Cestopisy

Cestopisy, Fotogalerie

LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY

Josef Honz - Přes Andy za sluncem Inků

*xxxx

Stoupání k náhorní plošině

    “Koukni na tu flašku!" probudil mě ráno Karlův hlas, když Petrovi ukazoval “stupeň" mrazu. Na jednom kole totiž zůstala přes noc dvoulitrová láhev s vodou a ráno byla absolutně zmrzlá. Jako kámen.

“Kolik asi tak mohlo být stupňů?"

“Ve stanu jsme měli minus sedm!" vyčetl Petr ze svého cyklocomputeru.

No to je dobrý, říkám si v duchu a raději z vyhřátého spacáku nevystrkuji ani nos. Otočil jsem se na druhý bok a přemýšlel o dnešní noci. Jestliže uvnitř zadýchaného stanu je teď minus sedm, znamená to, že v noci, když jsem úprkem vybíhal na “záchod", muselo být venku nejméně minus deset. Což pro běžné táboření ve volné přírodě je přece jenom trochu příliš.

Ovšem na druhé straně - ve srovnání s polárními expedicemi či horolezeckou výpravou v Himalájí, kde účastníci bojují kolikrát s mnohem extrémnějšími teplotami, byla dnešní noc v podstatě o ničem. Pouhých minus dvanáct, třináct - směšné. Jednou jsem četl knížku o expedici na severní pól, ve které autor popisoval mrazivé útrapy spojené s vykonáním lidské potřeby. Celý problém nakonec shrnul do jedné, velmi výstižné věty: jít na velkou se rovnalo hrdinskému činu! V tomto pohledu byla dnešní noc opravdu přívětivá, rozhodně jsem se za žádného hrdinu nepovažoval. Byla mi zima, to ano, ale když jsem byl schopen kochat se noční oblohou... No ano, hvězdy! Najednou jsem si uvědomil tu překrásnou noční scenérii. Zavřel jsem oči a opět viděl úžasnou třpytivou oblohu, plnou zářících drahokamů. Skutečně nádhera! I kdyby v noci byla zima větší, ten fantastický pohled za to rozhodně stál.

Když jsme ale u té zimy, stejně si myslím, že za největší “drsňáky" lze považovat naše prarodiče. Do dřevěné budky s vyřezávaným srdíčkem, která zpravidla byla umístěná na druhé straně usedlosti, totiž museli chodit za každého počasí a mrazu. Celý život.

Udělal jsem ve spacáku pár rychlých pohybů a s úlevou zjistil, že nemusím na záchod. Prášky, které jsem si vzal před spaním a pak i v noci, byly asi opravdu účinné. Ovšem blbě je mi pořád stejně, ba možná ještě víc. Představa, že budu muset jet na kole, ke všemu ještě do kopce, mě přímo děsí. No uvidím, každopádně zkusím jet dál. Kdyby to bylo hodně špatné, zkrátka zastavím a dál se nehnu, dokud se z těch průjmů nedostanu.

V klidu jsem se sbalil a připravil na cestu.

“Hoši, tak já pomalu jedu," oznamuji svým kamarádům. “Stejně asi budu kolo převážně tlačit, takže než to tady sbalíte, budu mít určitý náskok."

“A jsi vůbec schopen jízdy?" velmi nevěřícným tónem se zeptal Martin.

“Snad jo. Akorát mi někdo pomozte vytlačit kolo nahoru na cestu, budu rád, když se tam vyhrabu já sám."

“Počkej, to ani nebudeš nic jíst? Ty chceš jet hladový?"

“Nemám na nic chuť."

“Tak se napij aspoň teplého čaje!"

To je vlastně pravda, čaj bych si dát mohl. Tekutiny tělo potřebuje, přestože si myslím, že pití nezanedbávám a nalil jsem si do ešusu horký čaj. Karel a Martin mezitím popadli moje kolo a vydali se s ním nahoru na cestu.

Začínám mít pochybnosti: jsem opravdu schopen jet? Vždyť jsem večer nic nejedl, dnes ráno také ne, odkud chci vzít sílu, potřebnou ke šlapání? Kdybych byl silnější postavy, tak tělo by možná mělo odkud brát, ale takhle? Vzpomněl jsem si na Petrova slova před odjezdem do Peru:

“Je třeba pořádně jíst, aby tělo mělo tukovou rezervu!" Teď by se mi to hodilo. Moc těžkou hlavu si s tím ale nedělám, nějak to zkrátka dopadne. Hlavně ať se někde nahoře nezhroutím. A když, tak aspoň ne dříve, než mě kluci dojedou.

“Tak zlom vaz, za chvíli tě stejně máme!" vyloženě v dobré náladě se se mnou rozloučil Martin.

“Jo, jasně! Ani moc nespěchejte, stejně budu fotit," snažím se rovněž o vtipný tón. Mám totiž takovou tradiční výmluvu: když v těžkém stoupání už nemůžu a potřebuji si trochu odpočinout - jdu zkrátka fotit. Martin se zasmál a odešel dolů za Karlem pokračovat v ranní hostině.

Vzápětí se ze zatáčky vyřítilo nákladní auto. Při míjení náležitě zatroubilo - a pak už jsem jen viděl hustou prašnou clonu. Vlastně, neviděl jsem nic. Zato mezi zuby mi hned zaskřípal písek.

“K čertu s tebou!" zanadával jsem a z košíku vytáhl láhev s vodou. Teda fakt si neumím představit lepší ráno, než když se mi do sotva probuzených, ještě zalepených očí nahrne mračno písku. Vlhkou dlaní jsem si protřel oči a láhev zasunul zpátky do košíku.

Takže ranní hygienu i snídani mám za sebou, doufám, že oběd hned tak brzy nebude, pomyslel jsem si, když jsem dokřoupal poslední zbytky peruánské cesty. Teď už opravdu můžu s klidným svědomím vyrazit.

Žaludek mám jak na vodě, je mi stále těžko. Stoupání však kupodivu není vůbec tragické. Už dlouho sice jedu na nejlehčí převod a rychlost je velmi nízká, ale jedu plynule a pomalu nabírám výšku. Občas se vyskytne krátký sjezd dolů, a těžce nastřádané výškové metry tak rychle mizí, ale převážně vede cesta pořád vzhůru. Okolní krajina je ale silně deprimující. Pustina, vyprahlá zem, kopce. Velmi jednotvárné a skličující. Marně doufám, že za další zatáčkou se přede mnou otevře jiná scenérie, veselejší a povzbudivá. Nikoliv. Zase jen kamení a písek! Když si tak představím naše Jeseníky, Šumavu nebo Vysočinu kousek za Brnem -pestrobarevnou zeleň všech odstínů, bublavé jiskřivé potůčky, pichlavé jehličí, mech... Ne, teď jsme v Peru, takové myšlenky nejsou na místě, tohle není výlet na Praděd, cyklistická laťka je nasazena hodně vysoko.

Uplynuly asi dvě hodiny. Kluci mě už dávno dojeli a v různě dlouhých odstupech, místy jen na dohled, pozvolna ukrajujeme náročné kilometry z dlouhého stoupání k dalekému cíli. Blíží se poledne a nálada se mi zlepšuje. Ještě když jsem jel sám, odvážil jsem se při jednom krátkém odpočinku sníst pár sušenek. Bylo to spíše z povinnosti než z hladu, hryzalo mě totiž svědomí, že poslední jídlo jsem měl včera v poledne, a protože na kole už jsem v životě prožil ledacos, dobře vím, že nedoplňování kalorií se pro cyklistu změní v zákeřně načasovanou bombu. Velmi mě teď proto povzbudila skutečnost, že po těch sušenkách se dosud nedostavily nežádoucí účinky. Navíc jsem dostal chuť na pivo. No sláva! To je výborné znamení. Pivo by mi prospělo i z hlediska obnovení chuti k jídlu. No jo, ale kde tady sehnat pivo? Kdybych to byl tušil, koupil bych včera v Santa Lucii aspoň dva “lahváče" a možná bych teď nahoru uháněl mnohem svižněji.

Zdá se, že nakonec na tom opravdu nebudu až tak zle jako před pár dny Martin. Avšak zesláblý jsem hodně. I do mírného stoupání přehazuji na nejlehčí převod. Ale pořád lepší, než kdybych tady zůstal ležet v horečkách. Vzpomněl jsem si na Pepu, jak včera před odjezdem z Juliacy, kdy mu také nebylo zrovna do smíchu, zhodnotil svoji rekonvalescenci velmi svérázným způsobem: “Tělo je potvora! Vždy si nějak poradí!" Ano, tělo je nevyzpytatelné, ale něco jiného je ležet v pohodlné posteli pod dekou a něco jiného v mrazivém stanu. Navíc zrovna tady, kde neštěkne ani pes. Neumím si představit, že bychom v této divočině kvůli mně zůstali stát dva nebo tři dny na jednom místě. Bez možnosti získání vody či jídla, museli bychom vyžít z vlastních zásob. Stoprocentně by to prověřilo disciplínu mužstva, protože v těchto končinách, kde není vůbec nic, se vám hlavou honí lecjaké myšlenky Možná to bylo ode mne riskantní, když jsem se i přes zdravotní problémy rozhodl pokračovat dál. Zpátky do Santa Lucie to přece jenom bylo kousek, navíc z kopce. Ale kdo jste se někdy vydal na nějakou bláznivou cestu, určitě dobře víte, o čem je řeč. Zapálený cestovatel musí být optimista, o krizových situacích zpravidla přemýšlí, až když opravdu nastanou.

Koneckonců, až tak ztracení tady nejsme, auta zde občas projedou, takže v případě nouze bychom se určité pomoci snad dovolali. Velmi mě fascinují expedice, kde jsou účastníci úplně odříznutí od okolního světa a k nejbližší civilizaci to mají třeba týden náročného pochodu. Tak tohle je panečku dobrodružství! Taková výprava už opravdu vyžaduje notnou dávku odvahy a pevnou kázeň.

Pozdě odpoledne přijíždím zcela osamocen na vrchol dlouhého kopce. Ostatní tu na mě čekají už drahnou chvíli. Ještě jsem ani nezastavil a už jsem se na ně obořil:

“Kam spěcháte?! Co kdybych zůstal v kopci stát? Jeli byste mě dolů hledat?" Jsem docela namíchnutý, protože když je někomu blbě, měl by on rozhodovat o tom, kam se dojede. Nedělám však z toho žádnou hysterii, jsme prostě lidi. U cyklistů totiž existuje zcela přirozená vlastnost - čekat v nejpříhodnějším místě, třeba právě na vrcholu stoupání, a v klidu zde odpočívat, dokud se sem nedoplazí ti ostatní “saláti".

“Jak ti je?" přerušil nastalé ticho Martin.

“No, nic moc. Mám toho dnes opravdu dost," odpovídám znechuceně a vyčerpaně sesedám z kola. “Nejlepší by bylo to pro dnešek tady zapíchnout."

“Víš, asi ano, ale před chvíli tu zastavilo auto..."

“Co, jaké auto?" naštvaně skáču Martinovi do řeči. Začínám tušit, že zřejmě pojedeme dál. A zrovna tady je takové nádherné místo pro bivak.

“Řidič nás důrazně varoval. Banditi. Je to prý velmi nebezpečná oblast, mají zde s nimi hodně problémů."

“Musíme najít místo, kde nás nebude z cesty vidět," dodal Pepa.

Zlost mě ihned přešla. Ano, u nás doma tedy opravdu nejsme. Tady stavět stany nemůžeme, byli bychom všem na očích.

“Rozumím. Jedeme tedy dál, pár kilometrů snad ještě zvládnu. Ale všichni pohromadě!"

Hned za další zatáčkou nás čekalo malé překvapení. Přímo uprostřed cesty stálo nákladní auto. Nepoškozené, jako kdyby si řidič právě odskočil vykonat lidskou potřebu. Na první pohled však bylo zřejmé, že náklaďák zde stojí opuštěn už nějaký čas. Těsně kolem něj totiž byly rozmístěny kameny, které měly signalizovat cosi jako výstrahu. Velmi neobvyklé, až komické. Kdyby zde ty kameny nebyly, nic by se taky nestalo. Ve dne je auto vidět už z dálky, žádného řidiče tedy nemůže ohrozit. V noci budiž, auto vidět není. Jenže kameny také ne! Takže pokud nepozorný řidič trefí kameny, ihned vzápětí musí následovat druhá rána, mnohem větší a pro ostatní řidiče bude “objížďka" rázem o pár metrů delší.

Probůh, kudy se ale ten náklaďák dá vlastně objet? Vždyť prostor kolem je tak úzký, že je nepochopitelné, jak se tudy může “protáhnout" třeba autobus. Vyjeté koleje však svědčily o tom, že řidiči si žádné starosti nedělají. Širší auto jede levými koly hluboko v příkopu, pravými se musí udržet na cestě a značně nakloněné se levým bokem těsně opírá o svah. Zkrátka - žádný problém! Vždyť podobných krkolomných úseků je v Peru obrovské množství, byť ne kvůli odstavenému autu. Řidiči jsou zvyklí.

Stejně je ten náklaďák ale divný. Kolem žádná civilizace - a najednou odstavené auto. Bez známek havárie. Že by banditi? Těžko říct, možné je všechno, domorodci nás před nimi nevarovali jen tak pro nic za nic. Není vyloučeno, že zrovna tady se něco odehrálo. Ale to jsou zbytečné úvahy typu “kdyby". Namlouváme si, že auto nepochybně mělo poruchu a v klidu odjíždíme dál.

Cesta překvapivě nabrala rychlý spád. Místo toho, abychom výšku nabírali, velmi nekompromisně ji ztrácíme. Dolů, pořád jen dolů, jedna zatáčka střídá druhou. Co chvíli intenzivně brzdíme a se zájmem se díváme do širé dálavy, jak prašná cesta svou nažloutlou barvou velmi povzbudivě narušuje jednotvárnost zvlněné krajiny. Obepíná jeden kopec zleva, další zprava, třetímu se vyhýbá prudkou serpentinou, klesá níž a níž, až se kdesi v dáli mění v tenkou nitku sevřenou do mohutných náručí holých svahů a ztrácí se v nitru hor. Jako když v čerstvé sněhové peřině zanechá za sebou lyžař krásnou stopu, která v elegantních obloučcích směřuje kamsi hluboko do neznámých nížin.

Nechápeme. Proč najednou takový dlouhý sjezd? Vždyť průsmyk Abra Torroya je ještě hodně vzdálen, spíše bychom měli jet nahoru než dolů. Nebo že bychom byli už za ním? Určitě ne, mapa až tak moc zavádějící přece není.

Mapa opravdu ne. Ale v poslední vesnici nás místní obyvatelé mylně informovali. Záhy totiž přišlo další překvapení. Pod námi se rozevřelo široké údolí a v něm... ano, vesnice! Malinká, ale obydlená.

“Hele, řeka!" radostně jsem zajásal. “Vždyť jsem to říkal! Kde je voda, je i život!"

Okamžitě zastavujeme a upřesňujeme v mapě naši polohu.

“Jasně, tady jsme!" vítězoslavně do ní rýpá Petr nehtem v místě, kde silnici protíná klikatá modrá nitka. “To ovšem znamená, že až teprve z tohoto údolí začíná hlavní stoupání do průsmyku!"

“No pěkně děkuju!" znechuceně se od mapy odvrátil Martin, “měli jsme dnes už celkem slušnou výšku, a teď jsme v podstatě tam, co ráno!"

Zastavili jsme v poslední serpentině nad vesnicí a s rukama opřenýma v řídítkách shlížíme do údolí. Zvažujeme další postup. S trochou dávky fantazie mi tato situace připomíná scénu jak vystřiženou z westernových filmů: šest Indiánů na koních zastaví vysoko nad táborem bledých tváří, ty nic netušíce v klidu popíjejí svoji whisky, a Indiáni se nahoře jednoduchými posunky domlouvají, odkud zaútočit. Oproti “rudechům" jsou však naše úmysly mírumilovné. V tomto údolí dnes budeme spát. Kde a jak, to se ještě uvidí.

Vjíždíme do malé vesničky. Je zde pouze několik “vrásčitých" stavení, převážně z nepálených cihel. Prašná kamenitá silnice tvoří jakousi hlavní třídu a je také jedinou souvislou ulicí. Kolmo k ní, zejména dolů k řece, vede několik vyšlapaných cestiček, podél nich je pak ledabyle rozmístěno dalších pár domků. Poněkud nezvykle se zde vyjímá fotbalové hřiště. Pochopitelně nikoliv klasických rozměrů, jedná se o malý plácek, na obou stranách ohraničený dřevěnými kůly s trámem. Peru je fotbalový národ, nelze se tedy divit, že za kulatým nesmyslem se lidi honí i v končinách, kde by se to dalo čekat nejméně.

Kvůli fotografování jsem se při vjezdu do vesnice trochu opozdil a kamarádi zrovna zastavili u zaprášeného stavení, honosícího se nápisem Restaurant. Zpoza prostých baráčků vykukovalo několik párů očí, další lidi stáli před hospodou a se zájmem sledovali přijíždějící cizince na velmi exotických “koních". Když jsem při vjezdu do vesnice uviděl své kolegy, jak vyrovnaně vedle sebe stojí uprostřed “hlavní třídy", všichni jednu nohu na pedálu, druhou na zemi a rozhlíží se kolem, nemohl jsem se ubránit úsměvu. Opět se mi totiž vybavila scéna jako z Divokého západu: pět kovbojů šílenou rychlostí vletí do městečka, zastaví u saloonu, zvířený prach se usadí a oni v sedlech koní přísným zrakem sledují každé pohnutí zkoprnělých obyvatelů poklidného městečka.

“Hoši, vy tady stojíte jak ve filmu Sedm statečných!" zvesela jsem je popíchl.

“Co to meleš za nesmysly, jakých sedm statečných? Raději pojeď, jdeme do hospody!"

“Buenas tardes, seňores! Co to bude?" s radostí nás vítá majitel hospody, nad jejímž interiérem by hygienik asi zaplakal.

“Šestkrát jídlo!" odvětil Martin se stejným úsměvem.

“A pivo!" nenechal jsem se zahanbit. Žasnu, jak se můj zdravotní stav hodinu od hodiny lepší. Nejen že mám chuť na pivo, ale k mé velké radosti začínám dokonce mít hlad!

“Pivo nemáme!" zasadil hospodský těžkou ránu mým chutím. “Je tu Pepsi-Cola, Coca-Cola nebo Inca-Cola!"

To je pech! V každé vesnici, kterou jsme dosud projížděli, měli minimálně dva druhy piva, a zrovna tady nic. Nemůžu ale chtít modré z nebe, buďme rádi, že tu vůbec je nějaká vesnice.

“Tak šestkrát Inca-Colu!" objednal jsem velkoryse pití pro všechny.

Během večeře proběhla diskuse o dnešní noci. Trvala krátce - všichni jsme se rychle shodli na základní věci: musíme spát tam, kde jsou lidi.

Naše úvahy měly celkem logické opodstatnění. Budeme-li spát tady, třeba hned támhle vedle toho hřiště, není se čeho obávat. Od místních by nám snad nic hrozit nemělo, protože se tady všichni navzájem znají, no a kdyby náhodou měli na nás zálusk banditi, což vyloučit nelze, poněvadž přes den mohl kdokoliv z projíždějících aut dát někomu zprávu o šesti cizincích, je pak dost nepravděpodobné, že by se o něco pokusili zrovna ve vesnici. Ledaže by celá vesnice byla jedna velká mafie. Ale to už jsou úvahy hodně přehnané. Je známo, že v podmínkách, kde není takřka nic, zpravidla žijí lidé, jejichž duše jsou neposkvrněné a mají přátelského ducha. A přesně na tohle jsme spoléhali právě teď.

Jelikož stavět stany přímo uprostřed vesnice nám přece jenom připadalo poněkud hloupé, zeptali jsme se hospodského na možnost noclehu pod střechou.

“Si, no problém! Hned jsem zpátky!" a vyběhl ven. Tak vida, jsou tu opravdu milí lidé.

Uběhlo asi deset minut, my jsme zatím dojedli večeři, ale on se stále nevracel. Vyšli jsme tedy před hospodu a naskytl se nám zajímavý obrázek. Hospodský obchází jedno stavení po druhém a je vidět, že se mu nedaří. Ono taky vnutit někomu šest lidí do jeho malinkého skromného příbytku není jen tak. Okamžitě běžím za ním.

“Seňor! My nepotřebujeme postele, jen střechu nad hlavou! Postele máme svoje!"

“Ano? Tak to byste mohli spát támhle," ukázal na omšelé stavení. “Ale je tam nepořádek!"

“To nám nevadí, hlavně ta střecha a dveře.

Je domluveno.

V rezavém zámku zarachotil rezavý klíč. Zámek chvíli vzdoroval, jako by pomyslný strážce pokladů nechtěl připustit, aby šest gringů spatřilo starobylé království, do něhož lidská noha nevkročila již dlouhá léta. V zámku nepříjemně cvaklo a dveře se pohnuly. Jeden pavouk rázem přišel o své teritorium, protože hedvábnou pavučinu vybudoval právě mezi dveřmi a zdí.

Vnitřek stavení byl velmi prostý. Až moc. Čtyři holé stěny, okno, dveře, na zemi vrstva prachu. Muž odněkud přinesl koště a projevil snahu letitý prach zamést. Raději jsme jej hned zarazili.

“No, seňor! To je dobrý." Zvířený prach by našemu “apartmánu" ještě více uškodil.

“Co za to?" zajímalo nás mnohem více než nějaký úklid. Ten by stejně k ničemu nevedl.

Milý Peruánec v klidu odložil koště, krátce se zamyslel a vzápětí nás šokoval.

“Deset dolarů!"

Udiveně jsme se na sebe podívali.

“On si snad dělá legraci, nebo co!" zareagoval celkem logicky Petr. “Za tenhle chlívek chce deset doláčů?"

“Seňor, deset dolarů je moc!" přísným hlasem povídá Martin. Peruánec znejistěl.

“Dáme deset solů," oznamuji naši nabídku.

“Si, deset solů! Oukej!"

No prosím, je vidět, že dělá hospodského - vyzná se. Deset dolarů a deset solů je panečku pěkný rozdíl! Vůbec jsme se na něj ale nezlobili. Prostě to zkusil. Je totiž hodně pravděpodobné, že kdyby narazil třeba na Američany, uspěl by.

Zajeli jsme s koly do zaprášené ložnice a počali “rozestýlat". Venku se před stavením scházely děti. Bezpochyby jsme pro ně museli být neobvyklou podívanou. Co chvíli rozjařené dětské oči nakoukly do našeho apartmánu a s chichotem zase rychle zmizely.

“Zavři ty dveře!" zavelel Pepa Láďovi, který zrovna stál u vchodu.

“Počkej, nezavírej!" namítl Martin. “Nech otevřeno!"

“A proč?"

“Protože když je zavřeme a děti sem neuvidí, podnítí to jejich zvědavost ještě víc. Takhle budou vidět, že tu chceme jenom spát, a za chvíli je to přejde."

Na tom něco je - dohady a nejistota jsou pro člověka někdy mnohem horší, než když zná pravdu. A jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnuti. Láďa otevřel dveře znovu dokořán. Dětský smích zanedlouho utichl a místo okukování nečekaných hostů se věnovali hrátkám s míčem.

Martin si rozesílal, převlékl se do “pyžama" a šel s dětmi navázat neformální řeč typu jak se máte a tak podobně. Vzápětí na to však přiběhl zpátky a oči mu zářily stejně jako těm dětem.

“Hoši, máme si s nimi zahrát fotbal! Prý pět na pět!"

“Fotbal?" nadšeně vykřikl Pepa. “Jasně, aspoň jim ukážeme, jak se u nás hraje?"

“Hned“Hned sejdu obout," souhlasil i Karel. Víc nadšenců se ale nepřihlásilo.

Naopak, Petr nedočkavé hráče rázně okřikl. “Vy jste se snad zbláznili! Vždyť jsme ve výšce čtyři tisíce metrů! Jak chcete dýchat? Ty děti vás uběhajíjak nic! Ještě si tak akorát trhnete ostudu."

No jo, loje fakt. Tohle v první chvíli nikoho vůbec nenapadlo. Nedostatek kyslíku bychom pocítili velmi rychle. A tím bychom také skončili. Lidé, kteří žijí v těchto výškách po celé generace, jsou na řídký vzduch zvyklí a vůbec jim nepřipadne, že jiným to může způsobit potíže. Je zajímavé, že když se turista pohybuje ve vysokých výškách delší dobu a není nucen dělat prudké pohyby, po nějakém čase velice snadno na tento handicap zapomene. Uvědomí si jej až v momentě, kdy chce dostihnout třeba autobus a najednou se plícím nedostává to, co by chtěly. Vyjeveně zůstane stát a nechápe, proč nemůže dál.

Martin se beze slova otočil a šel se dětem omluvit, že jsme unavení, ráno nás čekají těžké kilometry, že fotbal stejně ani moc hrát neumíme, no zkrátka, že ze zápasu nic nebude.

Noc proběhla v naprosté pohodě, nepočítám-li poněkud tvrdé “matrace". Dřevěná podlaha je prostě něco jiného než holá zem, byť je taky tvrdá.

Už pouhý pohled ze špinavého okna nás ráno ujistil, že venku panuje slušný mráz. Kousek od našeho stavení byl místní vodovod, dá-li se tak nazvat ze země trčící trubka zakončená kohoutkem, no a na zemi, kde voda ještě večer plynule odtékala, byla silná vrstva ledu. Pro nás to samozřejmě nebylo nic neobvyklého. Na zimu jsme si už přivykli. Akorát ta ranní činnost, spojená se vstáváním, byla vždycky provázena rychlými pohyby, abychom se aspoň trochu zahřáli.

Voda v trubce naštěstí zamrzlá nebyla, ovšem led kolem dokola proměnil naši ranní hygienu v akrobatické vystoupení. Obecenstvo bylo nadmíru spokojeno, domorodí obyvatelé byli u vytržení už jen z toho, jak jsme si čistili zuby.

Po snídani v místní hospůdce se s námi majitel rozloučil velmi srdečně. Dokonce vytáhl odkudsi malinký fotoaparát a museli jsme se s ním vyfotit před jeho podnikem. Takové hosty tu prý ještě neměl.

“Na koně!" zavelel jsem vzápětí k odjezdu. Bylo mi už docela zima a těšil jsem se, až se konečně zahřeju. Sedli jsme na kola a šlápli do pedálů. Ještě naposledy jsme zamávali milému Peruánci a vydali se vstříc dalšímu nekonečnému stoupání.
[Home][Zpátky na Cestopisy]
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl"   •   All Rights reserved   •   E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz
Home Back About Me Contact Fotogalerie