LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY - JAROSLAV SEIFERT
ODKAZY
PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):
Jaroslav Seifert - poezie
Václav Hrabě - poezie a próza
Jan Skácel - poezie
M. Scott Peck - próza
Cestopisy
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ WEB):
Jan Skácel - Wikipedie
Jaroslav Seifert - Wikipedie
Václav Hrabě - Wikipedie
Jaroslav Seifert - poezie
Václav Hrabě - poezie a próza
Jan Skácel - poezie
M. Scott Peck - próza
Cestopisy
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ WEB):
Jan Skácel - Wikipedie
Jaroslav Seifert - Wikipedie
Václav Hrabě - Wikipedie
Seifert Jaroslav, * 23. 9. 1901 Žižkov, † 10. 1. 1986, český básník
Nemohu říct, že poetika J. Seiferta je mi niterně blízká, velmi si jej vážím především jako "Člověka". Ostatně jeho životní zkušenosti (1. a 2.světová válka i komunistický marast) se v mnohém neprotínají s těmi mými zkušenostmi "Husákova" dítěte.. O to více mne nutí jeho dílo přemýšlet a v tomto smyslu pracovat. Řadu věcí možná společné máme:
například vztah k pražskému Žižkovu, městu Mělníku (pochován v Kralupech n.L.) a Kokořínsku. Jeho proletářský otec a katolická matka v něm zanechali dvojí pohled na věci které jej obklopovaly, a to vše se stalo součástí jeho poezie - rozporu, protikladu, hledání a nalézaní.. Tato snaha byla posléze honorována Nobelovou cenou (1984).
Dle mého mínění cena nebyla jen a pouze za poezii, ale za jeho celoživotní práci na sobě samém a myšlenkovou integritu ve vztahu k základním hodnotám. Zprvu proletář, později nenáviděný komunisty, pronásledovaný za svůj odpor proti nim a životní postoj. Už od začátku Gottwaldovy éry pochopil zločinnost komunismu a tento svůj názor nezapřel (podepsal Manifest sedmi, Chartu 77, byl vězněn 3 roky). Přesto dostal od komunistů titul Národního umělce (1967, tedy v létech tání ledů), protože jeho talent prostě nešlo nadále ignorovat.
Jaroslav Seifert je pro mne ztělesněním člověka přemýšlivého, vytrvalého se silnými postoji k etice a morálce, který se neohl systémem, ačkoli to pro něj jistě bylo krajně nevýhodné a nepříjemné. V tomto smyslu je pro mne apelem a dobrým příkladem, který je třeba následovat, navzdory dnešnímu systému a jeho současným tlakům - hypotéky=nejistota, peníze=práce, která nebaví, ale nese, hmotné statky=které substituují životní štěstí, atd..
Kompletní seznam jeho básní najdete např. zde: Jaroslav Seifert
Nemohu říct, že poetika J. Seiferta je mi niterně blízká, velmi si jej vážím především jako "Člověka". Ostatně jeho životní zkušenosti (1. a 2.světová válka i komunistický marast) se v mnohém neprotínají s těmi mými zkušenostmi "Husákova" dítěte.. O to více mne nutí jeho dílo přemýšlet a v tomto smyslu pracovat. Řadu věcí možná společné máme:
například vztah k pražskému Žižkovu, městu Mělníku (pochován v Kralupech n.L.) a Kokořínsku. Jeho proletářský otec a katolická matka v něm zanechali dvojí pohled na věci které jej obklopovaly, a to vše se stalo součástí jeho poezie - rozporu, protikladu, hledání a nalézaní.. Tato snaha byla posléze honorována Nobelovou cenou (1984).
