Jan Skácel - Texty

Báseň úvodní

Hranatý obraz utrpení
je město
a sama veliká událost před tvýma očima,
čtenáři, otvíráš knížku prostou a nevtíravou
a píseň počíná.

Svou slávou
nezvítězilo město nade mnou,
svým majestátem a velikostí mě neočarovalo,
miluji hvězdy, lesy, prameny, louky a květiny
a navrátím se v jejich náruč tajemnou,
však dosud z bratří mých trpěti bude jediný,
nebudu šťasten,
a nespravedlivostí světa vzbouřen,
dál jako teď,
opřen jsa o zeď fabriky, budu se zalykat kouřem
a píseň svoji pět.

A přece mi cizí je ulice,
letí jak prudce mrštěný šíp, aby dobyla světa,
a rytmus mé krve se nikdy nezladí běžící řemeny
a kola,
jsou jimi spoutány ruce mé a rukou tisíce,
aby, když srdce volá,
nesměl a nemohl obejmout druh druha,
kdybych však do lesů uprchl k pramenům,
květinám a lani,
takový smutek by mé srdce zchvátil,
že nerozhlédna se ani,
co je tu krásy, ticha a horoucnosti,
do města bych se vrátil,
do toho města, jež člověka uvítá železnou cností,
kde ani slavík nezpívá a nevoní jedlový les,
kde zotročen není jen člověk,
ale i květina, pták, kůň i pokorný pes.

Čtenáři dobrý, jenž pročítáš ty řádky,
zasni se na chvíli a věz to,
že hranatý obraz utrpení před tvýma očima
je město;
vždyť člověk cítí jako květina:

nelámej, netrhej, nešlap!

Konec války

Nesouce na čele ohnivá znamení,
na těle rány, jež se rozjitří,
z celého světa přišli k nám ranění,
z nihž jedni nechtěli, nechtěli,
ale přece umřeli
už zítra nebo pozítří,
a druzí žili navzdory smrti, navzdory ranám a bolesti
jak živé pochodně neštěstí.

Na cestě od nádraží
milennky čekaly na ně jak jarní stromořadí,
jehož větve div se nepřeváží
radostí z jejich návratu a veselostí mládí;
jich ústa červená byla jak větev, která kvetla,
po jejímž dotyku lačná ústa prahla,
a odkvétaly-li v paprscích horkého světla,
ovoce na nich zrálo, jež ruka dychtivá si utrhnouti
přála.

Pod jejich úsměvy se v sladké snění přeskupily zmatky,
přes břehy rtůse drala láska jemně
a ze dnů šedivých se staly najednou svátky.
A klíny jejich byly jak hladina jezera v Jerusalemě,
jež v slunci ležíc tiše, bez hnutí,
čekala až jen anděl s nebe slétne, by ji zčeřil
dotykem milostných perutí.
Blahoslavený, kdo tomu zázraku věřil,
jak stará legenda jej vypráví
v evangeliu sv. Jana, v kapitole páté,
že totiž ten se rázem uzdraví,
kdo první vrhne se v hlubinu vody svaté.

Nešťastní o svém štěstí snili
v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém
a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili
s náručí otevřenou,
aby jim aspoň dobrá žena byla osudem,
když už jim osud nebyl dobrou ženou.

Město v slzách

Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očí chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce,
a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě vyl by šakal;
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.

Však člověk srdce má a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější,
a proto, město života, radosti a bolesti, mé město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy se vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost -
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má
a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky -
i kdybych tě ještě stokrát miloval,
to ne.

Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest,
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest!

Báseň nejpokornější

Na hoře vysoké a klonící se k městu
stoje s rukama rozpjatýma,
jsem jako prorok, který ukazuje cestu
a chudým věští slavný zítřek jejich,
jsem mudrc, který radí v beznadějích,
v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,
jsem ten, jenž v revoluci střelí první,
jsem ale také ten, jenž první padne
a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,
zázračný jako bůh
a mocný jako bůh,
jsem víc,
jsem ještě mnohem víc,
a přece nejsem nic
než milosti zástupů pokorně odevzdaný
básník
Jaroslav Seifert.

Píseň o dívkách

Uprostřed města dlouhá řeka teče,
sedm mostů ji spíná,
po nábřeží chodí tisíc krásných dívek
a každá je jiná.

Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce
v paprscích lásky veliké a hřejné,
po nábřeží chodí tisíc krásných dívek
a všecky jsou stejné.

Prstýnek

Tam, kde se cesta ohýbá,
u kvetoucího jasmínu,
upad mi prstýnek ze stříbra,
často si na to vzpomenu.

Často si na to vzpomenem,
vypad mi z něho kamínek,
byl jako na stonku zeleném
modravý barvínek.

Dva jsme se pro něj sklonili,
na zemi ruce se setkaly,
rozkvetlé zvonečky zvonily
a oba jsme potom plakali.

Na cestu svatební zvonily
rozkvetlé zvonečky,
pro sebe jsme se zvolili,
pak jsme se ale rozešli.

Uplynul potom krátký čas
a - to už tak bývá snad -
u cesty kvete jasmín zas,
já zase jinou mám rád.

Tam, kde se cesta ohýbá,
vzpomínka už je zavátá,
už nemám prstýnek ze stříbra,
mám zato prstýnek ze zlata.

Kol prstu se mi ovinul
tak úzce, jak tě objat smím,
ztratil jsem sice srdce půl,
prstýnek ten však neztratím.

Svatební cesta

Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagons lits?

Nádražních zvonků věčný strach,
ach, Wagons lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.

Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr, sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagons lits je Wagon restaurant.

Ach Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Pozor neklopit!

A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!

Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!

Moře

Když se nám stýská po dálce,
říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce,
a líbajíce potom měkké dívčí vlasy,
říkáme si:
vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne.
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník, rozhlížející se v lodním koši,
začne si zpívati jinou.

Vlny a vlny se vlní a vlní
a na pobřeží zhynou.

Park

Proud vody jako hravé prsty
do kamenných strun lyry v rukou poesie
a zahradník
s hadicí uprostřed cesty
stal se básníkem

A stal se pěstitelem růží které miluje
umírá láskou když je zalévá
ty růže
Lady Waterloo a Hvězda Francie
v červenci Perla sněhu

Až přijde podzim
a nejsmutnější květy které má
až milenci
okolo bazénu
procházeti se budou vzhůru nohama

hle Archimedes kreslí kruhy v písku
lehký déšť padá na proud vodotrysku

Balada

Mlýn mele bídu,
oči v pláči utkví.
Na mrtkém bodě
spí mrtvý.

Buben zazněl
a pláč jej po cestě střídá.
Na čtyřech mlýnských křídlech
vrže bída.

Z bílého fáče
má nevěsta svatební šat
a pláče,
že půjde s mrtvým spat.

Jde válka, jde válka,
čas otáčí se bez konce,
jdou zimy, jdou jara,
máje a prosince.

Pluh války hluboko oře
květnatou zemi
a hladiny moře,
jež v krev se mění.

Co vzroste z brázdy,
když sel jsi krvavé zrní?
Zahřmělo nebe a kupí se vraždy,
ale konnce není.

Vybuchl granát,
zvednu si prázdnou střepinu
a přijdu Vám gratulovat
na svatební hostinu.

Zvednu ji do výše
jak číši na zdraví,
kvrev poteče
nám na hlavy.

Pod černou hvězdou
stápí se země lidí.
Mlýn trčí žalostně k nebesům
jako trůn bídy.

Jabloň se strunami pavučin

Jablka ruměná
ohnula králosvský peň jako harfu,
strunami pavučin jej podzim ověsil,
lkej a hrej,
můj hráči!

Z té země nejsme, kde zrají pomoranče,
kde kolem ionských sloupů pne se réva,
jež je sladší
nad ústa římských žen;
u nás jabloň, prudce pokřivená
věky a plody.

A pod ní sedávaje ten,
jenž viděl snad
pařížské noci, italská poledne
i měsíc nad Kremlem,
vrátil se domů na vše vzpomínat.

Ve verších
tichou a klidnou píšeň, jež dala by se hrát
v těch strunách pavoučích,
já zaslech jsem.

Kam jíti za krásou,
moře, města a hory,
kam pro tvůj klid tě vlaky zavezou
vyhojit rány, které ještě bolí?
Kam?

Pohledy žen
i jejich ňadra, jež by zkolébala
tvou hlavu v bohatý a exotický sen,
tě nelákají?
Hlas, který voní dálkou, zve tě,
tvá zem je malá!

Chceš zůstati němý,
když svůdně promlouvá k tvé touze?
Je po poledni,
plod jeden utrhnu si na jabloni
a přivoním si dlouze.

Býti sám,
mimo pláč žen a mimo jejich smích,
být doma, samoten,
když známá píseň zní mi ve větvích.

Pro marnou krásu pošetilých žen
je škoda jablka.

Noc

Jen děti smějí se, když spí a v spánku
pod lehkou poduškou je schoulen jejich smích,
králové s korunou i ševci od verpánků
v průvodu dlouhém jdou pak kolem nich.
Ať spí! Tu ze všech nejkrásnější stránku
našly si v jedné z nejkrásnějších knih.

Jen ženy smějí se, když spí a v spánku
úsměvy vidí malých dětí svých,
líbajíce ty tváře věčných umazánků,
na jejichž rtech smích na chviličku ztich.
Ať spí! tu ze všech nejkrásnější stránku
našly si v jedné z nejkrásnějších knih.

Však pro ten úsměv, pro to štěstí spících
dnes muži nesmí spát, a spí-li snad,
ať spí jen lehce jako na přilbicích!
Já viděl anděla a ten měl strašný šat
a kráčel z polí hvězd po hlavách bojujících.

Vlajka na hradě

Ať slunce je či s paraplíčkem,
v dobré či špatné náladě,
pozdravíme se ráno s lvíčkem,
když jdeme s dcerkou po Hradě.

Bydlíme vedle Daliborky
a nad příkopem Jelením,
z těch kulis jako báchorky
každého dne vždy s učením

přes Hrad ulicí u Toskánů
do školy nutno pospíchat.
Když ranní slunce plní bránu
a rozsvěcuje celý Hrad,

nezapomene dcerka malá
zastaviti se ve spěchu,
aby se jenom podívala
mžiknutím oka na střechu.

Vlaje tam vlajka? Ano, vlaje!
Divně to ve mně zachvělo,
vysoko vlajka rozpjata je.
Já zlíbal dítě na čelo.

Ten jarní měsíc nebyl hezký,
nebudem si to vyprávět.
Utáhl mnohý voják přezky
a prstem přejel bajonet.

A něžněji než zvykl dříve,
poohlédl se po dětech.
To mládí věčně skotačivé
si klidně žije ve svých dnech.

Co řekněme my tomu mládí?
Mnohý z nás jako k útěše
poohlédl vzhůru jen tak kradí
tam na tu vlajku na střeše.
květen 1938