Holcová, cestopis

*1954

Výběr s knih zaměřených na cestování a poznávání lidí, názorů a jejich povah opět skrze lidi, které na svých cestách potkali a které jí/jim dopomohli k moudrému názoru na svět...

LIDI aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse

    V úvodu této kapitoly rozvíjím úvahu na téma hledání rovnováhy mezi autoritativní a rovnostářskou výchovou a končím u toho, že nikdo z nás nemá patent.
Kdesi v naprosté řiti světa, stovky kilometrů vzdálené od dobrodiní masmédií, u negramotného indiánského kmene Tarahumara (oblast Creelu - Mexico) jsem narazila na tak vybroušené výchovné principy, že jsem si jen pobaveně představila, jak by tu všichni světový pedagogové polkli na sucho. Jako bych pozorovala virtuozního provazochodce, který s naprostou samozřejmostí běhá po laně mezi propastí totální manipulace a svobody vedoucí k odcizení.
Když se to pokusím vyjádřit stručně, dítě tohoto kmene sice může všechno, ale odmalička je vedeno k tomu, že za veškeré své činy nese odpovídající míru zodpovědnosti. To jistě nezní nijak převratně, ale málokdy se podaří tuhle banalitu převést do praxe. Indián, je jedno jestli holka nebo kluk, dostane ve svých sedmi letech kozu. Někdy dvě. O tu se stará a ta jej také živí. Rozdíl od našeho pojetí je v tom, že v tomhle případě nejde o hračku, o kterou se dospělí nejhorším, když to potomka přestane bavit, postarají. Prostě nepostarají. Koza je výlučným vlastnictvím dítěte a nikdo mu nemluví do toho, co s ní udělá. Může ji vyměnit nebo třeba nechat chcípnout. O to míň dostane najíst. Ne z trestu, ale protože opravdu nezbude. Je to možná poněkud drastické, ale zato vysoce účinné. Dítě má okamžitou a reálnou zpětnou vazbu. Tyhle drobné pedagogické triky vedou k tomu, že děcko je sociálně zralé už ve svých dvanácti, třinácti letech, kdy se na ně pohlíží jako na dospělé. Nikdo nad ním nedrží roztažený deštník, co si kdo nadrobí, to si také sní. V takovém prostředí asi každý člověk brzy pochopí, jak je důležitá spolupráce a vůbec nejlepší vztahy s ostatními. Vzájemná pomoc je samozřejmostí, respekt k druhému a pohostinnost (s výjimkou k bílým) je norma. Jde to dokonce tak daleko, že nemocný nebo zraněný Tarahumaran přemýšlí, komu snad v minulosti nechtě ublížil...

    Výsledek popsané filosofie a výchovy je omračující: indiáni tohoto primitivního kmene považují za nejdůležitější na světě nikoli věci, nikoli obchod nebo úspěch, ale mezilidské vztahy.

LIDI aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná než většina národů

    Všechna takhle zajetá klišé dokázali vyvrátit negramotní indiáni na Orinoku.

    Navzdory našim představám nejsou venezuelští divoši ani nazí, ani pomalovaní. Oblečení jsou v odpadu firmy adidas, většinou jim chybí přední zuby, kmeny blízko brazilských hranic si propichují nosy.
Na bělochy pohlížejí zvědavě a míru milovně. Žijí v chatrčích na břehu Orinoka, bez elektřiny a tedy také bez informací. Nevypadali, že by tím nějak strádali. Nechci předstírat, že je snadné proniknout do jejich životního stylu, na druhé straně však není problém s nimi vstoupit do hovoru, který bývá tlumočen přes dva až tři jazyky. Mimika domorodců je průhledná a rozhovory mají přirozený průběh plný bizarního půvabu...

    Na rovníku padá tma s neotřesitelnou pravidelností už v sedm večer. Sedáme pak ještě dvě tři hodiny u ohně - ideální příležitost na besedu. Upřímně řečeno, starší chlapy zajímá spíš whisky. Přisedá však asi patnáctiletý mladík. Během dne jsem ho viděla listovat v atlase ptactva. Přiznal, že číst neumí. Vypadá jemně a inteligentně. Zatímco si na klacku opéká jakousi ještěrku, zahajuje zdvořilou konverzaci:
"Vy teď u vás máte deštné období?"
Je únor. "No...dalo by se to tak říct. Proč se ptáš?" povzbuzuji ho.
"Proč byste jinak opouštěli svoji džungli?"
"Ale - my u nás džungli nemáme."
"Ne?" vyděsil se, "ale co potom jíte?"
"No tak...obilí, zeleninu, taky zabíjíme nějaká zvířata..."
"Chytáte ryby?"
"Ryby většinou kupujeme."
To slovo neznal. Na Orinoku je pořád ještě převažující směnný obchod. Také v životě neviděl auto. Když jsem se mu pokoušela vysvětlit náš způsob přepravy, který je nezávislý na říčním toku před chatrčí, uvízla jsem v nedostatku slovní zásoby.
Pak mne překvapil:
"Máte sníh?"
"Ano, máme... ty víš, co je to sníh?"
"Otec byl v Andách, vyprávěl mi o tom." Po chvíli přemýšlivé pauzy pokračoval:
"Slyšel jsem, že se dá na sněhu klouzat na dlouhých tyčích...?"
"Ježíš... jak bych říká se tomu lyže."
Tázavě se na mě zahleděl.
"Přidělají se takhle k nohám, pak se odrazíš no a pak šííííleně rychle svištíš dolů. "Vyjadřuji se zejména posuňky.
"A proč?"
"E?" na takovou otázku jsem nebyla připravena, "...tak, je to radost," dodávám váhavě.
Mladík pokyvuje, ale vidím, že mi vůbec nerozumí. Jeho další otázka mé tušení jen potvrdila.
"A kam jedeš?"
"Vlastně nikam," krčím bezradně rameny. Asi tu provádím kvadraturu kruhu, tohle jeho čistá duše nemůže nikdy pochopit.

    Pár měsíců na to jsme celá rodina vyjeli na pár dní lyžovat. Když jsme se tak honili nahoru a dolů, napadaly mne s nepříjemnou naléhavostí stále stejné otázky: PROČ? KAM?
Asi to bude znít hrozně přemoudřele a běda! - fulghumovsky, ale ten drobný dialog s primitivním adolescentem s mým žebříčkem hodnot zamával víc, než filozofický traktát.

LIDI aneb Cestování je série omylů, ale jeden je zajímavější než druhý

"A proč vy vlastně cestujete?"
Taková otázka patrně vyvolá ve většině cestovatelů chrapot.
Na veřejnosti ovšem nasazujeme přemýšlivé masky. Slyšíme se vyslovovat banality o odmítání cestovních kanceláří a nutnosti prožívat věci na vlastní kůži. Občas se dokonce přistihujeme u tlustých slov o světu plném nedorozumění, které svým drobným dílem pomáháme odstraňovat.
Jo. My. Světu. Neberte nás moc vážně, skutečnost je prozaičtější. Nás to prostě baví.
Některým jde o výkon: Být někde nejdál, nejvýš, první. Jiní usilují o zážitek: Lézt do nebezpečí, koupat se v adrenalinu, honit se za "to musím zažít!". Třetí kategorie přichází k dobrodružství jako nutnému zlu, neboť uznává jen primární zdroje informací - vlastní zkušenost, další se cítí vyvoleni svět ostatním vysvětlit, jiní zase... To snad ani nemá cenu.

    Cestování totiž není jen přemísťování v prostoru a dosazování konkrétních obrazů za fleky a jména na mapě. Je to především životní styl. V lecčems možná sporný, nelze mu však upřít opravdovost. Cestovatel nic neokecá, ani kdyby chtěl. Vždycky znovu začíná od nuly. Podstupuje těžké a trvalé nepohodlí, neboť do reality vstupuje nahý. Mám za to, že cestování je, jistě ne jediná, zato však téměř spolehlivá cesta k dospělosti.
    I tenhle cíl však skrývá své úskalí.
    Na konci všech štrapácí stojí cestovatel u zjištění, které tušil od začátku - CESTA JE ON SÁM. Když má konečně právo něco takového prohlásit, mlčí. Už se mu prostě nechce.

    Celý svůj cestovatelský život usiluji o dospělost. Zároveň však doufám, že k ní nikdy nedojdu.

Cestopisy

Cestopisy, Fotogalerie

LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY

Milena Holcová - cyklus knížek "Lidi"