáb s králem Vilémem l. k jednání o míru s rakouskými zástupci. Po bouřlivých debatách došlo 26. července k uzavření prelimináře míru. Důsledkem této smlouvy bylo nové rozdělení sfér vlivu německých zemí a Rakouska a vytvoření předpokladů, které později vedly k první světové válce. Historie se opět ve svých následcích pro město opakovala. Invazi vojáků provázely válečné rekvizice a cholera, které podlehlo 231 mikulovských obyvatel a 244 pruských vojáků.
První polovina 19. století byla dobou posledního hospodářského rozkvětu města. Zlom nastal při budování železnice, nového dopravního spojení Vídně s Brnem. Lichtenštejnové zareagovali rychleji. Stavba železniční trati byla vedena na jejich panství, přes Břeclav, a nový hlavní tranzit při vstupu na Moravu tak minul Mikulov. Doprava po silnici Mikulov-Vídeň nemohla železnici konkurovat a ani výstavba trati Mikulov-Hrušovany nad Jevišovkou, dokončená v roce 1872, pokles významu města nezastavila. Důsledkem bylo jeho postupné vylidňování odchodem obyvatelstva především do Vídně.
Mapa Mikulova 19 stol.
     Plán Mikulova z roku 1826 i dnes umožňuje orientaci ve městě a zároveň dává představu jeho vývoji od středověku. Kolonizací v průběhu 13. století nastala pořeba většího prostoru pro tranzitní i místní obchodování. Pro ně byla při Lávské cestě velkoryse založena trhová ves Mikulov. Ta se pak plochém údolí, klesajícím od Turoldu a Kozího vršku k otevřené krajině na jihu, sevřeném na východě Svatým kopečkem, do počátku 17. století nazývaným Tanzberg, pod ochranou hradu rozrůstala v městečko.
Od nepaměti tudy brodem přes Dyji u Mušova vedia cesta od severu, která sedlem mezi Kozím vrškem a hradním kopcem vstupovala do staré slovanské vsi v místě dnešní České ulice a zástavby kolem kostela sv. Václava. Odtud cesta pokračovala brodem přes jediný mikulovský vodní tok - potok Hnánici - k úpatí Svatého kopečku. Tady se pak prudce stočila po jeho západním úbočí k jihu a zahnula k Břeclaví a Vídni. Druhá cesta vedla od severovýchodu, u kostela protínala vídeňskou cestu, obešla Zámecký kopec a mířila k jihu, k Lávě (Laa).
    Lichtenštejnský urbář z roku 1414 nazývá trhovou ves Mikulov již městem a dává možnost rekonstrukce její středověké podoby. Severní vstup do vsi byl u kostela sv. Václava. Zasvěcení kostela tomuto světci naznačuje české založení a také potřebu ochrany hranice. Na jihovýchodě, v místě pozdějšího piaristického gymnázia, stála valtická brána, na jihozápadě, na pravém břehu Hnánice, byla Lávská brána. Město mělo tvar trojúhelníku s vrcholem na severu, kde bylo prostorné tržiště, v širší jižní části ležel Dobytčí trh. Vnitřní město s 37 domy bylo od poloviny 14. století obklopeno příkopem, který byl snad doplněn dřevěnou palisádou. Za příkopem urbář vypočítává řadu předměstí. Na severu ležela Horní ves a Jáma, u kostela pak Widem, ke Kopečku vedla Česká ulice a na jeho úpatí se vinul Kamenný řádek. Jihovýchodně od Valtického předměstí ležely Nové sady a na západním svahu Zámeckého kopce se rozkládala čtvrť Za hradem, pozdější židovská čtvrť.
     Slovo „chrám" znamená mohutnou a pevnou budovu. Je to výraz společný všem slovanským národům. Nejde ovšem jen o pevné zdi. Jde také o sílu ducha (nebo spíše Ducha), na kterou nesmíme zapomínat. Proto je celá stavba na nejvyšším bodě zakončena křížem, znamením vítězství.
    Slovo „kostel" znamená pevnost. Opevňování kostelů sice církev zakazovala, ale už sama kamenná stavba, kolem níž se rozkládal hřbitov obehnaný zdí, znamenala jisté útočiště ve zlých dobách. Kostel je ale také místem setkávání člověka s Bohem a Boha s člověkem i člověka s člověkem, s ostatními lidmi. Tichá zákoutí uprostřed města tuto atmosféru setkávání jen umocňuji. A staré náhrobky připomínají jedno ze setkání, jemuž žádný člověk neunikne. Ptají se každého z nás: Proč žiješ? Jaký je smysl tvého života? Co po tobě zůstane??!
Kostel Sv Václava a náhrobek Kostel Sv Václava a náhrobek
     Kostelu sv. Václava připadla díky kardinálu Ditrichštejnovi důležitá úloha. Mikuláš Adaukt Voigt poznamenává, že po  dokončeni katedrály v Olomouci zaměřil kardinál svou pozornost především na tehdejší farní kostel sv. Václava v Mikulově, neboť „pro svou zvláštní náklonnost k tomuto městu je chtěl ozdobit kolegiátní kapitulou". Středověcí i barokní mistři  architektury, sochařství i malířství vytvářeli svá díla nejen pro potěchu očí a srdce a ke cti a slávě Boží podle přání objednatele, ale také jako nástroj výchovy a poučeni pro ty, kdo nerozuměli latině zaznívající od oltáře a nedovedli si přečíst nic o svém náboženství v učených knihách. Rozuměli zato velmi dobře nejen tomu, co na sochách a obrazech viděli svýma očima, ale i jejich symbol mluvě. Kdo dnes ví, že pilíře v kostelní lodi:
Mikulov, Židovský hřbitov
     Z dalších rabínů působících v Mikulově vynikli Menachem Mendl Krochmal (1648-1661), autor židovského samosprávného zákoníku, schváleného v roce 1652 na zemské synodě v Mikulově, David Oppenheimer (1689-1708), zakladatel nadace pro vzdělání chudých dětí, mystik a kabalista Šemuel Šmeike Hořovic (1774-1778), jediný významný chasid na rabínském postu v českých zemích, a Mordechaj Benet (1789-1829), zvaný zázračný rabín. Pomníky zdobící rabínský vršek mikulovského židovského hřbitova jsou trvalou připomínkou jejich zdejšího působení.
Z mikulovského ghetta pochází také mnoho významných světských osobností. Narodil se zde profesor vídeňské univerzity a císařský poradce Josef voň Sonnenfels (1733-1817) i jeho bratr, dvorní rada František voň Sonnenfels (1735-1806). S Mikulovem je spojeno i jméno hluchoněmého a nevidomého básníka Hieronyma Lorma (1821-1902), autora dotykové abecedy.
Židovská čtvrť se rozkládala na západním svahu Zámeckého kopce. Její páteř vždy tvořila ulice Hlavní, dnes Husova, k níž postupně přibývaly další domovní bloky a ulice, zvláště ve svahu dolů na takzvaných Židovských zahradách. Měla vlastní školy, obchody, lázně, modlitebny i hřbitov. Ani židovské obci se nevyhýbaly katastrofy v podobě zhoubných požárů. Největšímu z nich padlo dne 10. srpna 1719 za oběť celé ghetto. Stavebně a hygienicky málo komfortní domovní zástavba utrpěla v polovině 19. století postupným odchodem původního obyvatelstva a po poslední válce došlo navíc k mnoha plošným demolicím. Z původních 317 domů, které se rozkládaly na ploše 13,5 hektaru, tak do dnešních dnů přečkalo jen 90, z nichž je polovina chráněna jako kulturní památka. Těžiště bývalé židovské čtvrti se navíc nalézá v hranicích městské památkové rezervace Mikulov. Řada dochovaných domů obsahuje ještě renesanční jádro, barokní klenby, klasicistní či secesní fasádu s mnoha kvalitními historickými stavebními detaily. Z někdejších institucí dosud nalezneme v areálu židovské čtvrti budovu chlapecké školy (Husova 4) a starobince (Husova 52). Velmi cennou originální památku představuje středověká cisterna na vodu v suterénu domu Husova 8, sloužící snad k provozu mikve (rituální lázně). Nestojí již budovy obecního domu, špitálu, šlachty (rituální porážky), pekárny macesů (nekvašených chlebů), ani budova židovského muzea, které zde v letech 1934-1938 fungovalo. Duchovní význam mikulovské židovské obce, daný kromě jiného i počtem jejích obyvatel, se projevil skutečností, že v dobách její největší slávy v první polovině 19. století zde bylo v provozu nejméně 12 synagog či modliteben. V nepoměrně větší Praze tehdy například existovalo 16 synagog. Nejdůležitější z mikulovských svatostánků byla Horní neboli Stará synagoga, původně pocházející snad z roku 1550. Dnešní architektonické pojetí je výsledkem barokní přestavby z let 1719-1723. Centrální rozvrh stavby, kdy je čtveřice kupolí sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly, vychází z polských vzorů. Synagoga, která byla v období válečné okupace zdevastována, byla v letech 1977-1989 opravena a slouží jako muzejní expozice věnovaná historii a památkám zdejší židovské obce. Dolní či Nová synagoga, hodnotná barokní stavba z období kolem roku 1600, byla zbořena v letech 1977-1978. Též většina ostatních synagog a modliteben, které se nalézaly nejčastěji v patrech domů či dvorních křídlech, již nestojí. Zanikla tak modlitebna a studovna bet ha-midraš, o níž se první historická zmínka váže k roku 1700, synagoga Guttmannova, Chasidská, Ševcovská, Řeznická i Ábelesova. Pouze Michlštetrovská synagoga z roku 1697 ve dvoře domu Husova 52 a zbytky zdiva Aškenázské synagogy z roku 1675 ve dvorech domů na ulici A. Muchy dosud přečkaly. Svou schopnost duchovní tolerance prokázal Mikulov znovu během zhruba stoleté epizody, kdy se stal centrem působení novokřtěnců neboli habánů. Tito představitelé radikálního proudu reformace, který vzešel z německé selské války, přišli do Mikulova pod vedením Balthazara Hubmaiera počátkem léta roku 1526. Jejich utopická a sociální vize zaujala tehdejšího majitele Mikulova Linharta z Lichtenštejna natolik, že přijal z Hubmaierových rukou křest.
Habáni, kteří přišli na Moravu z Rakouska, Švýcarska a Německa, vytvořili nejen radikální formu reformačního náboženského myšlení, ale i originální organizaci obcí, v nichž se pokusili uvést v život svoji víru. Tou rozuměli uskutečnění svobodné říše Kristovy bez vší duchovní a světské vrchnosti, kde by žili podle svého vnitřního zákona a kde je všechno všem společné, souhlas s vírou stvrzujíce v dospělém věku novým křtem (odtud název náboženského společenství novokřtěnců). Proto budovali společné domy, v nichž bylo vše, co potřebovali ke svému životu a kolektivně konané práci, jejíž výsledky byly majetkem celé komunity. Novokřtěnecké hnutí se sice rozšířilo po Evropě, ale zvláštní význam mělo právě na jižní Moravě, kde byla na počátku 16. století velmi příznivá situace, aby zde habáni zakotvili. Morava byla v té době v podstatě pod samosprávou stavů reformně smýšlejících, ochotných, ale hlavně také schopných je chránit. Následkem válek 15. století byla země  zpustošená a vylidněná. Feudálové rozšiřovali své velkostatky a budovali hospodářské podniky ve vlastní režii. Zakládali rozsáhlé dvory s intenzivní živočišnou a rostlinnou výrobou, na jižní Moravě podporovali vinařství. Všechny tyto činnosti vyžadovaly kvalifikaci. A právě jakoby na pomoc snahám feudálů po rozmachu režijního hospodářství přicházejí na Moravu habáni s nepřehlédnutelnou dovedností, zdatností, pracovitostí i novými zkušenostmi, které si jednak přinesli a jednak je čerpali ze svých neustálých cest i pravidelným kontaktem s ostatními komunitami v zahraničí. Právě oni se zasloužili o to, že jižní Morava té doby byla považována za „zahradu střední Evropy". Brzy po Hubmaierovi přišli do Mikulova jeho spolupracovníci. V roce 1527 to byl významný teolog Hans Hutt a Jacob Wideman, zvaný Jednooký, Oswalt Glait a další, jejichž vítaná pomoc umožnila Hubmaierovi více se věnovat publikační činnosti. A tak již v následujícím roce po svém příchodu do Mikulova Balthazar Hubmaier napsal a prostřednictvím knihtiskaře Simprechta Sorga-Froschauera také vydal šest svých německy psaných polemických spisů, vyznačujících se náboženskou tolerancí a křesťanskou láskou. Svá díla adresoval moravským feudálům i za hranice Moravy, například do Branibor a polské Lehnice. Přestože novokřtěnecká tiskárna v Mikulově působila pouze dva roky (1526-1527), bylo v ní vydáno sedmnáct spisů. Ani Hubmaier ve městě dlouho nepobyl. Již počátkem roku 1528 byl násilím odvlečen do Vídně a tam po krátkém věznění 10. března téhož roku jako kacíř veřejně upálen. Jeho souvěrců však neustále přibývalo. Stoupenci nového hnutí však nebyli ve svých názorech na společný majetek a aktivní odpor (odmítali například i nošení meče) jednotní, proto z Mikulova odešla skupina vedená Jacobem Widemanem, utábořila se u Mušova a poté pokračovala ještě dál. Mikulovská komunita si přesto zachovala prvenství co do počtu i významu. K jejím členům lze počítat i Linharta a Jana z Lichtenštejna. V Mikulově si habáni vybudovali 45 domů v dnešní Koněvově ulici, měli vlastní soukenickou dílnu, lázeň a prádelnu. Za zmínku stojí odkrytí jejich hřbitova na Habánské ulici nedaleko dříve stojícího  „Bruderhofu". Poměrně brzy byl o přílivu novokřtěnců informován císař Ferdinand l. (1526-1564), který proti všem  nekatolíkům ostře vystupoval. Situace však nebyla jednoznačná, protože byl v řadě svých rozhodnutí zvláště v otázce výše berní, tolik potřebných v době tureckého nebezpečí - na pozemkové šlechtě závislý a mohl svá přání v plné míře prosadit jen v královských městech. Zlatý věk habánům nastal, když Ferdinanda vystřídal Maxmilián (1564-1576), který sice nebyl nekatolíkům více nakloněn, ale byl liberálnější a moravskými rádci byl upozorněn, aby problém dále nejitřil. Habáni začali být považováni za domácí obyvatelstvo a jako takoví i zdaňováni, což je svědectvím toho, že státní pokladna počítala s jejich dalším působením na Moravě. Mikulovská komunita si udržovala mimořádné postavení. Od roku 1565 stál v jejím čele Peter Scherer, známý jako Peter Walpot, další významná osobnost hnutí. Mikulovští habáni vynikali v lékařství a lazebnictví. Na Pražský hrad byl k Rudolfu li. povolán Georg Zobel, představený veškerého řemesla lazebnického, vyhledávaný předními feudály (v Mikulově také v červnu 1603 zemřel). Habánský lékař Balser Goller byl roku 1607 s rakouským vyslancem v Cařihradě. Habánští lékaři ošetřovali saského knížete i císařské důstojníky a vojáky. Také kardinál František z Ditrichštejna měl habánského osobního lékaře. Hlavním zaměstnáním habánů byla řemesla, práce v zemědělství a vinařství. Markantní byl vliv habánů právě na vinařství a také hrnčířství, zejména díky jejich fajánsovému nádobí, nejatraktivnějšímu produktu habánské keramické výroby. Podle kroniky vykonávali 42 profesí. Řemesla přivedli k rozkvětu. Přebírali totiž domácí způsoby s celou místní kulturní tradicí, a současně navazovali na tradici země svého původu. Pro střednictvím poslů byli navíc průběžně informováni o nových poznatcích v Evropě. Ve své činnosti nebyli omezováni cechovními předpisy, a co je také důležité, jejich řády nedovolovaly, aby prodávali nekvalitní zboží, které by poškozovalo jejich pověst. Nebyly to hospodářské důvody, které vedly k jejich nucenému odchodu, ale zejména politické poměry, vyjádřené nekompromisním císařským mandátem o jejich vypovězení z roku 1622. A tak zcela změněným podmínkám, umocněným Bílou horou, padly za oběť i kvetoucí obce habánů. Odešli ze „země zaslíbené", jak Moravu nazývali, odešli z Mikulova, který hrál v jejich komunitě vždy přední roli. Byl nejen místem příchodu, vnitřní diferenciace, ale i místem pobytu význačných osobností hnutí. Odchodem z Moravy nevzala myšlenka novokřtěneckého učení za své. Habáni je přenesli do svých nových působišť - Levár, Sobotiště, Moravského Jána, Gbel, Sedmihradska a dále až na Nový kontinent. Síla učení křesťanské lásky a tolerance spolu s prostotou, vnitřním klidem a vyrovnáním je přitažlivá i pro lidi žijící na konci 20. století. Dokládají to návštěvy hutterských bratří, jak se také někdy habánům říká, z různých zemí Evropy, z Kanady a USA. Pravidelně zajíždějí do Mikulova, aby - vyjádřeno slovy Andrease Meiera, biskupa ze státu New York - „vykonali tuto dlouhou pouť do míst, kde před více než 450 lety všechno začalo". Přetrvání učení novokřtěnců do novověku a jeho renesance v současnosti ukázaly, že se nejednalo o historickou kuriozitu. Habáni se vracejí do míst, kam v roce 1526 přišli jejich prapředci, do míst, kde jsou evidentní stopy jejich působení. A Mikulov je přijímá stejně jako tehdy s porozuměním a tolerancí.
PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):

Heraldika

Pohledy a vyhlídky

Starověk

Fotogalerie

NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):

Lednicko-Valtický areál

Moravský Zemský archiv Brno

Lichtenštejnské stezky

Okresní archiv Mikulov

Mikulov - historie

Valtice - historie

Mikulov na Wikipedii
- symbolizují apoštoly (a jejich nástupce - biskupy
- vnější zdi rytíře (šlechtu)
- a podlaha, kameny po nichž sice každý šlape, ale bez nichž to nejde=prostý věřící lid?
     Jsou o tom zachovány celé traktáty. Pochopit smysl výzdoby a vlastně celé stavby kostela, porozumět celému dílu je možná důležitější než vědět, že dnešní podoba kolegiátního chrámu sv. Václava je výsledkem stavební činnosti kardinála Ditrichštejna s podstatnými úpravami ve druhé polovině 18. století. Znalost toho, kdy byla postavena která zeď a kolik zlatých stála která socha, je sice důležité, ale není to všechno.
    V evropských dějinách 15. a 16. století patřila Morava v náboženském i politickém smyslu k nejzajímavějším zemím Evropy. Zemi vládla šlechta, která si uchovávala svá starobylá práva proti nárokům panovníka. K právům neomezeně spravovat své panství patřilo i právo rozhodovat o náboženských otázkách. A moravská šlechta si udržovala svoji obecně křesťanskou  tolerantní pozici. Lpění na tradičních privilegiích šlechty, její „komunikace přes náboženské hranice", jak ve svých Dějinách Moravy výstižně uvádí Josef Válka, vedlo i u tehdejších současníků k chápání Moravy jako oázy náboženské tolerance. Mikulov a jeho vladaři zaujímají v této charakteristice čestné místo. Geografická poloha města s sebou nesla stálé ohrožení při vojenských konfliktech. Setkávaly se zde kulturní a náboženské proudy různých etnik, které dodávaly městu vnitřní ráz a řád. Vedle soužití Čechů a Němců, daného příhraničním charakterem města a středověkou kolonizací, zde žila významná židovská komunita a na sto let tu našli útočiště a domov vyznavači novokřtěnství, nazývaní habáni.
Pro Lichtenštejny byla jistě pohnutkou k přijetí židů, vyháněných počátkem 15. století z Dolního Rakouska a moravských královských měst, neochota slepě poslouchat panovníka. Ať byly důvody jejich tolerantnosti k židovskému obyvatelstvu jakékoliv, důsledky pro město byly jednoznačně pozitivní. Mikulov získal obchodně zdatné obyvatele a městská i vrchnostenská pokladna významný zdroj příjmů. A tak díky zřejmému hospodářskému přínosu, který přítomnost židů pro město znamenala a který si vrchnost velmi dobře uvědomovala, se mohl Mikulov na celá tři století - od poloviny 16. století až do roku 1851 -stát politickým, kulturním a duchovním centrem moravských židů a sídlem zemského rabína. Podstatnou okolností, která postavila Mikulov do středu zájmu židovského obyvatelstva, přitom byla jeho výhodná geografická poloha na cestě z Vídně do Brna těsně na hranicích s Rakouskem.
Nejstarší písemná zpráva o židech v Mikulově se sice vztahuje již k roku 1369, ovšem plně konstituovaná židovská obec vznikla až před polovinou 15. století, tedy právě po vypovězení židů z Dolních Rakous Vídně roku 1421. Židé vynikali výborně vedeným obchodem a řemesly, přispívajícími k rozkvětu města. Obchodovali s kramářským zbožím, dobytkem, kůžemi, vínem, vlnou i peřím, ale především s penězi. Přestože byli ve svých právech v porovnání s ostatními obyvateli města omezeni a museli vrchnosti odvádět vysoké poplatky, byla jejich práva určena četnými privilegii. Koncem 18. století mělo povolení k pobytu na Moravě 5400 židovských rodin, z nichž 620 bylo usazeno právě v Mikulově. Nejpočetnějšího osídlení dosáhla mikulovská židovská komunita v první polovině 19. století. V roce 1836 zde žilo 3520 židů, což bylo 42% všech tehdejších obyvatel města, v letech 1848 až 1919 tvořila židovská obec politicky samostatný celek s vlastní volenou samosprávou. Po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 však nastalo vylidňování ghetta migrací jeho obyvatel za příznivějšími ekonomickými podmínkami do velkých měst, především do Brna a Vídně. Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesl nástup fašismu a druhá světová válka se svými hrůznými následky.
     S Mikulovem je spjata celá řada význačných židovských osobností, především moravských zemských rabínů. Legendami opředený rabbi Lów-Jehuda Lów ben Becalel-zde působil v letech 1553-1573. Náležel ke zcela výjimečným osobnostem nejen své doby, byl autorem řady nábožensko-filozofických spisů. Jeho pedagogické teorie vykazují pozoruhodně společné rysy s dílem J. A. Komenského. V Mikulově založil vyšší náboženské učiliště, zvané ješíva, které v průběhu let nabylo v Mikulově evropského věhlasu.
Mikulov, Ditrichstejnská Kapitula
     Votivní obraz mikulovské kapituly vypovídá o mnohém z toho, co znamenal kardinál František Ditrichštejn pro Mikulov, pro své milované rezidenční město, jemuž vtiskl stavební, ale i duchovní tvář. Veduta města Mikulova se Svatým kopečkem je pro každého, kdo se zabývá dějinami města, nenahraditelným  ikonografickým materiálem. Dějiny kapituly připomínají první kanovníci v čele s proboštem Jiříkem Otislavem z Kopenic. Kardinál sám upírá pohled k nebeským ochráncům města - Černé loretánské madoně a sv. Václavovi.
     V rukou drží barokně ztvárněný normandský štít, který je zdoben právě znakem mikulovské kapituly. Štít kapitulního znaku je prohnutým klínem rozdělen na tři pole. v levém horním poli je bíle a modře oděná Panna Maria s korunou na hlavě, stojící na půlměsíci. V levici drží Ježíška s okříženou zeměkouli a v pravici žezlo. Obě postavy mají kolem hlavy svatozář. V pravém horním červeném poli se nachází postava sv. Václava v bojovém odění. Na krku má hermelínový límec, v pravici drží bílý praporec s černou orlicí, levá ruka se opírá o zlatě vroubený štít normandského tvaru, na němž vidíme v bílém poli rovněž černou orlici. Na hlavě obklopené svatozáří má světec knížecí korunu. Třetí, spodní část štítu je kosmo- dělená. Horní část pole je zlatá, dolní červená. Přes štít jsou položeny dva vinařské nože Ditrichštejnů (podle Václava Buriana).
Pergamen
     Mikulov byl na počátku třicetileté války velmi krutě postižen boji, kdy byl dobyt a vydrancován vojsky moravských stavů. Přesto jako sídelní město předního přívržence císaře - olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna - zůstal vždy na straně císařské. Za tuto podporu vyžádal kardinál František městu od císaře nové privilegium, jímž bylo obnoveno právo města pečetit červeným voskem a používat nový znak. Pergamenová listina je uložena ve fondech zdejšího archivu.
      "Dítky nejdražší Boží dar a klenot nejpilnějšího opatrování hodný jsou." Není  vyloučeno, že právě tento výrok Jana Ámose Komenského, jehož " Janua linquarum reserata" prý byla vytištěna v Mikulově a jehož myšlenky, napsané již v 17. století na stěny mladého mikulovského gymnázia, měly povzbuzovat studenty k píli, inspiroval kardinála Františka Ditrichštejna k povolání „řádu zbožných bratří" - piaristů - do Mikulova. V té době měli v našich zemích takřka monopolní postavení ve středním a vysokém školství jezuité. Jejich řád se vyznačoval promyšleným přístupem k žákům, vyžadoval kázeň a dbal na vzdělání učitelů. Zaměřoval se většinou na studenty z majetnějších vrstev. Průlomem do tohoto monopolu se stal počin mikulovského kardinála, který uprostřed třicetileté války založil ve svém sídelním městě gymnázium a v roce 1631 je svěřil do rukou italských piaristů. Ti se ve své vzdělávací činnosti soustřeďovali na elementární a střední školství a na méně majetné obyvatelstvo. Byli nábožensky snášenliví, měli značné pochopení pro mateřský jazyk svých žáků a kladli důraz na výuku přírodních věd. Vzdělání na jejich školách bylo bezplatné. Mikulovské piaristické gymnázium bylo první školou svého druhu na sever od Alp. Mělo trojtřídní základní část, jejíž nejvyšší třída - aritmetika - připravovala některé studenty i pro praktický život. Vlastní gymnázium bylo zváno „ústavem latinských škol". Zaměřovalo se především na studium latiny a řečtiny se smyslem pro krásno. Dále se vyučovalo dějepisu, zeměpisu, matematice, fyzice a pochopitelně i hudbě a náboženství. Tento na svou dobu progresivní vzdělávací systém se v podstatě udržel až do poloviny 19. století.
Škola patřila mezi ústavy střední velikosti. Téměř po celou dobu své existence trpěla finančními problémy, protože ani vlastní statek a vinice svým výnosem nepostačovaly ke krytí jejích potřeb. Vleklou potíží byl i nedostatek žáků. Mikulov nebyl nikdy příliš lidnatým městem a gymnázia byla i v nedaleké Strážnici či Brně. Obrat k lepšímu přinesl rok 1773, kdy bylo zrušeno jezuitské gymnázium ve Znojmě a mikulovská škola měla opět kolem 400 žáků. Přesto bývalo gymnázium v Mikulově řazeno mezi čelné ústavy svého druhu. Vzácná piaristická knihovna čítala počátkem 19. století na 10000 svazků. Předností školy byl i fyzikální ústav, který bývá dáván do souvislosti s působením Františka Kassiána Halašky (1780-1847). Zdá se však, že existoval již v polovině 18. století. Na škole vyučovala - byť většinou jen dočasně - řada dalších význačných pedagogů.
Dějepisec Job Gelasius Dobner (1719-1790) prosazoval kritickou revizi historických pramenů. Přední reprezentant českých obrozeneckých snah Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) byl zakladatelem české numizmatiky. Na škole působil i velký vlastenec a autor rozsáhlého místopisu Čech Jaroslav Schaller (1738-1809) a historik Josef Moravec (1734-1814). Známý je také Dominik Kinský (1777-1848), učitel nejslavnějšího absolventa mikulovského gymnázia - vynikajícího přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). Mezi významné mikulovské hudební pedagogy patřil zejména Václav Kalous (1715-1786), který později v Kosmonosích učil i ve své době nejhranějšího českého skladatele Františka Xavera Brixiho.
Novou, bohužel však příliš krátkou etapu zaznamenalo mikulovské školství počátkem 19. století. Přednáškou Františka Kassiána Halašky bylo totiž v roce 1807 otevřeno filozofické učiliště, první stupeň vysokoškolského studia. Sestávalo ze dvou tříd, do nichž mohli postoupit vynikající absolventi gymnázií. Hospodářské nesnáze, malost mikulovských poměrů a následné zřízení obdobného učiliště v Brně však byly důvodem odchodu řady vynikajících profesorů. Úroveň školy poklesla a do filozofických tříd byli posléze přijímáni i studenti, kteří na jiných školách neuspěli. Mikulovská filozofie zanikla po školské reformě z roku 1848, již byla zavedena osmiletá gymnázia. Čtvrt století poté přešla piaristická škola do rukou státu.
Přestože se čas od času na mikulovském gymnáziu vyučoval český jazyk jako nepovinný nebo i povinný předmět, byla škola německá. To odpovídalo tehdejšímu složení obyvatelstva. Teprve v roce 1936 byly v Mikulově za přispění Ústřední matice školské položeny základy českého gymnázia, které působilo ve stejné budově jako škola německá. Dne 12. března 1938 získala česká škola „právo veřejnosti", což jejím absolventům umožňovalo další studium. Avšak již počátkem října téhož roku byl Mikulov okupován nacisty a české gymnázium zaniklo. I německá škola v průběhu války živořila. Dne 25. srpna 1945 bylo gymnázium v Mikulově znovu otevřeno, tentokrát už jako škola ryze česká. V jeho životě se projevovaly všechny politické změny a deformace, jež přinášela poválečná doba. Obzvlášť citelně se ho dotkla Nejedlého školská reforma z roku 1953. Škody tehdy utrpěly jak sbírky učebních pomůcek, tak i piaristická knihovna, jejíž zbytky byly koncem šedesátých let uspořádány a počátkem dalšího desetiletí spolu s pozůstatky piaristického inventáře předány do péče mikulovského muzea.
V roce 1969 se započalo s rekonstrukcí velice zchátralé gymnazijní budovy. Počátkem osmdesátých let 20. století byla postavena i sportovní hala. Bohužel byl v té době gymnazijní areál ochuzen o budovu bývalého piaristického divadla, v níž je nyní umístěna jedna z mateřských škol. Současné úpravy venkovních prostor školy pocházejí z devadesátých let. Listopad 1989 přinesl zásadní změny. Od září 1990 bylo znovu zavedeno víceleté studium a na gymnazijních chodbách opět začali štěbetat primáni. Škola se otevřela světu. Vzrostl zájem žáků o výuku, zvláště o studium cizích jazyků. Přicházejí sem vyučovat zahraniční lektoři, objevili se i studenti z jiných zemí a mikulovští gymnazisté odjíždějí na studijní pobyty do ciziny. Je přirozené, že Mikulov poskytoval a poskytuje vzdělání i na dalších školách. Původní tradice zemědělského a vinařského školství je v současnosti přenesena do blízkých Valtic. Naopak se v Mikulově rozvíjí Střední odborné učiliště a své místo na slunci si obhajuje i soukromá Hotelová škola. Vybudováním nové základní školy získalo město dostatek učebních prostor, a tak není vyloučeno, že se stane sídlem dalších vzdělávacích ústavů. Gymnázium se však svou historií a významem vymyká obvyklým dimenzím. Za léta své existence vychovalo řadu vynikajících absolventů. Vždy žilo svým vnitřním životem, ovlivněným především kvalitou pedagogů a studentů. Ti jsou zárukou pokračování jeho po staletí trvající slavné tradice.
    V ohbí potoka Hnánice, o jehož existenci mnozí Mikulované ani nevědí, protože je již po řadu let ukryt pod zemí, stoji kostel sv. Jana Křtitele. Ten dostali spolu se starým špitálem a hřbitovem po svém příchodu roku 1631 kardinálem Ditrichštejnem pozvaní piaristé. Budovy byly malé a ve špatném stavu, léta neudržované. Špitál byl založen již roku 1401, o kostelu víme, že v letech 1530-1582 sloužil nekatolíkům. V roce 1632 se podle plánů schválených Vatikánem začalo se stavbou nových řádových budov. Do kardinálovy smrti byl rozšířen kostel a postaveno jedno křídlo kolejní kvadratury. Ve stavbě pak pokračoval kardinálův následník Maxmilián Ditrichštejn.
Rozsah areálu je patrný na kresbě z roku 1683. V severovýchodním nároží je zakreslen kostel s průčelím obráceným k východu, se čtyřbokou hranolovitou věží u severní části kněžiště. Jižně od kostela byla postavena jednopatrová budova koleje se třemi křidly a vstupním průčelím obráceným k severu, takže s průčelím kostela tvoří náměstíčko. Za kolejí se nacházel prostor hospodářského dvora. Podél potoka Hnánice se táhla zahrada a severně od ní navazovala na kolej budovou loretánského semináře kvadratura škol. Ke kostelní věži přiléhal původní dvoupatrový špitál, který sloužil jako škola. V přízemí koleje byla u vstupu vrátnice, v západním křídle refektář. Chodby v přízemí zdobily arkády. V prvním poschodí se v jižním a východním křidle nacházely cely, v západním křidle pak knihovna. Autorem projektu těchto staveb byl pravděpodobně manýristický architekt Andreas Ema, který pro kardinála stavěl také jezuitskou kolej v Brně. Podle jeho projektu byla v osmdesátých letech 17. století provedena i přestavba kostela sv. Jana Křtitele. Kolem roku 1683 se podílel na výstavbě piaristického komplexu také císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla (1629-1702), který byl stavitelem ditrichštejnského paláce ve Vídní. Založení komplexu budov bylo překvapivě velkorysé a účelné, takže renovované objekty vyhovuji i dnešním školským potřebám. Jen ze zahrady se stalo hřiště, hospodářský dvůr byl uzavřen sportovní halou a v někdejších hospodářských objektech je nyní kuchyně s jídelnou a přírodovědný areál gymnázia.
Většina studentů bydlela v piaristické koleji, jež byla součástí komplexu gymnazijních budov. Žáci, kteří často pocházeli i z dosti vzdálených míst, trávili totiž na gymnáziu 220 dnů v roce. Vyučovalo se obvykle dopoledne i odpoledne po dvou dvou hodinách, ve čtvrtek bylo alespoň půl dne volno. V mimoučební době se studenti věnovali samostatné práci, většinou memorování textů. V přesně vymezeném čase se také zabývali zpěvem a hrou na hudební nástroje. Školní rok byl vždy ukončen písemnými i ústními zkouškami, pravidelně se také prováděla divadelní představení na různá, většinou biblická témata, často s hudebním doprovodem. Hlavní prázdniny bývaly v říjnu.
Mikulov, náměstí s morovým sloupem
     Sochař Ignác Lengelacher byl do Mikulova pozván Walterem z Ditrichštejna, který prováděl obnovu vyhořelého zámku. První Lengelacherovou prací zde byla sochařská výzdoba schodiště vstupní haly. V roce 1732 dokončil na jižním nádvoří malířsky komponovaný portál s atlanty, ženskými alegorickými postavami a putti. V roce 1726 vyzdobil Čestné nádvoří sochami jelenů s dětmi a vázami umístěnými na bráně do parku a protější zeď figurami koní a váz. Kašnu v parku osadil sousoším Neptuna s Nereidkou a na skalní bránu umístil kartuš se znaky rodu pánů z Ditrichštejna-Proskova. Ve městě u piaristického kostela postavil vlastním nákladem sousoší sv. Jana Nepomuckého. V proboštském kostele sv. Václava vyzdobil plastikami boční oltáře a na vstupní bránu ke kostelu umístil sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka  Xaverského.
     Dekoroval interiér synagogy a zhotovil sochy pro oltář kapucínského kostela. Monumentální sousoší Nejsvětější Trojice na náměstí vytvořil Lengelacher v roce 1724 podle návrhu malíře Antonína Josefa Prenera. Architektura monumentu je tvořena trojdílnou podnoží, která nese trojici toskánských sloupů s kládím a je završena trojbokým štíhlým obeliskem. Na voluty křídel podstavců podnože usadil umělec tři anděly, symboly víry, naděje a lásky. Na podnoži jsou reliéfy s andílky s hrozny, kartuše s erby rodu Ditrichštejnů a reliéf zobrazení města. Před sloupy Lengelacher postavil sochy sv. Jana  Nepomuckého, sv. Františka Xaverského a sv. Karla Boromejského - ochránců proti moru. Ve středu mezi sloupy usadil sochu Immaculaty. Římsa nad sloupy je oživena postavičkami andílků kolem sochy sedícího Krista a Boha Otce. Obelisk vrcholí svatozáří s holubicí, představující Ducha svatého.

Převzato z knihy Podoby kraje a času, Mikulov 1996.
[Zpět][Heraldika][Vyhlídky][Starověk]
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl"   •   All Rights reserved   •   E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz
Home Back About Me Contact Photogalery