Dle mého mínění cena nebyla jen a pouze za poezii, ale za jeho celoživotní práci na sobě samém a myšlenkovou integritu ve vztahu k základním hodnotám. Zprvu proletář, později nenáviděný komunisty, pronásledovaný za svůj odpor proti nim a životní postoj. Už od začátku Gottwaldovy éry pochopil zločinnost komunismu a tento svůj názor nezapřel (podepsal Manifest sedmi, Chartu 77, byl vězněn 3 roky). Přesto dostal od komunistů titul Národního umělce (1967, tedy v létech tání ledů), protože jeho talent prostě nešlo nadále ignorovat.
Jaroslav Seifert je pro mne ztělesněním člověka přemýšlivého, vytrvalého se silnými postoji k etice a morálce, který se neohl systémem, ačkoli to pro něj jistě bylo krajně nevýhodné a nepříjemné. V tomto smyslu je pro mne apelem a dobrým příkladem, který je třeba následovat, navzdory dnešnímu systému a jeho současným tlakům - hypotéky=nejistota, peníze=práce, která nebaví, ale nese, hmotné statky=které substituují životní štěstí, atd..
Kompletní seznam jeho básní najdete např. zde: Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert
Ediční poznámka ke knize sbírky básní Dílo I. 1921-1926
Když se poprvé objevilo Seifertovo Město v slzách na pultech obchodů někdy v roce 1921 byla to "knížka nesličná, tištěná na vetchém, zažloutlém papíru, s obálkou, která připomněla papír, do kterého se balívaly homole cukru" a přece naráz vzbudila pozornost.
Byla první básnickou vlaštovkou nového básnického jara u nás a ohlas její neobvyklé noty pramenil z míry upřímnosti a poctivostí názoru i citem, rostoucím zejména ze dvojí zkušenosti. Předně to byla první světová válka a její prolévání v en masse, přitom vzrůstající bída a útisk českého lidu a jeho dvojího zápasu jak za národní osvobození, tak proti společenskému bezpráví. Zasvědcuje se zároveň lidským bezprávím, neštěstím, tak také krásou světa, kde se vyznává z lásky k člověku, životu a práci jako základním hodnotám životního štěstí.
Druhý svazek Díla I. se již liší svým laděním a vyzněním, kde již Seifert hledá a experimentuje, zkouší eventuality i meze svého nadání. Samá láska vyjadřuje povzdech nad tím, že lze těžko žít s ideály, když není co jíst a kdy každý den je zápasem o den příští.
Samá láska je bezesporu lyričtější a civilnější než předchozí dílo, ale i zde se negativně vyjadřuje k industrializaci (především Prahy, kde žil), kde má pocit, že se město odlidšťuje a je ke člově nepřátelské (komíny, smog, hluk, sirény a špína).
Dalším svazkem je Na vlnách TSF, později známa pod Svatební cesta, která je erbovní nového slovesně-uměleckého směru, který podléhal ovzduší té doby. Jako by se jemu i jeho vrstevníkům zastesklo po prožitcích a životě, po skončení válečné bídy. Část sbírky je inspirován Marseille, Paříží a Benátkami a dá se dílo označit za jakousi lyrickou turistiku daných míst.
Poslední sbírka je Slavík zpívá špatně, kde si vypůjčil výrok francouzského vrstevníka a navazuje na sbírku předchozí ve smyslu souzvuku a přímého i nepřímého kontrastu. Rozptýlila se zde růžová mlha rozkošnického okouzlení a nastavuje temný rub "všech krás světa" a objevuje se zde obava o krvavý osud lidstva (druhá světová válka). Ústředním motivem je smutek ze západního světa, jehož součástí zatím zůstávala i básníkova domovina, kde po létech jeho revolučních snů, zůstala jen pachuť stabilizovaného kapitalismu se utíká k přírodě a člověku jako takovému.
Jaroslav Seifert, 1981 (photo autor H. Hamplová)
Jaroslav Seifert, Dílo I. Sbírky z let 1921-1926 Město v slzách, Samá láska, Svatební cesta a Slavík zpívá špatně.
Vybrané básně můžete nalistovat kliknutím na požadovaný titul
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz