Cestopisy
Cestopisy, Fotogalerie
LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY
Úvodem
Připravil jsem si, jako již tradičně, repliku z mého oblíbeného Cimrmana. Poněkud překvapivě to nebude ze hry Afrika, jak by se dalo čekat, ale z úplně jiné, která více vystihuje tamní podmínky. Upřímně řečeno, Maroko se sice nachází na severu afrického kontinentu, ale zemi tvoří lidé, jak známo, a ti mají s Afrikou - tou pravou černou, plnou savan, zvěře a nočního dunění bubnů - jen pramálo společného. Jsou to především Berbeři, Arabové a Nomádi, kteří momentálně obývají sever Afriky.
Tak tedy paradoxně použiji předehru ke hře Lijavec, v zemi kde toho moc nenaprší...
Připravil jsem si, jako již tradičně, repliku z mého oblíbeného Cimrmana. Poněkud překvapivě to nebude ze hry Afrika, jak by se dalo čekat, ale z úplně jiné, která více vystihuje tamní podmínky. Upřímně řečeno, Maroko se sice nachází na severu afrického kontinentu, ale zemi tvoří lidé, jak známo, a ti mají s Afrikou - tou pravou černou, plnou savan, zvěře a nočního dunění bubnů - jen pramálo společného. Jsou to především Berbeři, Arabové a Nomádi, kteří momentálně obývají sever Afriky.
Tak tedy paradoxně použiji předehru ke hře Lijavec, v zemi kde toho moc nenaprší...
Maroko, země na severu Afriky
Proč zrovna tohle téma?
Maroko je krásná země. Země plná hor, kde se můžete toulat celé dny - pokud na to máte fyzičku a duševní zdraví - země pouští a oáz, obklopená ze severní strany Atlantickým oceánem - rájem surfařů - a také zemí soutěsek a palmerií. Vše doplněno o celoročně bez-srážkové a teplé klima (kromě špiček v létě a v zimě), kdy leží na horách sníh a nebo je zase v létě ve vnitrozemí příliš velké vedro. Ale...
Musíte se vyrovnat s jedním zásadním faktem, o kterém se kupodivu příliš nikde nepíše v souvislosti s Marokem a kterým je HASSLING = Což by se dalo přeložit asi jako obtěžování, otravování. Bude vám jistými individui nabízeno to, co nevyžadujete, nepotřebujete, nechcete, nebo na co nemáte, a to způsobem, který překračuje evropské a severoamerické chápání, jak nabízet a prodat svůj výrobek. A to mnohokráte denně a prakticky všude s výjimkou opravdu opuštěných míst bez turismu.
Věřte, není to jednoduché..., je to vyčerpávající, obzvláště v případě pokud jste se předtím s něčím takovým nesetkali, nebo pokud nemluvíte některým s místních jazyků (berbeština, arabština, francouština) a pokud nejste dostatečně asertivní a neodbytní poslat tyto týpky tam, kam bezpochyby patří - ke všem čertům Alláhovým...
Mnohokrát jsem slyšel, že "mekkou" tohoto způsobu obživy je Tanger.
Nevěřte tomu!
Tanger je sympatické a poklidné městečko s porovnáním s jinými, kterými jsem projel. Možná je to i důsledek důslednějšího potírání ze strany policie (viděl jsem je mnohokráte projíždět kolem přístavní brány), možná i toho, že blízký CTM autobus a jeho úředníci v nepravidelných intervalech rozhání tyto "obchodníčky", ale nejspíše je to prvotním šokem a prvním setkáním s tímto elementem ihned po příjezdu do země, což může způsobit poněkud šok.
Já jsem tudy Maroko opouštěl (asi po měsíčním pobytu), takže mne to nejen že nevyvedlo s míry, ale s výše uvedených skutečností bych objektivně řekl, že to bylo daleko horší v menších městech, která sice byla zmíněna v průvodcích, ale moc turistů tam nezavítalo. Tam se pak tito otravové snažili urvat co se dalo.
V mém případě se toho nedalo mnoho, ale občas jsem taky povolil, většinou ze soucitu - přiznávám...
Mnohokráte jsem to rozebíral s ostatními lidmi, které jsem potkal, ať už místními, nebo cizinci, a shodli jsme se na asi na tomhle.
Každý backpaker (ti co si půjčí auto, nebo se jinak separují od místních tohle příliš nepoznají) si projde následujícími fázemi:
s otevřeným srdcem přijíždí do cizí země objevovat cizí kulturu, zvyky, jazyky. Plný rozechvělého očekávání chce být překvapován, zván domů, chce brát a vstřebávat, ale také dávat, nabízet netradiční pohledy na svět. Chce se dívat a být třeba i zaskakován jinakostí, ze které se dá poučit a někdy i leccos pochopit. Očekává stejné podmínky jako místní, což mu umožní zkrátit distance mezi lidmi, být více s nimi a více se věcem dostat pod kůži.
Jenže Oni na tu hru nepřistoupili! Nejde přece o to něco ukazovat, jde o to se na tobě uživit. Žijeme dneškem, takže hurá na to urvat si co se dá, ze stromu zvaného turismus.
Je to už několikátý hotel, kam se tě snaží dneska vnutit, kolikátá je to již dávka hašiše, nebo trávy kterou ti dneska nabízejí?! Nevím už kolik zájezdů se mi snažili dneska dohodit, kolik zboží jsem si určitě přece "musel" prohlédnout - jenom podívat, nemusím to přece kupovat (alespoň ze začátku), kolikátý průvodce mne dnes oslovil, že bez jeho služby určitě zahynu a kolikátý člověk, který přišel za vámi žebrat. Už jste přestali počítat kolikrát jste zaplatili daň z bílého ksichtu a platili za něco, za co místní neplatí a nebo za předražené zboží.
Tak dost, zařvete, a sami se zaleknete, kde se to ve vás vzalo...:)
Nastává období totální nedůvěry. Nevěříte v nic a v nikoho. Nechejte mě všichni být! Chci být sám, chci mít klid. Utíkáte před lidmi, na druhou stranu silnice, do hor, nebo do pouště... Je písečná bouře, někdo na mne něco volá. Neslyším ho, nechci! Pokračuji dál do pouště v puse vrzavý zvuk písku. I kdyby mi řekl, že o 10 metrů dál je propast..., nevěřil bych mu. Možná bych měl...
Nastává třetí fáze. Zjistíte, že prostě není možné nevěřit všem!
Je to vyčerpávající, na to prostě nemáte. Zjišťujete, vy ty druhé ještě navíc potřebujete! To je otřesné... (chvíli trvá než přijmete tento fakt) Jste opatrnější, jste lepším pozorovatelem, zdá se vám, že už trochu více víte, jak věci fungují, lépe předvídáte. Začínáte znát ceny, většinou tak, že vám někdo naúčtuje tu skutečnou a vy nestačíte vyjít z údivu, jak levné to dneska bylo - a pak vám to dojde... Pokud jste citlivějších povah, nestyďte se posadit a v klidu to rozdýchat. :-)
Možná si říkáte, tak proč tam vlastně jezdíš?
