LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY - JAN SKÁCEL
ODKAZY
PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):
Václav Hrabě - poezie a próza
Jan Skácel - poezie
Jaroslav Seifert - poezie
M. Scott Peck - próza
Cestopisy
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ WEB):
Jan Skácel - Wikipedie
Jaroslav Seifert - Wikipedie
Václav Hrabě - Wikipedie
Václav Hrabě - poezie a próza
Jan Skácel - poezie
Jaroslav Seifert - poezie
M. Scott Peck - próza
Cestopisy
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ WEB):
Jan Skácel - Wikipedie
Jaroslav Seifert - Wikipedie
Václav Hrabě - Wikipedie
Skácel Jan, * 7. 2. 1922 ve Vnorovech, † 7. 11. 1989, český básník
, který většinu svého života strávil na Moravě - v Brně. Za druhé světové války musel odejít do Rakouska. Byl to člověk mnoha povolání: novinář, editor, ale také opravář traktorů - v době která příliš neholdovala intelektuálům... 1963 - 69 šéfredaktor měsíčníku Host do domu. Po roce 1969 byl komunisty vyňat z kulturního života a jeho básně byly vydávány jako samizdaty. V osobité poetice usiloval o hutnou konkrétnost projevu; přirozené hodnoty domova i jazyka stavěl do protikladu k modernímu světu - Kolik příležitostí má růže, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky, Dávné proso, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, výbor z milostných veršů Noc s Věstonickou venuší. Autor knih pro děti - Jak šel brousek na vandr, Uspávanky a próz Jedenáctý bílý kůň.
Je básníkem s intenzivní poetikou velmi ovlivněný tradicemi, vztahem k přírodě a lidem. Rád jezdil na Moravu a jeho vztah k ní byl velmi silný.
, který většinu svého života strávil na Moravě - v Brně. Za druhé světové války musel odejít do Rakouska. Byl to člověk mnoha povolání: novinář, editor, ale také opravář traktorů - v době která příliš neholdovala intelektuálům... 1963 - 69 šéfredaktor měsíčníku Host do domu. Po roce 1969 byl komunisty vyňat z kulturního života a jeho básně byly vydávány jako samizdaty. V osobité poetice usiloval o hutnou konkrétnost projevu; přirozené hodnoty domova i jazyka stavěl do protikladu k modernímu světu - Kolik příležitostí má růže, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky, Dávné proso, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, výbor z milostných veršů Noc s Věstonickou venuší. Autor knih pro děti - Jak šel brousek na vandr, Uspávanky a próz Jedenáctý bílý kůň.
Je básníkem s intenzivní poetikou velmi ovlivněný tradicemi, vztahem k přírodě a lidem. Rád jezdil na Moravu a jeho vztah k ní byl velmi silný.
Jan Skácel a Hradišťan
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz
Ediční poznámka ke knize sbírky básní
Básně I, II Jana Skácela obsahují celek autorovy knižně vydané poezie pro dospělé. Nezahrnují tedy ani Skácelovy verše pro děti, ani básně do knih nezařazené (je jich víc, než se na první pohled zdá), ani básně dosud netištěné (písňové texty určené pro Laternu Magiku), ani jeho nečetné překlady poezie.
Jde o vydání čtenářské, které však svým úsilím o kanonický text učinilo už první krok ke kritické edici; délku tohoto kroku dokládají údaje v edičním aparátu. Kritické vydání předpokládá diferencovanější i speciálnější stupeň poznání autorova díla, než jakého zatím bylo dosaženo, a scházejí k němu také některé předpoklady materiálové. Jsou např. nezvěstné rukopisy obou antologií, které Skácel připravil v roce 1989 a jichž by bylo zapotřebí zejména proto, že zařazené básně prošly tehdy naposledy autorovýma rukama (nemohly však už projít jeho korekturou). Nejsou ani textologicky zhodnocena jednotlivá knižní vydání:
Básně I, II Jana Skácela obsahují celek autorovy knižně vydané poezie pro dospělé. Nezahrnují tedy ani Skácelovy verše pro děti, ani básně do knih nezařazené (je jich víc, než se na první pohled zdá), ani básně dosud netištěné (písňové texty určené pro Laternu Magiku), ani jeho nečetné překlady poezie.
Jde o vydání čtenářské, které však svým úsilím o kanonický text učinilo už první krok ke kritické edici; délku tohoto kroku dokládají údaje v edičním aparátu. Kritické vydání předpokládá diferencovanější i speciálnější stupeň poznání autorova díla, než jakého zatím bylo dosaženo, a scházejí k němu také některé předpoklady materiálové. Jsou např. nezvěstné rukopisy obou antologií, které Skácel připravil v roce 1989 a jichž by bylo zapotřebí zejména proto, že zařazené básně prošly tehdy naposledy autorovýma rukama (nemohly však už projít jeho korekturou). Nejsou ani textologicky zhodnocena jednotlivá knižní vydání:
když např. Skácel v roce 1966 shrnul do jednoho souboru své první tři sbírky (s titulem Vítr jménem Jaromír), napsal do závěrečné poznámky mj. toto: „Moc mě svrběly ruce, abych některé básně napsal znova, l od toho jsem upustil. Opravil jsem jen příliš očividná zaskřípání, pokud nebyla vědomá a schválná. Vždy mne děsili lidé bez chyb. S básněmi je to jako s lidmi." Při přípravě této edice jsem však měl dost možností se přesvědčit, že ani zrevidovaný text uvedeného souboru není zcela spolehlivý.
Nadto se Skácelova vydavatelská cesta notně zaklikatila jak poté, co ho v roce 1970 postihl publikační zákaz a jeho básně se šířily jen prostřednictvím opisů, bibliofilií nebo exilových přetisků (a tedy často bez jeho dohledu), tak poté, co od roku 1981 zase směl publikovat, avšak za podmínek cenzurně ztížených. Evidentně mohl nashromážděné básně propouštět do nových knih jen poznenáhlu úměrně panujícím poměrům, existovaly ovšem i takové - např. Hořící keř, báseň napsaná po Palachově smrti -, které uplatnit nemohl. Dobře je to vidět na 12 básních bibliofilských Tratidel (1974): jen pět z nich zařadil do Dávného prosa (1981), první knihy vydané po vynucené pauze, později jednu do knihy Odlévání do ztraceného vosku (1984), čtyři do knihy Kdo pije potmě víno (1988), s jednou musel počkat až na knihu A znovu láska (posmrtně 1991), jedna (Tiché zabíjení aneb Stvoření básně) se však začlenění nedočkala vůbec. Poučná je v daném ohledu také historie třetího z pěti bibliofilských výborů vydaných v časovém rozpětí 1985-1990 E. Ranným ml. S názvem Druhá Tratidla jej Skácel poskytl vydavateli původně jako první výbor v pořadí, už v roce 1984. Protože však do něho zařadil samé dosud nesankcionované básně - dvě otištěné časopisecky ještě před publikačním zákazem a šest básní rukopisných - a poměry se pro něho opět přitvrdily, stáhl dopisem z 29.1.1985 Druhá Tratidla z programu: „... básničky, které ode mne máš, nedávej nikomu opisovat. Mám k tomu pádné důvody. Kdybys to udělal, ublížil bys mně. Kladu ti to moc na srdce. Vyberu Ti novou sadu z básniček už tištěných, z knížek, které jsou dnes málem nedostupné. (...) Ten náš prvotní záměr zatím neuskutečňuj. Jednou se k tomu vrátíme, až to bude všechno prostší a jednodušší." Výbor Druhá Tratidla pak povolil k vydání až v roce 1987 poté, kdy obsažené básně už zřejmě byly schváleny do tisku v rámci připravované sbírky Kdo pije potmě víno. Za takové situace nebylo zcela jednoduché zvolit pro celý soubor jednotné textologické východisko. Nakonec jsem se rozhodl vycházet vždy z prvních vydání jednotlivých sbírek, a to jednak proto, že je měl autor pokaždé zcela pod kontrolou, jednak proto, že následkem spletité vydavatelské historie je v řadě případů 1. vydání paradoxně i tzv. vydáním poslední ruky. Nedržel jsem se však textu prvních vydání dogmaticky: tam, kde jsem mohl další textové posuny zhodnotit jako záměrné, sáhl jsem po nich s výjimkou těch, které se mi jevily jako úhyb vynucený „normalizační" nesvobodou. Případy obého druhu jsem zaznamenal v edičním aparátu. Ten je s ohledem na možnosti tohoto čtenářského vydání co nejstřídmější, třebaže se opírá o úplné srovnání existujících textových variant.
Nadto se Skácelova vydavatelská cesta notně zaklikatila jak poté, co ho v roce 1970 postihl publikační zákaz a jeho básně se šířily jen prostřednictvím opisů, bibliofilií nebo exilových přetisků (a tedy často bez jeho dohledu), tak poté, co od roku 1981 zase směl publikovat, avšak za podmínek cenzurně ztížených. Evidentně mohl nashromážděné básně propouštět do nových knih jen poznenáhlu úměrně panujícím poměrům, existovaly ovšem i takové - např. Hořící keř, báseň napsaná po Palachově smrti -, které uplatnit nemohl. Dobře je to vidět na 12 básních bibliofilských Tratidel (1974): jen pět z nich zařadil do Dávného prosa (1981), první knihy vydané po vynucené pauze, později jednu do knihy Odlévání do ztraceného vosku (1984), čtyři do knihy Kdo pije potmě víno (1988), s jednou musel počkat až na knihu A znovu láska (posmrtně 1991), jedna (Tiché zabíjení aneb Stvoření básně) se však začlenění nedočkala vůbec. Poučná je v daném ohledu také historie třetího z pěti bibliofilských výborů vydaných v časovém rozpětí 1985-1990 E. Ranným ml. S názvem Druhá Tratidla jej Skácel poskytl vydavateli původně jako první výbor v pořadí, už v roce 1984. Protože však do něho zařadil samé dosud nesankcionované básně - dvě otištěné časopisecky ještě před publikačním zákazem a šest básní rukopisných - a poměry se pro něho opět přitvrdily, stáhl dopisem z 29.1.1985 Druhá Tratidla z programu: „... básničky, které ode mne máš, nedávej nikomu opisovat. Mám k tomu pádné důvody. Kdybys to udělal, ublížil bys mně. Kladu ti to moc na srdce. Vyberu Ti novou sadu z básniček už tištěných, z knížek, které jsou dnes málem nedostupné. (...) Ten náš prvotní záměr zatím neuskutečňuj. Jednou se k tomu vrátíme, až to bude všechno prostší a jednodušší." Výbor Druhá Tratidla pak povolil k vydání až v roce 1987 poté, kdy obsažené básně už zřejmě byly schváleny do tisku v rámci připravované sbírky Kdo pije potmě víno. Za takové situace nebylo zcela jednoduché zvolit pro celý soubor jednotné textologické východisko. Nakonec jsem se rozhodl vycházet vždy z prvních vydání jednotlivých sbírek, a to jednak proto, že je měl autor pokaždé zcela pod kontrolou, jednak proto, že následkem spletité vydavatelské historie je v řadě případů 1. vydání paradoxně i tzv. vydáním poslední ruky. Nedržel jsem se však textu prvních vydání dogmaticky: tam, kde jsem mohl další textové posuny zhodnotit jako záměrné, sáhl jsem po nich s výjimkou těch, které se mi jevily jako úhyb vynucený „normalizační" nesvobodou. Případy obého druhu jsem zaznamenal v edičním aparátu. Ten je s ohledem na možnosti tohoto čtenářského vydání co nejstřídmější, třebaže se opírá o úplné srovnání existujících textových variant.
CD Hradišťan a hosté
Jiří Pavlica (hudba) a Jan Skácel (texty)
Vybrané básně můžete nalistovat kliknutím na požadovaný titul
