Historie Jižní Moravy

Příroda, Historie, Cestování, Fotogalerie

ODKAZY

Home About Me My Hobbies My Pictures Contact

Nový Hrádek

9km jihovýchodně od Vranova n.D.

Původně zeměpanský lovecký hrádek z poloviny 14. století. Po smrti moravského markraběte Jana Jindřicha se v jeho držení střídají představitelé různých rakouských, českých a polských rodů - např. Einzingerové, Krajířové, Aithannové nebo Stadničtí. Od konce 16. stol. je součástí vranovského panství, v roce 1645 byl dobyt a částečně pobořen Švédy. V 19. stol. je užíván jako letní lovecké sídlo šlechtickými majiteli. Po roce 1920 se stává státním majetkem. Od r. 1952 je součástí nepřístupného hraničního pásma, znovu otevřen v r. 1991.

Historie Vranova n.D. a jeho okolí

25km západně od Znojma

Zpřístupněná část zříceniny

Venkovní areál obou nádvoří, hradní příkop a dva hrady - starší gotická stavba s obytným palácem a dvojitým prstencem oválných zdí - a dále hrad přední, vznikající postupně od patnáctého století z původního předsunutého opevnění. Atraktivní vyhlídka na členité moravsko-rakouské Podyjí s hlubokým kaňonem meandrující řeky.

Přírodní prostředí

Nový Hrádek leží v první, nejpřísněji chráněné zóně Národního parku Podyjí, pro kterou je příznačná výjimečná botanická pestrost - přímo na zřícenině se např.vyskytuje na našem území ojedinělá divizna nádherná. Pozoruhodná je zde i fauna - čáp černý, volavka, užovka stromová apod. Unikátní hodnotou je pak harmonické propojení přírody s architekturou zříceniny.

Dostupnost

Zřícenina je dostupná ze Znojma silnicí směrem na Mašovice do Podmolí, pak pouze pěšky nebo na kole po zeleně značené turistické cestě (asi 3,5 km). Druhou možností je pěší a cyklistická stezka ze sousední obce Lukov (asi 3 km) podle ukazatelů, resp. po červené a od lokality Příčky dál po zelené značce. Informační tabule v Lukově a dále na Příčkách. Informační návštěvnické středisko národního parku Podyjí v blízké obci Čížov.

Po husitských válkách přistavěli Lichtenburkové k severní straně hradu u věže nový palác se sálem ve druhém patře. Jelikož novostavba zabrala část parkánu, byl severní úsek parkánové zdi přesunut a zpřístupněn branou, připojenou k jihovýchodnímu nároží nové budovy. V téže době bylo hradní opevnění obehnáno silnou zdí se dvěma branami na severu a jihu. Od r. 1460 náležel Cornštejn Hynkovi z Lichtenburka na Bítově, který pro rodovou řevnivost s Kunštáty odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Podporován papežem Piem II. zahájil v r. 1463 otevřenou vzpouru, o jejíž urovnáni se moravští stavové marně snažili, ačkoli se králi poddal i Hynkův bratr Štěpán z Bítova. Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl zakročit proti rušiteli zemského míru zbraní. Odebral Hynkovi v r. 1464 nejprve městečko Strachotice a pak oblehl hrad Cornštejn.

Dostupnost

Zřícenina je dostupná po silnici z Vranova nad Dyjí, v obci Lančov odbočkou směrem na Vysočany, Bítov. U hradu není možné parkování! Nejbližší parkoviště je vzdáleno cca l km za mostem přes přehradu u silnice do Bítova. Kolem hradu prochází zeleně značená turistická cesta Bítov - Oslnovice - Podhradí n. Dyjí

Vranov a jeho zajímavosti

„My jsme takový hrad zvířat, zvláště psů," usmívá se bítovský kastelán doktor Jiří Paukert (možná ho znáte i jako básníka pod jménem Jiří Kuběna). „Čertví, čím to je, že tady zvířátka vždycky měli rádi. Už v roce 1650 napsal na Bítově Hynek Jankovský z Vlašimi svou slavnou Apothéku koňskou!" Některé z vycpaných čičmund jsou prý karikaturami lidí, které baron neměl rád Romantický hrad nad vlnami Želetavky býval tvrdou pohraniční pevností Přemyslovců. Od minulého století však vynikl hlavně jako ráj milovníků všeho chlupatého a pernatého. Napřed sem bratři Vladimír a Otakar z Daunu po roce 1830 svezli vycpaná zvířata, která získali během cest po světě. „Nedávno tu byli vědci z londýnské Zoological Society a nevěřili vlastním očím,"
dozvídáme se. „Některé jihoamerické ptáky viděli prvně v životě - oni totiž ve své vlasti mezitím vyhynuli!"

Lví zuby pod stolem

Opravdu zlaté časy však němým tvářím nastaly po roce 1912, kdy se pánem hradu stal Jiří baron Haas. „On byl dobrou ilustrací rčení Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata." vysvětluje kastelán. „Okolní šlechta se ho stranila - byl novošlechtic a ještě židovského původu. Místním lidem zase trochu vadilo, že mluví česky, jako když kopete do dveří." Baronův otec byl pohádkové bohatý výrobce porcelánu (firmě Haas & Czjzek). „Syn však byl takový "zelený" své doby. Na hradě vybudoval soukromou zoologickou zahradu; zřejmé jedinou svého druhu na světě. Celý život mladý Haas věnoval zvířatům. V jeho zoo jich byly stovky - jen psí smečka třeba jeden čas čítala dvě stě hlav! O sobotách, nedělích a svátcích
byla zoo veřejně přístupná. Zdarma - nebo jen za spropitné pro průvodce. Teď sedíme v bývalé hradní jídelně - tady s pánem stolovala jeho oblíbená lvice. Ona s ním prý i spala v posteli! Baron miloval Disneyho, a lvici proto pojmenoval Micimaus. Hosté se velké šelmy trochu báli. Měla nepěkný zvyk pod stolem jim okusovala boty a kalhoty. Hradní pán to ale vyřešil jednoduše; návštěvy k tabuli fasovaly holínky."

Účty posledního kavalíra

Kromě zvířat měl bohémský baron slabost i pro ženy - byl vlastně průkopník sexuální revoluce. „Kvůli jedné si to přece nerozházím se všemi." smál se, když se ho lidé ptali, kterou přítelkyni si odvede k oltáři. O svých milenkách vedl záznamy. Do sešitku Metressenkonto pedantsky zapisoval, co kdy které dal. „Za čtyřicet let měl po okolí asi osmdesát přítelkyň," říká doktor Paukert. Na své lásky baron pamatoval i v závěti - každé něco odkázal. Haasovým dědicem byl belgický baron Coppée. Jelikož Jiří Haas zemřel před vyhlášením Benešových dekretů, náš stát jeho majetek Coppéemu proplatil. Z Belgie pak - přesně podle Haasovy poslední vůle - chodily bítovským stařenkám peníze ještě v šedesátých letech! Milá upomínka na dávnou vášeň...

TGM píchnul jen jednou

Jiří Haas sice chodil celý život v uniformě c.a.k. rytmistra a hlásil se k Němcům, ale byl velký antifašista a masarykovec. Jeho belgický strýc Coppée hlasoval po válce ve Společnosti národů pro vznik ČSR, čímž si Masaryka velmi zavázal. To se Haasovi hodilo. Když byly po roce 1918 zabírány statky šlechticů, připomněl tatíčkovi Osvoboditeli Coppéeho zásluhy a o žádný majetek nepřišel! Podruhé se baron na Masaryka obrátil, když bylo při stavbě Vranovské přehrady zaplaveno městečko Bítov. Nový Bítov si totiž místní lidé smysleli postavit přímo uprostřed baronovy krásné hradní obory. Haas jim nabídl náhradní pozemky, Bítovští však odmítli. Nepomohl už ani TGM: píchnul jednou a dost. Přesto stála Masarykova bysta v baronově kanceláři i za války. To už měli Haase pod kuratelou gestapáci a chodili ho kontrolovat. Bystu mu přikázali odstranit. Když to baron neudělal, vzal prý gestapák sádrové poprsí TGM a vyhodil ho z okna. „Příště poletíte vy," řekl při tom suše hradnímu pánovi. Haasovi židovští předci byli nepochybní, a tak by možná šel do koncentráku. Naštěstí ho celou válku kryla jeho matinka - pruská šlechtična Olga Dannenbergová (jeden člen její rodiny vynalezl koks). Nikdo už nezjistí, jakými částkami vykupovala milovanému synovi klid...

Práskly dvě rány?

Romantický ráj zvířat vydržel na Bítově přes celou válku, i v čase největšího hladu dokázal Haas sehnat dost masa pro své milované šelmy! V „psí kuchyni" to vonělo každý den. Dne 11. května 1945 však bítovský národní výbor baronovi přikázal,
aby se jako Němec na druhý den pěšky odebral do Vídně. Starý kavalír - bylo mu v té době 69 let, ale pořád proháněl děvčata - se však se svou zoo nedokázal rozloučit. Oblékl se do parádní c.a.k. uniformy a nabil revolver. Věrná hospodyně ho přemlouvala do jedné ráno, ať neblázní. Pak se baron zamkl - a podle dosud žijícího svědka pana Bayera padly dvě rány! „Baron, který byl pravák, měl mít v levém spánku dvě střely. "krčí rameny bítovský kastelán, „Snad že tam vtrhli nevěrní komorníci chtiví baronova zlatého pokladu? Je ironií, že musel zemřít až po válce."

Kašna bramborového salátu

Mrtvý baron byl vystaven v sarkofágu, který si nechal připravit už zaživa. Nesplnilo se mu však přání, aby po jeho boku, „až přijde čas", spočinula i jeho lvice. Milou Micimaus zastřelil kvůli kůži nějaký ruský voják. Rudé armádě se vůbec na Bítově líbilo. „Hospodyně jim na uvítanou připravila vídeňské řízky a bramborový salát," říká kastelán. ..Salát jim ohromné zachutnal, stahovali se sem na něj i z okolních posádek. Skončilo to tak, že se dělal do hradní kašny a vojáci ho nabírali ešusy! Naštěstí asi po třech měsících chytili salmonelu a odtáhli." Ještě předtím se však na Bítov přijel s baronem rozloučit ukrajinský generál Potapenko. Byl prý v carské uniformě, klekl u rakve nebožtíka a řekl: "Tos nám neměl dělat. Já ti vezu pozdrav od carova bratrance a chtěl jsem si s tebou konečně pořádně zahrát šachmaty..."

Harfy, šavle a prázdno

Po válce sláva bítovské zoo rychle skončila. Sbírka vycpaných zvířat je však dnes znovu k vidění. „Vévoda z Kentu tvrdil, že má nejvíc vycpaných psů na světě," usmívají se Bítovští. „Ukázalo se však, že jich má jen osmnáct. A my padesát! Včetně vyhynulých stájových pinčů, které proslavil Švejk." Návštěvníky Bítova provází hradem zvláštní ozučivý zvuk. „To je osm eolských harf na střechách," dozvídáme se. Jde o plechové trubky, uvnitř kterých jsou struny laděné do akordu. Když je vítr rozechvěje, začnou znít. Věc u nás jedinečná. Ještě unkátnější je bítovská sbírka zbrani. Podle odborníků je co do hodnoty srovnatelná s českými korunovačními klenoty! Ta však teď na "radě není. Bude zde instalována teprve kolem roku 2000, až se na Bítově dokončí důkladné zabezpečení. „Škoda jen" loučí se s námi kastelán Paukert, že se na Vranovské přepade zrušila lodní doprava a o výkendech na Bítov nejezdí ani autobusy. Někdy mám pocit, jako by se dělalo všechno možné pro podlomení návštěvnosti hradu..."

JIŽNÍ MORAVA - HISTORIE - VRANOV NAD DYJÍ A OKOLÍ

Cornštejn 6 km severozápadně od Vranova nad Dyjí

Hrad Cornštejn byl postaven v první polovině 14. století jako královská pevnost společně s hradem Frejštejnem na posílení hradu Bítova. Byl vybudován na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí, která jej obtéká ze tří stran; zpočátku šlo o nevelký hrad přibližně oválného půdorysu, oddělený od hřebenu hlubokým příkopem. Areál hradu vymezovala mohutná zeď s věži na severu a s palácem na protilehlé straně. Zbytky zdi a palácové sklepy se dochovaly dodnes. Tak vypadal hrad v době zeměpanské, kdy byl strategickým opěrným bodem v rámci zajištění jižní moravské hranice. V r. 1343 byl Cornštejn udělen lénem Šimlovi, Čeňkovi a Janovi z Lichtenburka. Před r. 1348 držel CornStep, městečko Stitary a Příblovice (zamkly) Jindřich z Lichtenburka. Mezi ním a Janem Jiřím z Lichtenburka na jedné straně a pány z Hradce na straně druhé vznikl v polovině 14. století o Cornštejn spor, nicméně Lichtenburkové se v r. 1363 zase uvádějí jako držitelé hradu. Jejich majetkem pak zůstal dlouhou dobu. Tehdy byl hrad podstatně rozšířen, zejména jeho předhradí, a byla vylepšena gotická ostění oken a dveří; hradní palác se stal pevnějším a nedobytnějším a současně byl pohodlnější k obývání.

Jeho dobývání, řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, trvalo téměř rok. Hynek se dovolával pomoci papeže, který nařizoval olomouckému biskupu Tasovi, aby nepodporoval Jiřího, a Jiřího vyzýval, aby upustil od obléhání; nakonec byl ochoten sám při rozsoudit, neboť prý Jiřímu jako králi nekatolickému nepřísluší soudit katolíka Hynka z Lichtenburka. Hrad, jehož obranu prý vedl rytíř Jan Šarovec, byl nakonec v polovině r. 1465 dobyt. Zbytky ležení obléhatelů jsou dodnes patrné na hřebenu jižně proti hradu. Poraženému Hynkovi Bítovskému z Lichtenburka král Jiří z Poděbrad Cornštejn odebral a předal jej Jindřichu Krajíři z Krajku. Jeho syn Volfgang hrad poškozený obléháním opravil a zčásti jej přestavěl, aby opevnění vyhovovalo tehdejší moderní vojenské technice. Dal zbořit starou věž, místo ní přistavěl k severnímu paláci vřetenové schodiště a po jeho boku hradní kapli. Také starý jižní palác byl upraven a rozšířen. Když na počátku 16. století vyspěla dělostřelecká technika natolik, že se hřeben na jižní straně mohl stát nebezpečným opěrným bodem pro obléhatele, rozšířila hradní opevnění na jihu obrovská bašta se štítovou zdí. Druhá bašta vznikla na jižním okraji šíjového příkopu a přístupovou cestu po jejím boku měla chránitCornštejn - trosky hradební zeď. Na protilehlé výšině, uprostřed bývalého ležení, byla vystavěna čtyřhranná věž jako předsunuté hradní opevnění. V době tureckého nebezpečí doplnila opevnění (v r. 1542) nová vstupní brána v západní parkánové zdi vnitřního hradu a cestu po západním svahu uzavřela zeď s branou. Nedlouho nato, v r. 1576, změnil Cornštejn majitele a připojením panství k Bítovu zanikla potřeba udržovat toto rozsáhlé sídlo. Neobydlený hrad rychle pustl a změnil se ve zříceninu. Zbytky Cornštejna dodnes tvoří malebnou siluetu v zalesněné stráni.

Frejštejn

9 km západně od Vranova nad Dyjí

Zříceniny hradu Frejštejna leží na pravém břehu řeky Dyje, kde začíná Vranovské jezero, jižně od Podhradí nad Dyjí (dříve Frejštejn). Podle hradu se psali v r. 1250 Gaitmar z Frejštejna a jeho bratr Hartleb a v r. 1286 Oldřich Frej z Frejštejna. Další zpráva o hradu pochází z r. 1331 a hovoří se v ní o purkrabím na Frejštejně. V r. 1390 se na hradě připomíná kaple sv. Kateřiny. Král Zikmund zapsal hrad Lipoltovi z Krajku. Jeho nástupce Jan Krajíř náležel k významným představitelům moravské šlechty a byl jedním ze sedmi rozhodčích ve sporu české a moravské šlechty, urovnávaném ve Velkém Meziříčí v r, 1440. Připojil se k zemskému míru, sám jej však nakonec nedodržel a přepadával okolní městečka, vsi a panství na jižní Moravě i v Rakousích. Byl proto označen za rušitele pokoje a hrad Frejštejn moravští stavové vykoupili a rozbořili. Při pozdějším dělení krajířských statků daroval Volfgang z Krajku v r. 1487 svým synům Lipoltu a Jindřichu zbořený hrad Frejštejn, městečko Vratěnín a vsi Mladoňovice, Stálky, Frejštejn, Korolupy, Mašovice, půl Rancířova, Hluboké, Šatice (zanikly), tvrz v Kostníkách, jež byla odedávna manstvím FreJ-štejna, a dvůr v Lubnici. Král Vladislav II. propustil Volfu Krajin z Krajku Frejštejn z léna, což potvrdil v r. 1493 i jeho synu Lipoltovi. V r. 1628 získal hrad císařský rada Jakub Berchtold, který byl v r. 1633 povýšen do stavu svobodných pánů z Uherčic. Od těch dob měl Frejštejn společné osudy s Uherčicemi. Z někdejšího hradu se dodnes dochovaly zbytky válcové věže, hradní kaple i paláce. Na počátku 16. století byl hrad přestavován na pevnost, ale práce zůstaly nedokončeny, takže i nadále zůstal zříceninou; z přestavby se zachovala vysoká věž se střílnami.

Uherčice

12,5 km jihovýchodně od Jemnice

Ves Uherčice náležela do konce 15. století oslavanskému klášteru. Roku 1493 jí získali od krále Krajířové z Krajku. Lipolt z Krajku v roce 1495 začal budovat tvrz a patrně znovu vysadil i ves, jak naznačuje název Nové Uherčice běžně používaný od 16. století. Roku 1564 byly Nové Uherčice (tvrz se vsí) centrem panství, k němuž patřily městečko Vratěnín, Stálky Hluboká, Mešovice, Lubnice, městečko Frejštejn s pustým zámkem, Křeslík a Korolupy. Od Krajířů panství koupil Volf Strejn ze Švarcenavy, v jehož rodě zůstalo až do roku 1628. Přestavba původní tvrze, z níž se dochovalo několik gotických portálů, v renesanční zámek se uskutečnila za Krájím krátce po polovině 16. století. Nejstarší renesanční část zámku s vnitřním nádvořím byla vybudována do roku 1554. V následující stavební fázi byl postaven lichoběžníkový dvůr s dvoupatrovými renesančními arkádami, současně vznikl i východní arkádový dvůr, přístupný branou s věží. Přestavbu započatou za Krajířů dokončili Strejnové ze Švarcenavy. V roce 1628 koupil zámek spolu s panstvím Jakub z Berchtoldu, který se od té doby zval z Uherčic. Za Berchtoldů kolem roku 1670 probíhaly barokní úpravy, tehdy byl vytvořen čestný dvůr a interiéry byly vyzdobeny bohatou štukovou výzdobou. Od roku 1768 držel zámek až do nejnovější doby rod Collaltů. Počátkem 19. století byly provedeny klasicistní interiérové úpravy.

Bítov 7,5 km severozápadně od Vranova nad Dyjí

Hrad Bítov leží na ostrohu, který vytvářejí řeky Želetavka a Dyje, jejichž údolí dnes tvoří součást vranovského přehradního jezera. Pod hladinou jezera zmizelo městečko ležící v původním podhradí i s farním kostelem sv. Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy. Na někdejší starobylé osídlení doby velkomoravské navázalo v 1l. století budování břetislavské soustavy strategických hradů, chránících jižní hranici českého státu. V té době vznikl i hrad Bítov; funkci hranice naznačuje i patrocinium s v. Václava. První písemnou zprávu o Bítově nacházíme ve falzu staroboleslavské kapituly hlásícím se k r. 1046, které však pochází z 13. století, o samotném hradě se dovídáme v r. 1185 ze zprávy kronikáře Jarlocha Milevského, kdy Bítovsko za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem bylo popleněno českým vojskem.O strategickém významu hradu Bítova svědčilo i to, že, k němu náleželo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, ba i Telčsko až k pramenům Jihlavy. Hrad byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, který měl nad krajem neomezenou moc. Svědectvím o významu Bítova v této době jsou jména kastelánů a komorníků, zachovaná v písemných pramenech 13. století: v letech 1222-1228 kastelán Ben de Wetow, v l. 1226-1228 Dětřich z Bítova, jehož synem byl pozdější bítovský komorník Hrut z Bítova, který se připomíná zejména v l. 1239-1253 pod jménem Ruto či Kernto. Vedle nich vystupuje v r. 1227 jako sudí Bartis, zakladatel města Jemnice Petr, zvaný rektor bítovské provincie, v r. 1233 Beneda z Bítova a v r. 1234 bítovský komorník Vilém.

Hmotné doklady o stavebním vývoji hradu Bítova jsou mladší než písemné zprávy o jeho existenci. Velká břitová věž na nádvoří, dnes zčásti pobořená, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, asi ze začátku 13. století. Podle D. Menclové jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze předpokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii. K věži přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. V předhradí stával na místě nynější svatyně sv. Václava původní velkofarní kostel. Za válek proti českému králi Václavu I. opanoval Bítov v r. 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel opět vrátit. Od r. 1253 byl na Bítově kastelánem a komorníkem Smil z Bílkova. V l. 1260-1268 spravoval hrad komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor (do r. 1275). V l. 1278-1283 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Dubna a v r. 1284 Jaroslav ze Šternberka. Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v r. 1278 Moravu, byl bítovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy (Meissau). Koncem 13. století byl bítovským purkrabím Raimund z Lichtenburka, který se stal v r. 1298 moravským zemským hejtmanem. V témž roce se staroboleslavská kapitula zřekla svých desátků z Bítovska. Ve 13. století došlo několikrát ke spojení bítovského komornického úřadu se znojemským a koncem tohoto století byly i ostatní královské úřady na hradě Bítově spojeny se znojemskými. Připomíná se například znojemský komorník Matouš z Černé Hory. Tyto úřady na Bítově zanikly, když král Jindřich Korutanský udělil Bítov v r. 1307 lénem Raimundu z Lichtenburka. Koncem 13. nebo začátkem 14. století byl dosavadní hrad přestavěn na raně gotický: protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palác s klínovou šíjí. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrutBitov - rytina údolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém skalnatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají výstavbu královských hradů Křivoklátu či Lichnice v Železných horách. Zachovalé nepatrné zbytky dvorce, původních středověkých gotických střílnovitých okének a zazděný portálek ve sklepech severního křídla dnešního paláce jsou svědectvím rozmachu stavitelství v době Přemysla Otakara II. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14. století, i když se zdá pravděpodobné, že obohatil svůj půdorys. Dokladem toho by byla stavba nové hradní kaple, či spíš asi její úplná přestavba, kladená k r. 1344. Ve 14. století drželi hrad Smil, Čeněk (od r. 1331) a Jan (v r. 1343) z Lichtenburka; Moravský markrabě Karel povolil všem třem bratřím, aby si lenní hrady Bítov a Cornštejn rozdělili na tři díly, a Šimlovi zastavil Stařec, Brtnici a Rouchovany. Posloupnost dalších majitelů všech tří dílů z rodu Lichtenburků, v jejichž držení hrad zůstal po celé 14. století, lze stěží určit. Smil a Jan z Lichtenburka se už v r. Bítov - generalogie majitelů1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce bojovali v r. 1420 spolu s bratrem Jiřím z Bítova a s jinými moravskými šlechtici v jeho vojsku pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul a Jan upadl do zajetí, z něhož se však vykoupil. V té době bylo nutno zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí. Jan z Lichtenburka přistoupil v r. 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v r. 1434 jej potvrdil znovu. Smilův bratr Jan z Bítova byl po celou dobu husitských válek protivníkem kališníků, když mu však nebyly nahrazeny škody, které utrpěl za pomoc Zikmundovi a Albrechtovi Rakouskému (celkem 4000 kop), vypověděl válku císaři Fridrichovi, poručníku Ladislava Pohrobka, pobořil rakouské hrady Grub a Tresiedl a přilehlé okolí zpustošil. Mír mezi spornými stranami byl ujednán ve Znojmě v r. 1441 a Janovi bylo přislíbeno, že mu bude dlužná částka nahrazena a navíc přidáno odškodné 2500 dukátů. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v r. 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejně. Smil mladší přistoupil v r. 1440 k moravskému landfrídu a v r. 1446 se jako jeden ze čtyř vyjednávačů zúčastnil ve Znojmě rokování moravských stavů s rakouskými. Lichtenburkové drželi Bítov ještě celé 15. století. Jejich postavem však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad v l. 1463-1465, kdy byl zničen hrad Cornštejn. R. 1491 propustil král Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Burianu a dalším z lenního závazku hrad Bítov s farou, městečko Bílovec (zaniklo) s farou, dále Blížkovice, Štítary, Budějovice (Moravské), Ctidružice, Pavlice, Blatnici, Chvalatice, pusté Ždánice, Oslnovice, Podolí, Německou Ves, Láz, Často-hostice, pusté Mstěnice, díl Mešovic, Lovkovic, Dešova a Písečného a celé vsi Vysočany, Randřov (dnes součást Vratěnína), Syrovice, Příšťpo, Lažánky, Jehřice (zanikly), Radkovice, Udeřice, díl Kdousova, dvůr Malý Lazec a pustý dvůr v Mí-rovicích; současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo. Tohoto práva použil Puta z Lichtenburka, když Zikmundu Krokvicarovi z Nové Vsi propustil v r. 1494 z manství tvrz v Lubnici. V r. 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Albrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jindřich zdědil v r. 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v r. 1538. V té době, tj. koncem 15. a začátkem 16. století, byl hrad přestavován; přestavba sjednotila jeho starší Části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový Bítov - vstup do hradupalác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křidlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v r. 1566 za jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů. Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v 1.1545 -1547 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do r. 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka a po něm do r. 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli. Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení. PosledníBítov... lichtenburská držitelka nejstaršího rodového zboží Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Ludmila Bítovská z Lichtenburka, prodala v r. 1576 Bítov se vším zbožím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který v r. 1617 prodal panství za 47 000 zl. moravských moravskému hofrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Fridrich Jankovský držel také Jemnici a přikoupil ještě některé další statky (Lubnici a díl Korolup, Mešovice a Vratěnín). Dědictví po něm se ujala jeho manželka Justina z Vlašimi. Jejich syn Hynek (f 1653), na něhož upomíná náhrobní kámen v hradní kapli, rozšířené v r. 1638, byl autorem trojdílného zvěrolékařského díla Apotéka koňská (1650). Dalším držitelem hradu z rodu Jankovských z Vlašimi byl Maxmilián Arnošt Jankovský, který zemřel v r. 1736. Rod Vlašimských dodnes připomíná sbírka zbraní, vzácně zdobených pušek, moždířů i děl. Dědictvím získala panství Hynkova dcera Johanka, provdaná hraběnka z Kounic, a jeho zeť hrabě Maximilián Daun. Avšak po smrti Johanky připadlo v r. 1755 celé jmění Vlašimských hraběti Daunovi, za něhož došlo k úpravě několika místností v patře paláce. Daunové, jimž náležely kromě Bítova také Jemnice, Skalice, Horní Kounice, Slatina a Halenkov, vlastnili Bítov až do vymření rodu po meči hrabětem Otakarem Daunem v r. 1904. Stavební vývoj Bítova uzavřela rozsáhlá novogotická obnova hradu, zahájená v polovině 30. let 19. století Jindřichem Daunem a dokončená r. 1863. Přízemí hradního paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř A. Schiiller hodnotnými iluzivními malbami (výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853). Již r. 1845 přebudoval vídeňský stavitel A. Rúcker zámeckou kapli. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park s pseudogotickými doplňky a dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce a parková úprava v západní častá hradu. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej. Z novogotického charakteru Bítova, jenž mu vtiskla tato poslední přestavba, vychází i novodobá instalace hradních prostor. Interiéry přízemí i prvního patra upoutají pozornost návštěvníka výtvarnou koncepcí a mobiliářem, převážně z druhé třetiny 19. století, který byl doplněn i svozem z jiných objektů a souborem slohově příbuzných obrazů německého romantika Ludvíka Schnorra z Caroisfeldu a rakouského malíře Karla Russe. V přízemí je umístěna proslulá sbírka zbraní Maxmiliána z Vlašimi z r. 1726, z nichž jsou pozoruhodné zbraně Mikuláše Zrinského z bojů proti Turkům. Ve druhém patře je expozice vycpaných zvířat, připomínající pěstitelskou zálibu posledního majitele barona Haase, který svého času proměnil prostory hradu v zajímavou soukromou zoologickou zahradu. Na hradě je umístěna i knihovna rakouského generála Arnošta Gideona Laudona (1719-1790), která sem byla převezena a je vzácnou sbírkou militarií, map a plánů z období prusko-rakouské sedmileté války. Na nově upraveném hradě se po vymření rodu Daunů rychle vystřídali Haugvicové, Zamoyští a Radzivillové. R. 1912 koupil Bítov spolumajitel známé porcelánky ve Slavkově u Karlových Varů, baron Haas z Haasenfeldu, jehož syn Jiří byl také posledním soukromým majitelem hradu. R. 1945 přešel hrad do majetku československého státu a je velmi navštěvovanou kulturní památkou.

PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):

Heraldika

Historie Vranova

Pohledy a vyhlídky

Fotogalerie

NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):

Vranov nad Dyjí - zámek

Městys Vranov nad Dyjí

Bítov - hrad

Obec Bítov

Uherčice - zámek

Obec Uherčice

Nový Hrádek - hrad

Městys Nový Hrádek

Cornštejn - hrad

Frenštejn - hrad

[Zpět][Heraldika][Historie Vranova n.D.]

Home Back About Me Contact Photogalery