Přečtěte si pozorně ještě jednou ty tři fáze, nepřipomíná vám to něco?
Cesta je jako život. Je to život vtěsnaný do jednoho měsíce, je to komprimace v kombinaci s katalyzátorem. Je to tak rychlé, že si TO dokážete uvědomit, rozpoznat a možná v tom opravdovém životě vyvarovat.
Jedno východní přísloví říká, že ten kdo cestuje pozná víc, než ten kdo dlouze žije. Já se s tím ztotožňuji.
V Maroku platí 99,9 procentně, že pokud za vámi sám od sebe někdo přijde, buďte si jistí, že od vás něco potřebuje.
Proto je zde obzvláště důležitá znalost některého z místních jazyků, které vám otevřou dveře k normálním a obyčejným lidem, lopotícím se na polích, snažícím se prodat něco ze svých výdobytků na trhu a získat tak alespoň nějaký ten peníz na věci, které je třeba koupit. Pokud tedy tento neovládáte a nemáte kuráž a nervy na denní dávku otravů, půjčte si auto a projeďte si Maroko autem. Ideální dopravní prostředek je však stoprocentně motocykl, se kterým se dostane opravdu kamkoli (pisty, hory, poušť) a je ideální i pro městskou dopravu, která je zmatená, živelná a zahuštěná.
Maroko je krásná země. Země plná hor, kde se můžete toulat celé dny - pokud na to máte fyzičku a duševní zdraví - země pouští a oáz, obklopená ze severní strany Atlantickým oceánem - rájem surfařů - a také zemí soutěsek a palmerií. Vše doplněno o celoročně bez-srážkové a teplé klima (kromě špiček v létě a v zimě), kdy leží na horách sníh a nebo je zase v létě ve vnitrozemí příliš velké vedro. Ale...
Musíte se vyrovnat s jedním zásadním faktem, o kterém se kupodivu příliš nikde nepíše v souvislosti s Marokem a kterým je HASSLING = Což by se dalo přeložit asi jako obtěžování, otravování. Bude vám jistými individui nabízeno to, co nevyžadujete, nepotřebujete, nechcete, nebo na co nemáte, a to způsobem, který překračuje evropské a severoamerické chápání, jak nabízet a prodat svůj výrobek. A to mnohokráte denně a prakticky všude s výjimkou opravdu opuštěných míst bez turismu.
Věřte, není to jednoduché..., je to vyčerpávající, obzvláště v případě pokud jste se předtím s něčím takovým nesetkali, nebo pokud nemluvíte některým s místních jazyků (berbeština, arabština, francouština) a pokud nejste dostatečně asertivní a neodbytní poslat tyto týpky tam, kam bezpochyby patří - ke všem čertům Alláhovým...
Mnohokrát jsem slyšel, že "mekkou" tohoto způsobu obživy je Tanger.
Nevěřte tomu!
Tanger je sympatické a poklidné městečko s porovnáním s jinými, kterými jsem projel. Možná je to i důsledek důslednějšího potírání ze strany policie (viděl jsem je mnohokráte projíždět kolem přístavní brány), možná i toho, že blízký CTM autobus a jeho úředníci v nepravidelných intervalech rozhání tyto "obchodníčky", ale nejspíše je to prvotním šokem a prvním setkáním s tímto elementem ihned po příjezdu do země, což může způsobit poněkud šok.
Já jsem tudy Maroko opouštěl (asi po měsíčním pobytu), takže mne to nejen že nevyvedlo s míry, ale s výše uvedených skutečností bych objektivně řekl, že to bylo daleko horší v menších městech, která sice byla zmíněna v průvodcích, ale moc turistů tam nezavítalo. Tam se pak tito otravové snažili urvat co se dalo.
V mém případě se toho nedalo mnoho, ale občas jsem taky povolil, většinou ze soucitu - přiznávám...
Mnohokráte jsem to rozebíral s ostatními lidmi, které jsem potkal, ať už místními, nebo cizinci, a shodli jsme se na asi na tomhle.
Každý backpaker (ti co si půjčí auto, nebo se jinak separují od místních tohle příliš nepoznají) si projde následujícími fázemi:
s otevřeným srdcem přijíždí do cizí země objevovat cizí kulturu, zvyky, jazyky. Plný rozechvělého očekávání chce být překvapován, zván domů, chce brát a vstřebávat, ale také dávat, nabízet netradiční pohledy na svět. Chce se dívat a být třeba i zaskakován jinakostí, ze které se dá poučit a někdy i leccos pochopit. Očekává stejné podmínky jako místní, což mu umožní zkrátit distance mezi lidmi, být více s nimi a více se věcem dostat pod kůži.
Jenže Oni na tu hru nepřistoupili! Nejde přece o to něco ukazovat, jde o to se na tobě uživit. Žijeme dneškem, takže hurá na to urvat si co se dá, ze stromu zvaného turismus.
Je to už několikátý hotel, kam se tě snaží dneska vnutit, kolikátá je to již dávka hašiše, nebo trávy kterou ti dneska nabízejí?! Nevím už kolik zájezdů se mi snažili dneska dohodit, kolik zboží jsem si určitě přece "musel" prohlédnout - jenom podívat, nemusím to přece kupovat (alespoň ze začátku), kolikátý průvodce mne dnes oslovil, že bez jeho služby určitě zahynu a kolikátý člověk, který přišel za vámi žebrat. Už jste přestali počítat kolikrát jste zaplatili daň z bílého ksichtu a platili za něco, za co místní neplatí a nebo za předražené zboží.
Tak dost, zařvete, a sami se zaleknete, kde se to ve vás vzalo...:)
Nastává období totální nedůvěry. Nevěříte v nic a v nikoho. Nechejte mě všichni být! Chci být sám, chci mít klid. Utíkáte před lidmi, na druhou stranu silnice, do hor, nebo do pouště... Je písečná bouře, někdo na mne něco volá. Neslyším ho, nechci! Pokračuji dál do pouště v puse vrzavý zvuk písku. I kdyby mi řekl, že o 10 metrů dál je propast..., nevěřil bych mu. Možná bych měl...
Nastává třetí fáze. Zjistíte, že prostě není možné nevěřit všem!
Je to vyčerpávající, na to prostě nemáte. Zjišťujete, vy ty druhé ještě navíc potřebujete! To je otřesné... (chvíli trvá než přijmete tento fakt) Jste opatrnější, jste lepším pozorovatelem, zdá se vám, že už trochu více víte, jak věci fungují, lépe předvídáte. Začínáte znát ceny, většinou tak, že vám někdo naúčtuje tu skutečnou a vy nestačíte vyjít z údivu, jak levné to dneska bylo - a pak vám to dojde... Pokud jste citlivějších povah, nestyďte se posadit a v klidu to rozdýchat. :-)
Možná si říkáte, tak proč tam vlastně jezdíš?
Přečtěte si pozorně ještě jednou ty tři fáze, nepřipomíná vám to něco?
Cesta je jako život. Je to život vtěsnaný do jednoho měsíce, je to komprimace v kombinaci s katalyzátorem. Je to tak rychlé, že si TO dokážete uvědomit, rozpoznat a možná v tom opravdovém životě vyvarovat.
Jedno východní přísloví říká, že ten kdo cestuje pozná víc, než ten kdo dlouze žije. Já se s tím ztotožňuji.
V Maroku platí 99,9 procentně, že pokud za vámi sám od sebe někdo přijde, buďte si jistí, že od vás něco potřebuje.
Proto je zde obzvláště důležitá znalost některého z místních jazyků, které vám otevřou dveře k normálním a obyčejným lidem, lopotícím se na polích, snažícím se prodat něco ze svých výdobytků na trhu a získat tak alespoň nějaký ten peníz na věci, které je třeba koupit. Pokud tedy tento neovládáte a nemáte kuráž a nervy na denní dávku otravů, půjčte si auto a projeďte si Maroko autem. Ideální dopravní prostředek je však stoprocentně motocykl, se kterým se dostane opravdu kamkoli (pisty, hory, poušť) a je ideální i pro městskou dopravu, která je zmatená, živelná a zahuštěná.
Přednáška : "...V ní Cimrman důkladně rozpracoval metodiku žebrání. Tak především vymezil už sám pojem žebráka.
Odmítal uznat za žebráky ty, kteří při vymáhání milodarů hrají na nějaký hudební nástroj, a nebo kteří zpívají. Ty přeřadil jednoznačně mezi výdělečně činné hudebníky, praví "točník" podle Cimrmana získává obživu (někdo z kolegů vstoupí do přednášky a upozorní ho na chybu), praví žebrák, podle Cimrmana získává obživu výlučně tím, že vzbuzuje lítost.
Někteří žebráci mají to štěstí, že je příroda obdařila takovým zjevem, že vzbuzují lítost bez jakéhokoli vlastního přičinění. Ti méně šťastní musí k dosažení úspěchu vynaložit určité úsilí.
Zvláštní kapitolu proto Cimrman věnoval otázce správného oblékání. Vyloučil zejména drahé kožešiny, jako jsou například norek, stříbrná liška, persián a podobně. Mimořádnou důležitost však Cimrman přikládá žebrákově chůzi. Zavedl například kurzy šourání a pokud jde o celkové chování Cimrman klade důraz na takt, i když jistý stupeň drzosti připouští, jinak by se žebrák těžko uplatnil. Ale zároveň varuje, při žebrání zásadně nevyhrožujeme, to bychom se již dotýkali tenké hranice, kde končí žebrání a začíná loupež...
Odmítal uznat za žebráky ty, kteří při vymáhání milodarů hrají na nějaký hudební nástroj, a nebo kteří zpívají. Ty přeřadil jednoznačně mezi výdělečně činné hudebníky, praví "točník" podle Cimrmana získává obživu (někdo z kolegů vstoupí do přednášky a upozorní ho na chybu), praví žebrák, podle Cimrmana získává obživu výlučně tím, že vzbuzuje lítost.
Někteří žebráci mají to štěstí, že je příroda obdařila takovým zjevem, že vzbuzují lítost bez jakéhokoli vlastního přičinění. Ti méně šťastní musí k dosažení úspěchu vynaložit určité úsilí.
Zvláštní kapitolu proto Cimrman věnoval otázce správného oblékání. Vyloučil zejména drahé kožešiny, jako jsou například norek, stříbrná liška, persián a podobně. Mimořádnou důležitost však Cimrman přikládá žebrákově chůzi. Zavedl například kurzy šourání a pokud jde o celkové chování Cimrman klade důraz na takt, i když jistý stupeň drzosti připouští, jinak by se žebrák těžko uplatnil. Ale zároveň varuje, při žebrání zásadně nevyhrožujeme, to bychom se již dotýkali tenké hranice, kde končí žebrání a začíná loupež...
A teď už k samotné cestě. Do Maroka jsem přijel ze Španělského městečka Almeria, ani ne tak pro finanční výhodnost, jako spíše shodou okolností. Původní plán byl Alžír, ale nedostal jsem víza, takže jsem chtěl využít již zaplacenou letenku do Alicante a také možnost blízkého spojení ze španělského přístavního městečka Almeria do Marockého Nadoru, nebo do Mellily (po Ceuta další španělská enkláva v Maroku). Nador je klidné městečko. Přístav je tichý, vzdálený asi 10 km od samotného města a po příjezdu vás snad překvapí neuvěřitelné smetiště, které je všude kolem vypadající, jako jedna kontinuální skládka. Za něco může vítr, ale ten sám jak známo odpadky nedělá. Prakticky v celém Maroku chybí pravidelný svoz komunálního odpadu a tak lidé vyhazují vše na ulici, a protože jsou líní a již si zvykly být obklopeni odpadky, sypou si ho hned před dům. Pak přikluše četa koček a psů, vše řádně zkontrolují, jestli se z toho nedá ještě něco "zrecyklovat", no a pak už zbývá jen dodat: "Duj větře Petře, DUJ!"
Mne zajímali hlavně hory nebo tedy otevřená soutěska horami Beni-Snassen, která začíná kousek od městečka Berkane (asi 5km) a vede na jih na spojnici silnice z Oujda - Taourirt. Místo je to pěkné, ještě nezkažené turismem, takže si je v klidu užijete. Poprvé a naposled zde v Maroku jsem přespal v berberské rodině, aniž by po mne někdo něco chtěl, nebo očekával. Lidé se zde živý jako všude v chudých krajích: zemědělstvím, včelařstvím a rukodělnou prací. Produkty se prodávají na trhu (arabsky Souq), kde je možné sehnat prakticky cokoliv. Vesnické jsou zaměřeny více na prodej zemědělských produktů, nářadí a vůbec všeho, co opravdu potřebují lidé k žití. Ty městské jsou plné cetek pro turisty a věcí, které si vesničané nemohou dovolit (elektronika, drogerie, atd.)
Zatímco na ty vesnické se jezdí na mule, na ty městské se můžete setkat i s mercedesy, ale k tomuto marockému fenoménu se ještě dostanu. Nutno říci, že všechna města mají jednotný ráz, jednotnou architekturu, kterou jim do značné míry vštípili jejich kolonizátoři (v pořadí Francie, Španělsko, Portugalsko) a můžete zde tedy identifikovat všechny tyto vlivy, jen ve značně zdevastovaném a neuklizeném stavu.
Domnívám se, že Maročané by měli poděkovat jejich kolonizátorům za architekturu, infrastrukturu, a pravidla, která nastolili, protože jinak by se doposud lidé setkávali s původní výstavbou, kterou je možno vidět v horách... A to bych jim opravdu nepřál.
Vnitřní/Stará část města se jmenuje Medina (staré město) a vnější/Nová je vždy Ville Nouvelle ("Nová výstavba" by se dalo přeložit). Takto je rozděleno každé město v Maroku, které doznalo rozmachu a nezůstalo jen u staré zástavby.
Zatímco na ty vesnické se jezdí na mule, na ty městské se můžete setkat i s mercedesy, ale k tomuto marockému fenoménu se ještě dostanu. Nutno říci, že všechna města mají jednotný ráz, jednotnou architekturu, kterou jim do značné míry vštípili jejich kolonizátoři (v pořadí Francie, Španělsko, Portugalsko) a můžete zde tedy identifikovat všechny tyto vlivy, jen ve značně zdevastovaném a neuklizeném stavu.
Domnívám se, že Maročané by měli poděkovat jejich kolonizátorům za architekturu, infrastrukturu, a pravidla, která nastolili, protože jinak by se doposud lidé setkávali s původní výstavbou, kterou je možno vidět v horách... A to bych jim opravdu nepřál.
Vnitřní/Stará část města se jmenuje Medina (staré město) a vnější/Nová je vždy Ville Nouvelle ("Nová výstavba" by se dalo přeložit). Takto je rozděleno každé město v Maroku, které doznalo rozmachu a nezůstalo jen u staré zástavby.
Medina je spleť úzkých uliček, místy jen 1 metr širokých a vysokých spatně udržovaných domů (dílem je to také velmi problematickou dopravou jakéhokoli nákladu). Dole v přízemí jsou obchody či dílny a nahoře se bydlí. Dalo by se to tedy přirovnat k jakési semknuté kolonii měšťanských domů, uliček bez pravých úhlů, náročných na orientaci. Dílny jsou řazeny dle řemesel, tak jak to bylo dříve i u nás. Takže tu můžete najít cech kože-lužníků, zlatníků, výrobců koberců, krejčích, nebo kovářů. Voní to tu kořením a všelikerým tovarem, ale taky exkrementy zvířat i lidí, zdechlinami zvířat (krví) z porážek a masen, ale také historií. Přečtete-li si něco o středověku v Evropě, zjistíte vzácnou podobnost, zde snad jen doplněnou o nové netradiční obory jako je opraváři televizorů, turistické cetky, nebo si všimnete problematické zapojení moderních postupů - kanalizace, vody (často hadice s nejbližší fontánky), plynu (většinou přiváženou v tlakových lahvích) a elektriky.
Dalším významnějším zastavením bylo hlavní město Maroka - Rabat. Spočinul jsem v tomto městě 2 noci a snažil se zrekonstruovat síly pro další putování. Rabat je velmi poklidné město bez výraznějšího otravování Hasslers, a i co se týká památek, je na co se dívat. Dvě noci jsou však zbytečně mnoho spěcháte-li někam dále. Je to město vládních úřadů, konzulátů a krále, takže pokud vy sami nebo místní, potřebují něco vyřídit, musí se vydat přes celou zemi až sem. Atmosféra města je hektická, jako kteréhokoli Marockého města, město samotné je však více uklizené a jaksi relaxované oproti kosmopolitní a nebezpečnější Casablance, nebo bláznivému Marrakesh. Jenom pro informaci Rabat patří spíše do sféry Arabského vlivu (s arabštinou), ostatně jako takřka celý sever Maroka. (jazykově doplněno o Španělštinu)
Do Marrakesh jsem se dostal po asi 12 hodinové cestě vlakem, který se komfortem a "čistotou" dá porovnat s našimi. Cena je jen o malinko vyšší než autobus, takže se vyplatí jet vlakem, pokud tam kam potřebujete vedou koleje, protože v autobusu nikdy nevíte, jestli platíte reálnou cenu. Taky se šíří další zlozvyk Marokem a tím je kasírovat cizince o asi 10 dirhamů (1 Euro) za zavazadlo, což místní rozhodně nedělají. Tento sponsor-ship jsem statečně odmítl už asi po 7 dnech cestování, kdy jsem přišel na to, jak se věci mají, a pak se jej snažil držet až do konce.
Bylo to místy těžké, věřte mi.
Několik cizinců se mě vážně ptalo, jestli jsem nedostal nikdy přes hubu?
Nedostal, ale to víte dožadovali se toho vehementně, až jsem se někdy fakticky bál. Jiní zkoušeli jinou taktiku, přesvědčit mně, že steward zemře hladem bez mé podpory, kdy řidič sám dával peníze jakoby "ze svého" stewardovi (samozřejmě, že mu je pak musel vrátit :) ve snaze přesvědčit mne o mém omylu. Ne ne, přátelé tuto taktiku už jsem někde viděl, jenom si nedokážu vzpomenout kde... Cestováním po Maroku jsem se přesvědčil, že práce autobusáka je velmi dobře placeným ritem, který se dá srovnat třeba s naším taxikařením v Praze, tak proč je přiživovat?...
Dalším významnějším zastavením bylo hlavní město Maroka - Rabat. Spočinul jsem v tomto městě 2 noci a snažil se zrekonstruovat síly pro další putování. Rabat je velmi poklidné město bez výraznějšího otravování Hasslers, a i co se týká památek, je na co se dívat. Dvě noci jsou však zbytečně mnoho spěcháte-li někam dále. Je to město vládních úřadů, konzulátů a krále, takže pokud vy sami nebo místní, potřebují něco vyřídit, musí se vydat přes celou zemi až sem. Atmosféra města je hektická, jako kteréhokoli Marockého města, město samotné je však více uklizené a jaksi relaxované oproti kosmopolitní a nebezpečnější Casablance, nebo bláznivému Marrakesh. Jenom pro informaci Rabat patří spíše do sféry Arabského vlivu (s arabštinou), ostatně jako takřka celý sever Maroka. (jazykově doplněno o Španělštinu)
Do Marrakesh jsem se dostal po asi 12 hodinové cestě vlakem, který se komfortem a "čistotou" dá porovnat s našimi. Cena je jen o malinko vyšší než autobus, takže se vyplatí jet vlakem, pokud tam kam potřebujete vedou koleje, protože v autobusu nikdy nevíte, jestli platíte reálnou cenu. Taky se šíří další zlozvyk Marokem a tím je kasírovat cizince o asi 10 dirhamů (1 Euro) za zavazadlo, což místní rozhodně nedělají. Tento sponsor-ship jsem statečně odmítl už asi po 7 dnech cestování, kdy jsem přišel na to, jak se věci mají, a pak se jej snažil držet až do konce.
Bylo to místy těžké, věřte mi.
Několik cizinců se mě vážně ptalo, jestli jsem nedostal nikdy přes hubu?
Nedostal, ale to víte dožadovali se toho vehementně, až jsem se někdy fakticky bál. Jiní zkoušeli jinou taktiku, přesvědčit mně, že steward zemře hladem bez mé podpory, kdy řidič sám dával peníze jakoby "ze svého" stewardovi (samozřejmě, že mu je pak musel vrátit :) ve snaze přesvědčit mne o mém omylu. Ne ne, přátelé tuto taktiku už jsem někde viděl, jenom si nedokážu vzpomenout kde... Cestováním po Maroku jsem se přesvědčil, že práce autobusáka je velmi dobře placeným ritem, který se dá srovnat třeba s naším taxikařením v Praze, tak proč je přiživovat?...
Marrakesh je asi tisíc let staré berberské a naprosto bláznivé město, které snad nemá srovnání. Je totálně zmatené, v jeho útrobách se cítíte, jak z jiné planety. Jeho zdi jsou africky rudé (možná inspirace Kremlem :) což prý bylo způsobeno krví, která byla prolita o toto město (tolik tedy dávná pověst). Faktem je, že toto město těží z polohy v předhůří Vysokého Atlasu (High Atlas) a vyberete-li si dobré místo, můžete asi 70 Km vzdálené pohoří zahlédnout ve své majestátnosti. Mám na tohle místo spoustu vzpomínek (zmatených výseků, jak jinak :), třeba na policajta, který mi zakázal jít na muslimský hřbitov, ale po deseti minutách zmateného (jinak to fakt nešlo:) rozhovoru, kdy já jsem mluvil anglicky a on francousky plus sem tam slovíčko německy, mne sám doprovodil na hřbitov a vysvětlil mi některé věci, které mi do té doby nebyly jasné. Skvěle jsme se pobavili a snad jsme i oba něco pochopili. On, že ne každý turista je TURISTA - otravný pitomec dělající obrázky a nakupující zboží, které je přece tak levné...
A já, že je to skvělej, poctivej chlap, který se pouze snažil ochránit místo odpočinků svých předků... Pobavilo mne zejména, jak usilovně hledal německá slovíčka a prokládal je francouským :"My Dear" (francousky nemluvím, ale asi můj drahý).
Apropo, francousky nemluvím, ale rozuměl jsem mu. Dokážete tohle někdo rozumně vysvětlit?
Další crazy příhoda byla jak se prali dva lidi o kartónovou krabici (viz. dole v sekci Obrázky všedních dní), či jak přijela tlupa amerických dětiček, která si myslela, že je středem vesmíru. Mnohé z "mých" teorií byly potvrzeny, mnohé zkorigovány.
Marrakesh je jako život - hektický, bláznivý, drsný, milý, plný překvapení, lživý, a vyznejte se v tom. Bylo to místo, kde jsem často bloudil a nikdy nemohl říct, že už jsem vlastně všechno viděl, že už vlastně všechno znám, že už mne nic nedokáže překvapit či zaskočit - stejně jako ŽIVOT.
Někdo ho proto může milovat, někdo nenávidět.
Apropo, francousky nemluvím, ale rozuměl jsem mu. Dokážete tohle někdo rozumně vysvětlit?
Další crazy příhoda byla jak se prali dva lidi o kartónovou krabici (viz. dole v sekci Obrázky všedních dní), či jak přijela tlupa amerických dětiček, která si myslela, že je středem vesmíru. Mnohé z "mých" teorií byly potvrzeny, mnohé zkorigovány.
Marrakesh je jako život - hektický, bláznivý, drsný, milý, plný překvapení, lživý, a vyznejte se v tom. Bylo to místo, kde jsem často bloudil a nikdy nemohl říct, že už jsem vlastně všechno viděl, že už vlastně všechno znám, že už mne nic nedokáže překvapit či zaskočit - stejně jako ŽIVOT.
Někdo ho proto může milovat, někdo nenávidět.
Hory... Bože tak rád jsem se sem utíkal. Vysoký Atlas nemá slovo vysoký jen v názvu. Jsou to těžké hory a to nejen terénem, ale o tom až za chvilku. Z Marrakesh jsem opouštěl zmateně (jak jinak) taxíkem jsem odjel brzy ráno, abych tam chytil autobus do Imlilu, ale všichni se mi snažili naznačit, že se tam dostanu jedině taxíkem. Cena byla 300 dirhamů. Po vyřčení této sumy jsem se jim vysmál do obličeje. Trochu afektovaně a násilně, ale tak aby pochopili, že tato suma je naprosto neakceptovatelná (jinak mi to zase až tak vtipné nepřipadalo). Odešel jsem zpátky na silnici, abych zkusil počkat na projíždějící autobusy, ale po 2 hodinách jsem pochopil, že tyto linky jsou něco jako rozšířená městská a do Imlilu mne nedovezou. Vrátil jsem se zpět na parkoviště taxíků a všiml si, že tu stojí jakési plechovky mikrobusů, a tak jsem se zeptal. Za zeptání nic nedáš, což tedy platí skoro všude, až na Maroko. Tentokráte jsem měl štěstí... Tak nějak jsem z té berberštiny pochopil, že se nejede až na místo, ale kousek mne sveze. Zaplatil jsem 10 dirhamů a jelo se. Z dědiny do které jsme po asi 1 hodině dorazili jsme už použili taxi (já a Australan), které nás stálo dalších 30 - dnes jsem tedy ušetřil 260 dirhamů na jedné cestě. Tomu se říká logistika v praxi přátelé.
Otrava, který nás odchytil v Imlilu kolegu přesvědčil o svých kvalitních službách, mne ne, takže jsem pokračoval dále a ještě ten večer jsem došel až do base campu pod Djebel Toubkal. (asi 6 hodin chůze).
Od 2300 metrů se změnil déšť v sněžení. V tu dobu, v předtuše nejhoršího jsem se schoval v přístřešku pro pastevce a uvařil si polívku z vitany, popil a snědl něco musli...
Mezitím přestalo pršet.
Dále už jsem se začal brouzdat sněhem. O pár set výškových metrů výše ho bylo již kolem 30 cm a krásně začínal křupat pod nohama.
Sešeřilo se. Je čas rychle rozdělat stan a nachystat si Záhořovo lože. Tma přichází rychle.
Vyjasnilo se. (Normálně jsem nadšený, tentokráte jsem to přijal s rozpaky)
Uf, teplota rychle klesá a mám jen letní spacák, bivakovací pytel a jedno teplé oblečení bez rukavic a čepice přes uši...
To bude NOC. Není čas/chuť se dívat na noční nebe, ještě včera bylo v Marrakesh kolem 30°C nad nulou, večer 20°C a teď to vypadá na -15°C.
Oblékl jsem si všechno, co jsem měl s sebou a zalezl do spacáku.
Byla to bezesná noc, nejdelší mého života. Těšil jsem se na východ slunce a ze společnosti psa(nce:), který se taky vrtěl neklidem a chladem.
Když jsme ráno oba vstali, pod oběma se objevila propálená sněhová pokrývka až na podloží...
A pak jsem se vydal nahoru a rychle se dostal do provozní teploty...
Přešel jsem sedlem na jižní stranu kopce pod Djebelem a věděl jsem, že pokud půjdu dostatečně dlouho, moje další noc bude už mnohem teplejší. Vypadalo to tedy na dlouhý den, ale vyplatilo se sejít níže.
A byla, naštěstí. :)
Pak jsem šel ještě další 3 nádherné dny, kolem všech těch zapomenutých berberských vesniček, překrásnýma, ale také velmi těžkýma horama, než jsem sedl na autobus a dopravil se do civilizace.
Následuje trasa, která by se dala označit údolí Kashbahs, nebo-li starých rodinných opevněných sídel. Na úseku asi 100 km jich můžete vidět opravdu stovky, takže vás to již brzy přestane vzrušovat a budete vychytávat jen ty špeky typu : Kasbah a za ní zasněžené vrcholky hor, nebo pradleny u prádla a za nimi na kopci.., ale to už asi víte co, ne?
Otrava, který nás odchytil v Imlilu kolegu přesvědčil o svých kvalitních službách, mne ne, takže jsem pokračoval dále a ještě ten večer jsem došel až do base campu pod Djebel Toubkal. (asi 6 hodin chůze).
Od 2300 metrů se změnil déšť v sněžení. V tu dobu, v předtuše nejhoršího jsem se schoval v přístřešku pro pastevce a uvařil si polívku z vitany, popil a snědl něco musli...
Mezitím přestalo pršet.
Dále už jsem se začal brouzdat sněhem. O pár set výškových metrů výše ho bylo již kolem 30 cm a krásně začínal křupat pod nohama.
Sešeřilo se. Je čas rychle rozdělat stan a nachystat si Záhořovo lože. Tma přichází rychle.
Vyjasnilo se. (Normálně jsem nadšený, tentokráte jsem to přijal s rozpaky)
Uf, teplota rychle klesá a mám jen letní spacák, bivakovací pytel a jedno teplé oblečení bez rukavic a čepice přes uši...
To bude NOC. Není čas/chuť se dívat na noční nebe, ještě včera bylo v Marrakesh kolem 30°C nad nulou, večer 20°C a teď to vypadá na -15°C.
Oblékl jsem si všechno, co jsem měl s sebou a zalezl do spacáku.
Byla to bezesná noc, nejdelší mého života. Těšil jsem se na východ slunce a ze společnosti psa(nce:), který se taky vrtěl neklidem a chladem.
Když jsme ráno oba vstali, pod oběma se objevila propálená sněhová pokrývka až na podloží...
A pak jsem se vydal nahoru a rychle se dostal do provozní teploty...
Přešel jsem sedlem na jižní stranu kopce pod Djebelem a věděl jsem, že pokud půjdu dostatečně dlouho, moje další noc bude už mnohem teplejší. Vypadalo to tedy na dlouhý den, ale vyplatilo se sejít níže.
A byla, naštěstí. :)
Pak jsem šel ještě další 3 nádherné dny, kolem všech těch zapomenutých berberských vesniček, překrásnýma, ale také velmi těžkýma horama, než jsem sedl na autobus a dopravil se do civilizace.
Následuje trasa, která by se dala označit údolí Kashbahs, nebo-li starých rodinných opevněných sídel. Na úseku asi 100 km jich můžete vidět opravdu stovky, takže vás to již brzy přestane vzrušovat a budete vychytávat jen ty špeky typu : Kasbah a za ní zasněžené vrcholky hor, nebo pradleny u prádla a za nimi na kopci.., ale to už asi víte co, ne?
Co bych rozhodně doporučoval je navštívit údolí růží (Vallée des Roses), Gorges du Dades a Gorges du Todra, které vybíhají právě z výše zmiňované silnice Kasbahs. Údolí sice patří mezi hojně navštěvovaná místa, ale je zde prostor pro turistiku, návštěvu Kasbahs, palmerie, políčka rozesetá na dnech těchto údolí, trochu pouště (kamenité) i trochu vody orámované štíty hor. Přijdete si zde opravdu na své a je to takový průřez Marokem. Pokud tedy máte málo času vydejte se sem a máte šanci vidět takřka vše, co tato země nabízí. Všude je místo pro kempování, často i voda (nutno desinfikovat) a navíc je možnost přecházet z jednotlivého údolí do druhého, takže je možnost naplánovat nějakou "okružní trasu". Vallée du Todra je překrásným lezeckým terénem s asi 7 délkovými stěnami - něco je odjištěno. Prostě paráda.
Odtud je již kousek (půl dne kodrcání autobusy) do malinké výspy té pravé Sahary - Merzouga. Strávil jsem zde dvě nádherné, ale chladné noci a prošel si ten kousek pískoviště tam i zpět. Nebojte, tady se neztratíte.
Jde totiž jen o velmi malý výsek, prostor, kde byl zavát písek z již nedalekého Alžíru. Jde vlastně o ostře ohraničené údolí o šířce asi 15 Km, ale písečná část je široká asi jen 7 Km a dlouhá kolem 20 Km. Vše je orámováno horami, takže velmi přehledné a viditelné již z dálky. Navíc v době mé návštěvy byl právě plný úplněk, takže bylo nejen dostatek světla, ale i jasné orientační body. Za dne - slunce vychází na východě, zapadá na západě, jde tedy v průběhu dne z východu na západ, v poledne (v kulminačním bodě) je zhruba ve směru Jih, no a měsíc v noci pochoduje přesně obráceně. Problémem je snad jen obtížný pohyb v písku, kdy je nutné vyhledávat vyfoukané, ztvrdlé plochy, aby se člověk moc nenadřel, což znamená kličkovat údolími písečných vln.Souq - sortiment mestskeho trhu Vzdálenost je tedy podstatně delší než se zdá podle vzdušné vzdálenosti, vylezete-li na hřeben vlny.
Odtud je již kousek (půl dne kodrcání autobusy) do malinké výspy té pravé Sahary - Merzouga. Strávil jsem zde dvě nádherné, ale chladné noci a prošel si ten kousek pískoviště tam i zpět. Nebojte, tady se neztratíte.
Jde totiž jen o velmi malý výsek, prostor, kde byl zavát písek z již nedalekého Alžíru. Jde vlastně o ostře ohraničené údolí o šířce asi 15 Km, ale písečná část je široká asi jen 7 Km a dlouhá kolem 20 Km. Vše je orámováno horami, takže velmi přehledné a viditelné již z dálky. Navíc v době mé návštěvy byl právě plný úplněk, takže bylo nejen dostatek světla, ale i jasné orientační body. Za dne - slunce vychází na východě, zapadá na západě, jde tedy v průběhu dne z východu na západ, v poledne (v kulminačním bodě) je zhruba ve směru Jih, no a měsíc v noci pochoduje přesně obráceně. Problémem je snad jen obtížný pohyb v písku, kdy je nutné vyhledávat vyfoukané, ztvrdlé plochy, aby se člověk moc nenadřel, což znamená kličkovat údolími písečných vln.Souq - sortiment mestskeho trhu Vzdálenost je tedy podstatně delší než se zdá podle vzdušné vzdálenosti, vylezete-li na hřeben vlny.
Zažil jsem zde pohodovou, úplňkovou noc, ale také písečnou bouři (naštěstí jen chvilku) a jsem rád, že mi poušť ukázala obě tyto tváře, alespoň vím, jak hrozné to může být a vážil si těch chvil, kdy bylo po všem...
Meknes a Fes jsou dvě města, která od sebe dělí snad jen 50 Km, ale jejich rozdílnost je nepopíratelná. Zatímco Meknes působí dojmem provinčního města, obklopeného agrikulturním krajem, Fes je pyšné, královské město a má zcela jinou atmosféru. Vybral jsem si klid před vznešenou pýchou, a taky už jsem měl dost toho stěhování, takže jsem si našel hotel v Meknes na kraji Mediny a tam strávil 4 noci. Jeden den jsem si zajel do Fesu, kde jsem si prošel Mellah (starou židovskou čtvrť), hřbitov, kde jsem byl svědkem jakéhosi dne "Dušiček" po islámsku, kdy lidé zpívali mrtvím na hrobech - asi jejich oblíbené písně - (a nevypadalo to na žalmy) a samozřejmě Medinu/Souq - místní vyhlášený trh s řemesly o čilým obchodem. Nejen v tomto městě, ale napříč celým Marokem si jistě všimnete jednoho zvláštního fenoménu. Mercedes, áááchchchch. Kdo má v Maroku mercedes řadí se mezi klasu/elitu o tom není sporu. Mezi jakou klasu o tom rozhoduje model od nejnovějších typů (top klasa), přes 30 let staré vykopávky. Ale i s těmito patříte mezi obdivovanou elitu. Kdo nemá na auto, jede na oslu. A kdo nemá ani na tohle, je nucený chodit pěšky a třeba žebrat. Obrázek vedle to je tedy typické Maroko - posvátný chléb, zposvátnělý mercedes a všude-přítomný, výkonný, a nedoceněný osel či mula. Děcka lelkující, hrající fotbal, či bavící se žebráním a otravováním turistů.
Meknes a Fes jsou dvě města, která od sebe dělí snad jen 50 Km, ale jejich rozdílnost je nepopíratelná. Zatímco Meknes působí dojmem provinčního města, obklopeného agrikulturním krajem, Fes je pyšné, královské město a má zcela jinou atmosféru. Vybral jsem si klid před vznešenou pýchou, a taky už jsem měl dost toho stěhování, takže jsem si našel hotel v Meknes na kraji Mediny a tam strávil 4 noci. Jeden den jsem si zajel do Fesu, kde jsem si prošel Mellah (starou židovskou čtvrť), hřbitov, kde jsem byl svědkem jakéhosi dne "Dušiček" po islámsku, kdy lidé zpívali mrtvím na hrobech - asi jejich oblíbené písně - (a nevypadalo to na žalmy) a samozřejmě Medinu/Souq - místní vyhlášený trh s řemesly o čilým obchodem. Nejen v tomto městě, ale napříč celým Marokem si jistě všimnete jednoho zvláštního fenoménu. Mercedes, áááchchchch. Kdo má v Maroku mercedes řadí se mezi klasu/elitu o tom není sporu. Mezi jakou klasu o tom rozhoduje model od nejnovějších typů (top klasa), přes 30 let staré vykopávky. Ale i s těmito patříte mezi obdivovanou elitu. Kdo nemá na auto, jede na oslu. A kdo nemá ani na tohle, je nucený chodit pěšky a třeba žebrat. Obrázek vedle to je tedy typické Maroko - posvátný chléb, zposvátnělý mercedes a všude-přítomný, výkonný, a nedoceněný osel či mula. Děcka lelkující, hrající fotbal, či bavící se žebráním a otravováním turistů.
Další den jsem navštívil staré (300 let před Kristem) římské sídlo Volubilis a 5 Km vzdálené islámské poutní místo Moulay Idris, které se dá stářím porovnat k Bagdádu. VolubilisToulal jsem společně s mou francouskou společnicí celý půlden a bylo to velmi příjemné odpoledne, kdy jsme oba žasli nad nápaditostí, praktičností, ale také vzdušností a krásy architektury, ale především velmi zachovalých mozaik, kterých jsou zde desítky. Moulay Idris to je hlavně mešita. Je to kultovní místo každého muslima, které se dá přirovnat třeba k našemu Velehradu. Muezíni zde "řvou" obzvláště usilovně a to jsem zde nebyl v době, kdy zde probíhala nějaká pouť. Městečko samotné je malinké a zdá se být tak trochu v Andaluzkém stylu - bíle natřené domečky rozeseté ve stráni.
Ukázka mozaiky ve VolubilisPodle průvodce bezvěrci je zapovězeno zůstat zde přes noc, ale hned několik lidí mi nabídlo ubytování - nejspíše v soukromí - takže zřejmě se dá koupit všechno i v muslimském světě.
Ukázka mozaiky ve VolubilisPodle průvodce bezvěrci je zapovězeno zůstat zde přes noc, ale hned několik lidí mi nabídlo ubytování - nejspíše v soukromí - takže zřejmě se dá koupit všechno i v muslimském světě.
Ačkoli jsem chtěl na sever, musel jsem se vrátit odtud zpět do Meknesu a teprve odtud večer odjet do Asilah, kam jsem měl původně namířeno. Asilah patřil evidentně pod portugalskou sféru vlivu, dle architektury, dle lidí, mnoho jich mluví dnes španělsky. Moře, překrásná bílá architektura, hrad, opevnění a souq dělají z tohoto místa turistickou atrakci. Najdete zde proto ty největší nasírače v celé zemi a dva z nich mě vytočili celkem obstojně. K jednomu z nich jsem dokonce musel promluvit zvýšeným hlasem (zařval jsem jak tur), což pro ty co mne znají lépe se jeví jako nereálné. Co je moc, to je moc.Asilah - hrobka
Nabízel mi drogy, nabízel mi děvky (dokonce i muslimském světě), nabízel mi kdo ví co, ale tak dlouho a neodbytně, že jsem mu řekl důrazně leč jasně, že pokud toho okamžitě nenechá a neodejde, tak na něj zavolám policii. Poté mi řekl, že On sám je policista. A to už jsem fakticky nezvládl. Nebyla to blamáž, která mne vystartovala, ale totální degradace, kdy snad vůbec nepředpokládal, že by turista mohl mít nějaký rozum. A to si vyslechl své...
Poté rychle a zmateně odkráčel neustále se otáčejíc...
A jsme zpátky v Tangeru. Poslední štaci jsem tedy strávil v městě, kde ostatní začínají. Tady jsem si uvědomil další věc. Je snadné cestovat sám, pokud máte Aneb jak se probudit v Maroku...peníze, ale hlavně zdraví! Vidíte opět tu paralelu s ŽIVOTEM. Poslední dva dny jsem chytl nějakou virózu, nebo možná jak jsem vysadil vitamíny, tak nějakej nedostatek životabudičů, nebo co. No prostě jsem se nemohl hýbat, všechno mě bolelo, chvilku jsem se potil, zima mi nebyla vzhledem k počasí... Znáte to.
A tady jsem si uvědomil, jak by bylo krásné, kdyby se někdo postaral, všechno zařídil a já se mohl válet...
Ale nešlo to. Nemohl jsem si tento luxus dovolit...
A tak jsem vstal a šel vybrat peníze, poté zaplatit hotel, dále koupit lístky na loď a autobus po španělsku. Nějaké to jídlo a pití jsem taky potřeboval, no a to by už pro dnešek opravdu stačilo (navíc jsem neměl sílu) a šel spát hluchý a slepý všem památkám a atrakcím.
Další ráno už bylo mnohem veselejší a tak jsem koupil i nějaké ty dárky, podíval se na pevnost nad přístavem, prošel souq i náměstíčko nad ním a přilehlé uličky.
Odpoledne jsem sedl na loď a vyrazil k Evropským břehům. Přiznávám, těšil jsem se..
Nabízel mi drogy, nabízel mi děvky (dokonce i muslimském světě), nabízel mi kdo ví co, ale tak dlouho a neodbytně, že jsem mu řekl důrazně leč jasně, že pokud toho okamžitě nenechá a neodejde, tak na něj zavolám policii. Poté mi řekl, že On sám je policista. A to už jsem fakticky nezvládl. Nebyla to blamáž, která mne vystartovala, ale totální degradace, kdy snad vůbec nepředpokládal, že by turista mohl mít nějaký rozum. A to si vyslechl své...
Poté rychle a zmateně odkráčel neustále se otáčejíc...
A jsme zpátky v Tangeru. Poslední štaci jsem tedy strávil v městě, kde ostatní začínají. Tady jsem si uvědomil další věc. Je snadné cestovat sám, pokud máte Aneb jak se probudit v Maroku...peníze, ale hlavně zdraví! Vidíte opět tu paralelu s ŽIVOTEM. Poslední dva dny jsem chytl nějakou virózu, nebo možná jak jsem vysadil vitamíny, tak nějakej nedostatek životabudičů, nebo co. No prostě jsem se nemohl hýbat, všechno mě bolelo, chvilku jsem se potil, zima mi nebyla vzhledem k počasí... Znáte to.
A tady jsem si uvědomil, jak by bylo krásné, kdyby se někdo postaral, všechno zařídil a já se mohl válet...
Ale nešlo to. Nemohl jsem si tento luxus dovolit...
A tak jsem vstal a šel vybrat peníze, poté zaplatit hotel, dále koupit lístky na loď a autobus po španělsku. Nějaké to jídlo a pití jsem taky potřeboval, no a to by už pro dnešek opravdu stačilo (navíc jsem neměl sílu) a šel spát hluchý a slepý všem památkám a atrakcím.
Další ráno už bylo mnohem veselejší a tak jsem koupil i nějaké ty dárky, podíval se na pevnost nad přístavem, prošel souq i náměstíčko nad ním a přilehlé uličky.
Odpoledne jsem sedl na loď a vyrazil k Evropským břehům. Přiznávám, těšil jsem se..
Obrázky všedních dnů
Marrakesh:
Kolem 7:00 večer se strhla bitka na hlavní ulici k náměstí Djemaa el-Fna (hlavní náměstí Marrakeshe a hlavní turistický tahák). Nebylo to pošťuchování, ale opravdový zápas, kde létali kromě silných výrazů i pěsti. Stál jsem trochu zaražený a zmatený nepochopenou situací, když se ke mně přitočil žebrák a podal mi komentář. Žebrák a bezdomovec v jedné osobě se pral se začínajícím bussynesmenem o kartónovou krabici. Žebrák v ní chtěl přečkat stále chladnější noci, oproti podnikateli který si chtěl na ní rozložit své zboží - nejnovější kolekci napodobenin značkových brýlí a hodinek. Podnikatelé přiskočili a odtrhli rozvášněný pár s tímto výsledkem. Podnikatel dostal svoji krabici, bezdomovec se odpotácel s rozbitou hubou a bez sandálů, které ztratil v bitce, někam do přítmý.
A co z toho vyplývá pro mne? Praktická ukázka toho, že svět není spravedlivý - bohatí a silní zpravidla dosáhnou svého a chudí a slabí stávají se chudšími a slabšími, bohatšími snad jen o zkušenost, která jim sebevědomí a morál rozhodně nezvedne.
Pak se ke mně otočil a říká, :"však Alláh to všechno vidí a ten je spravedlivý. Nemáš nějaký dirham, když jsem ti to tak hezky vysvětlil?"
Ukázal jsem obřadně nahoru a se zbožnou úctou zopakoval jeho slova :"Alláh vidí, Alláh vidí!"
Pochopil usmál se a opustil už navždy...
High Atlas - Hory:
Po třídenním treku horami konečně sestupuji po úbočí kopce k první berberské osadě a s úlevou procházím vyschlým korytem řeky. Zamávám na místní, aby věděli, že přicházím v míru a také ze slušnosti... Odpovědí mi je doprovod místních berberských holek, které asi 3 kilometry kopírovali mou cestu vádím traverzem v úbočí kopce (asi 500 metrů vzdáleném) a zajímavě halekavým, čistým altovým zpěvem, který působil až eroticky se mi snažili zřejmě leccos naznačit. :)
Přestavme si situaci, kdy dnešní mladý člověk neřekne :"Zlato pojď na to..", ale místo toho vám začne zpívat svou lidovou. Nezdá se vám to romantické?... a nereálné...
Marrakesh:
Kolem 7:00 večer se strhla bitka na hlavní ulici k náměstí Djemaa el-Fna (hlavní náměstí Marrakeshe a hlavní turistický tahák). Nebylo to pošťuchování, ale opravdový zápas, kde létali kromě silných výrazů i pěsti. Stál jsem trochu zaražený a zmatený nepochopenou situací, když se ke mně přitočil žebrák a podal mi komentář. Žebrák a bezdomovec v jedné osobě se pral se začínajícím bussynesmenem o kartónovou krabici. Žebrák v ní chtěl přečkat stále chladnější noci, oproti podnikateli který si chtěl na ní rozložit své zboží - nejnovější kolekci napodobenin značkových brýlí a hodinek. Podnikatelé přiskočili a odtrhli rozvášněný pár s tímto výsledkem. Podnikatel dostal svoji krabici, bezdomovec se odpotácel s rozbitou hubou a bez sandálů, které ztratil v bitce, někam do přítmý.
A co z toho vyplývá pro mne? Praktická ukázka toho, že svět není spravedlivý - bohatí a silní zpravidla dosáhnou svého a chudí a slabí stávají se chudšími a slabšími, bohatšími snad jen o zkušenost, která jim sebevědomí a morál rozhodně nezvedne.
Pak se ke mně otočil a říká, :"však Alláh to všechno vidí a ten je spravedlivý. Nemáš nějaký dirham, když jsem ti to tak hezky vysvětlil?"
Ukázal jsem obřadně nahoru a se zbožnou úctou zopakoval jeho slova :"Alláh vidí, Alláh vidí!"
Pochopil usmál se a opustil už navždy...
High Atlas - Hory:
Po třídenním treku horami konečně sestupuji po úbočí kopce k první berberské osadě a s úlevou procházím vyschlým korytem řeky. Zamávám na místní, aby věděli, že přicházím v míru a také ze slušnosti... Odpovědí mi je doprovod místních berberských holek, které asi 3 kilometry kopírovali mou cestu vádím traverzem v úbočí kopce (asi 500 metrů vzdáleném) a zajímavě halekavým, čistým altovým zpěvem, který působil až eroticky se mi snažili zřejmě leccos naznačit. :)
Přestavme si situaci, kdy dnešní mladý člověk neřekne :"Zlato pojď na to..", ale místo toho vám začne zpívat svou lidovou. Nezdá se vám to romantické?... a nereálné...
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz