Cestopisy
Cestopisy, Fotogalerie
LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY
Jasper Becker - Čína na přelomu století
PŘEDMLUVA
Otevřenými dveřmi
Čína je pravděpodobně nejstarším státem na světě. Kořeny čínské státnosti sahají až do doby před více než dvěma tisíci lety. Nelze vyloučit, že Čína je také nejdéle existujícím státem na světě. Po dlouhou dobu kontroluje nejrozsáhlejší území a nejvíce lidí. Tuhý režim, který uplatňuje, s největší pravděpodobností nemá za poslední dva tisíce let na zemi obdoby.
Na počátku 21. století má Čínská lidová republika přibližně 1,3 miliardy obyvatel, což je 21,6 procent celosvětové populace, a je tedy nejlidnatější zemí světa. V této knize jsem se pokusil alespoň nastínit jednotlivé skupiny, z nichž se tento obrovský lidský oceán skládá, a popsat, jak vypadá dnešní Čína.
Základnu společenské pyramidy představují rolníci, kterých je přibližně miliarda, což je mnohem více lidí, než mají Spojené státy a Evropská unie dohromady. Začal jsem s nimi. Je to pravděpodobně jediná společenská skupina, s níž se můžeme setkat v historických záznamech z kteréhokoliv období čínských dějin. Rozhodně však nelze říci, že se jedná o homogenní složku společnosti. První kapitola je věnována těm nejchudším, kterých je přibližně sto milionů, a v potu tváře se snaží zúrodnit kamenitou půdu odlehlých oblastí.
Poslední kapitola popisuje život na vrcholku pyramidy, co do počtu nepatrnou a uzavřenou skupinku samozvaných vládců, kteří žijí v pavilonech roztroušených v překrásných zahradách někdejšího císařského Zakázaného města v Pekingu. Hlavní část knihy pojednává o nejrůznějších skupinách mezi těmi dvěma výše uvedenými, některé jsou definovány geograficky, další ekonomicky nebo politicky.
Při psaní knihy jsem čerpal především ze zkušeností, které jsem nasbíral při cestování po Číně a za deset let, která jsem strávil v Pekingu jako stálý dopisovatel. Mnohé však zůstává očím cizinců stále skryto. Čína je příliš velká, než aby se dala na tak málo stránkách popsat. Například v provincii Šan-tung jsem byl několikrát, ale rozhodně to nestačilo, Šan-tung má přes 90 milionů obyvatel, což je víc, než má kterákoliv Evropská země. Čína je uzavřená. Jen několik málo cizinců, pokud vůbec někdo, se zúčastnilo (nebo se o tom ví) sjezdu Komunistické strany Číny, o zasedáních nejvyššího stranického orgánu, politbyra, nemluvě. Velice vzácné jsou i rozhovory, které důstojníci Čínské lidové osvobozenecké armády poskytují tisku. A to má ČLOA více příslušníků než desítka členských států OSN!
Uzavřenost před světem a manipulování s informacemi byly po dlouhou dobu považovány za jednu z hlavních podmínek úspěšné vnitřní i zahraniční politiky. Čínští komunisté se hlásí k marxismu a převzali i koncept moderní “vědecké" vlády. Shromažďují a chrlí neuvěřitelné množství čísel a informací, v nichž se prakticky nelze vyznat, takže situace není o mnoho lepší, než když dávní vládci neposkytovali žádné informace.
Byrokratický aparát, který prostupuje všemi vrstvami čínské společnosti, prošije a “upraví" každou informaci tak, aby sloužila zájmům nadřízených. Ústřední vláda si neustále stěžuje na chybné informace a zfalšované statistiky, ale vinna je tím i ona sama, protože pouští do oběhu lživé, nebo přinejmenším úmyslně překroucené, informace. “Úpravy" zdaleka nejsou výsadou přítomnosti, protože často bývá přepisována i historie. Stát kontroluje archivy a osobuje si monopol na výklad a záznam historie. Pohled na minulost se mnohokrát mění, a není to žádná hanba. Je tomu tak i v jiných zemích.
Zahraniční vědci a mezinárodní organizace, jako například OSN nebo Světová banka, jsou vystavovány velkému tlaku, aby nezpochybňovaly data poskytovaná čínskými oficiálními kruhy. A také k tomu dochází jen zřídka. Mnozí odborníci dávají přednost spolupráci před hádkou, ale každý, kdo strávil delší dobu v Číně, nakonec začne zpochybňovat i nejzákladnější informace.
Kolik má Čína obyvatel? Americký velvyslanec, admirál Joseph Prueher, mi na tuto otázku odpověděl, že přesně neví dokonce ani to, ale že mu bylo řečeno, že něco mezi 1,25 a 1,3 miliardy lidí. Tedy informace plus minus populace Velké Británie. A jaká je rozloha zemědělské půdy? V oficiálních statistikách se píše 95 milionů hektarů, ale satelitní snímky ukazují 140 milionů hektarů.
Odborníci, zejména ekonomové, většinou argumentují tím, že jakkoliv jsou poskytované údaje, například ohledně hospodářského růstu, nadsazené, lze je považovat za spolehlivý zdroj informací o nastoupeném kurzu. Já bych nevěřil ani tomu. Předpokládám (i přes to, že to prakticky mohu jen málokdy dokázat), že většina statistik vzniká na objednávku propagandy.
Čínu halí mlha nejistoty, a snad právě to je vysvětlení, proč bylo o této zemi napsáno tolik knih.
Porovnáme-li však dnešní situaci s uplynulými obdobími, lze říci, že Čína je v současné době otevřenější a méně záhadná než po většinu doby existence čínského státu. Pohled lidí ze Západu se však změnil jen málo a rozhodně není jednotný. Někdo Čínu obdivuje, jiný nenávidí, jeden k ní vzhlíží, druhý z ní má panickou hrůzu. "China: The Pity of It" je název jedné z knih, které mám v knihovně. Byla napsána ve třicátých letech. Před sto padesáti lety byl poprvé odvolán přísný zákaz a první cizinci ze Západu se rozjeli po Číně. Učarovala jim, ale zároveň cítili podivný smutek, protože spatřili už jen trosky kdysi velkolepé civilizace, která zanikla tak jako starověká římská, řecká nebo egyptská říše. Modernizace Číny vyvolala až panický strach, že by tato mladá jaderná velmoc mohla chtít vyvážet komunistickou revoluci. V uplynulém čtvrt století cizinci přesvědčivě popisovali Čínu buď jako Utopii Východu, nebo jako komunistické peklo na zemi. Návštěvníci Číny začali snít o nedozírných možnostech, které by jim mohl poskytnout obrovský čínský trh. Kolik jen by se toho dalo prodat! Tento sen udává tón vztahům Západu s Čínou i dnes.
Čínský stát se však stejně jako před sto lety cítí ohrožený pronikáním cizinců, kteří se snaží naklonit si jeho poddané. Buddhismus, islám a křesťanství si získaly mnohé přívržence a jejich počet stále stoupá. Jen stěží však lze říci, že čínský stát náboženským aktivitám přeje.
Čína je příliš velká na to, aby byla názorově jednotná. Nelze generalizovat. Někteří pozorovatelé mají tendenci soustředit se na jednotlivosti a až příliš ochotně z nich vyvozují ukvapené závěry - hodně Číňanů si kupuje auta, takže nakonec bude vlastnit automobil půl miliardy lidí; některé skupiny volají po demokracii; takže demokracii chtějí všichni atd. Mnohé reportéry obrovská rozloha země a její nesourodost znechutí. Jejich reportáže potom vyznívají smutně a zklamaně. Když se Teng Siao-pching dostal v roce 1979 k moci, celý svět obletěl jeho výrok, že “být bohatý je úžasné". Číňané se tvářili, že už se nemohou dočkat a snaží se ze všech sil zavádět demokracii západního typu. Uběhlo více než dvacet let a Čína se evropským státům nebo USA podobá stejně málo jako před tím.
Touha po změně a víra, že se situace změní k lepšímu, je vlastní všem národům a Čína není výjimkou - sousloví “nová Čína" mají v názvu instituce, budovy i velké stavby. Poprvé se objevilo ve druhé polovině devatenáctého století, kdy se Čína musela vyrovnat s porážkami na bitevním poli, které jí daly zakusit technicky vyspělejší západní státy. Čínští reformátoři dospěli poté k závěru, že země začíná upadat.
Ke stejnému přesvědčení dospěli i čínští komunisté a pod vedením Mao Ce-tunga se pokusili zemi změnit od základů. Společnost se měla změnit, kultura obrodit a čínský rolník měl zaujmout nové místo v novém, moderním, vědeckém a přísně racionálním světě. Stát řídil téměř všechno a “slavná a velkolepá" komunistická strana měla vždy pravdu. Pokus se nezdařil. Maovy vize připravily o život až 75 milionů lidí. Není proto nijak překvapující, že Číňané ke změnám přistupují s pocitem nedůvěry a dopředu počítají i s nejhorším možným výsledkem.
Nová “nová Čína", která se zrodila po roce 1979, v mnohém připomíná “starou" Čínu před nástupem komunistů k moci. Stát dává svým občanům mnohem více volnosti než před tím. I přes všechny revoluce, povstání a války uplynulého století se Čína nerozpadla. Stát a státní byrokracie nepřestaly vydávat nařízení a vybírat daně.
Čína je dnes líčena jako supervelmoc budoucnosti nebo jako nová Říše zla. Častá je i apokalyptická vize chaosu a občanské války. V době, kdy jsem pracoval na této knize, přišel do redakce South China Moming Postu dopis od jednoho čtenáře, v němž stálo: “Historie ukazuje, že žádná země, která je tak velká jako Čína, nemůže příliš dlouho odolávat rozpadu. Rozdílné politické a náboženské názory, pestrá etnická skladba byly příčinou pádu velkých říší již v minulosti, například římské říše nebo Sovětského svazu."
Právě neměnnost je pravděpodobně pro Čínu nejcharakterističtější. Římská říše zanikla, ale Čína přetrvala. V současné době dominují v západním tisku ve zprávách o Číně titulky jako “Byrokratický aparát zmenšen na polovinu kvůli snížení výdajů ústřední vlády", nebo “Poctiví úředníci se dočkali pochvaly", nebo “Kampaň proti korupci zasáhla i nejvyšší místa", “Tvrdý postup proti pirátům a pašerákům na jižním pobřeží země", “Peking zlikvidoval ilegální sektu", “Kritici vlády uvězněni", “Protistátní tiskoviny skončily na hranici", “Nové daně přispějí ke zvýšení vzdělanosti", “Důstojníci putují z místa na místo, aby zůstali loajální ústředí", “Armáda potlačila nepokoje separatistů v západních oblastech" a mnohé jiné. Paralely s těmito opatřeními lze nalézt za vlády čínských císařů. Jen v Číně se lze setkat s vysokým státním činitelem pověřeným vymýcením protekcionářství, který se odvolává na postup byrokratického aparátu za vlády dynastie Chán (206 př. n. 1-220 n. l.) Abychom pochopili, jak důležitá je v Číně historie, musíme se nejprve alespoň v krátkosti seznámit s dějinami země.
Kořeny čínského byrokratického státu sahají až k císaři Čchin S'-chuan-govi. Narodil se v roce 259 př. n. l., a byl tudíž současníkem Hanibalovým. Králem státu Čchin se stal v pouhých třinácti letech. Dobyl všechny sou sedni státy a o třicet osm let později se stal prvním vládcem Říše středu. Samotné označení Čína je odvozeno od názvu státu Čchin, což byl původně malý, chudý a v porovnání s ostatními státními útvary zaostalý stát.
Království Čchin se rozkládalo v západní části dnešní Číny v oblasti stávající provincie Šen-si kolem řeky Wej, což je jeden z přítoků Žluté řeky, která je považována za kolébku čínské civilizace a pravlast Chánů - tak Číňané označují sami sebe. Metropolí čchinské říše se stal Si-an, dnešní hlavní město provincie Sen-si. Nedaleko Si-anu byla na konci 20. století objevena obrovská nekropole, tzv. terakotová armáda. Oblast Žluté řeky, zejména horní tok řeky, je v současné době považován za jeden z nejzaostalejších a nejchudších regionů Číny. Stejně jako Si-an, tak i hlavní města následujících dynastií jako Kchaj-feng nebo Luo-jang se nacházela na březích Žluté řeky.
Úspěch státu Čchin je připisován zejména legalistům a jejich politickému systému, jehož základy byly položeny za vlády Čchin S'-chuangova dědečka. Jednalo se o strohý autoritativní režim. Podobně jako ve Spartě si i ve státu Čchin centralizovaná vojenská byrokracie vynutila zavedení velice přísného trestního práva. Obyvatelstvo se mělo zabývat “produktivní činností", tedy pracovat v zemědělství, nebo sloužit v armádě. Obchodníci byli považováni za příživníky. Na rozdíl od sousedních států přikročili Čchinové k velice radikálnímu opatření - zrušili výsadní postavení a práva aristokracie. Vše patřilo státu a bylo spravováno centralizovaným byrokratickým aparátem v souladu se zákony vydávanými císařem, který si poslušnost a věrnost často vynucoval terorem. Zákony a pravidla byly sepsány. Uchazeči o státní službu museli složit písemné zkoušky. Ačkoli stát kladl velký důraz na vzdělání, rovněž zakázal režimu nepohodlné knihy. Číst a debatovat bylo dovoleno pouze o schválených pracech. Platil zákaz shromažďování a za protistátní byla považována prakticky jakákoliv instituce nebo spolek nezávislý na státní moci.
Čchin S'-chuangův první ministr Li S' podnikl další kroky k zefektivnění totalitní státní správy. Znárodnil všechnu půdu a zavedl daň v obilí. Hlavním úkolem civilního byrokratického aparátu bylo (a stále ještě je) chránit rolníky před povodněmi a přírodními katastrofami, vybírat daně, uskladnit vybrané obilí a postarat se o to, aby se zemědělské produkty dostali do měst a především k armádě.
Čchin Š'-chuangův vysoce efektivní a zorganizovaný stát dokázal porazit mnohem silnější a vyspělejší protivníky a stal se prvním sjednotitelem Číny. Čchinský stát byl menší než dnešní Čína, ale zahrnoval území tzv. vlastní Číny, kde i dnes žije většina populace. Oblast vlastní Číny tvoří údolí dvou největších řek východní Asie, Žluté řeky a Dlouhé řeky, která se táhnou od S'-čchuanu až prakticky k Pekingu. Celá oblast je protkána jezery, řekami a umělými kanály.
Vítězové na dobytých územích zlikvidovali všechny stopy po původní kultuře, jazyku a zvycích. Uzemí nově vzniklé říše bylo rozděleno na třicet čtyři administrativní jednotky, stejně jako dnešní Čína. Každou z nich spravoval jménem císaře jeden zmocněnec. Za vlády Čchinů byl rovněž sjednocen a standardizován systém měr a vah, jednotná musela být i šířka náprav povozů, aby se vešly na císařské silnice. První císař vládl říši jedenáct let a za tu dobu rovněž zavedl jednotnou měnu a jednotné písmo, které se stalo základem dnešního psaného jazyka. Neméně důležitá byla i vynucená “názorová jednota", jak by se asi řeklo dnes. Císař nařídil spálit všechny knihy kromě legalistických. Neposlušní učenci mohli o svých proviněních přemýšlet při stavbě Velké čínské zdi a 460 nejvlivnějších nechal Čchin S'-chuang pohřbít zaživa.
Před nástupem vlády Čchinů spolu v Číně “soupeřilo sto škol učení". V té době se objevuje i Konfucius (551-479 př. n. l.). Tento učenec se zastával starých pořádků a volal po mírné vládě založené na bázi pochopení a vzájemné úcty všech vrstev společnosti. Urozený muž se měl v životě i práci řídit přesně stanoveným kodexem chování a pomáhat “méně urozeným". Za vlády Čchinů však platilo, že všichni měli povinnosti, ale práva jen málokdo. Svoji roli sehrálo i náboženství. Císař byl považován za Syna Nebes, který má chránit lid a starat se o jeho blaho. Nevznikla však žádná organizovaná církev v tom smyslu, jak ji známe ze středověké Evropy. Hlavním úkolem vlády bylo (a stále je) vytvořit a spravovat “bohatou a silnou zemi".
Vládu dynastie Čchin svrhlo povstání vedené Liou Pangem, nižším úředníkem, který se v roce 208 př. n. l. postavil do čela vzpoury aristokratů. Vzbouřenci chtěli obnovit suverenitu původních království. Liou Pang, zakladatel nové dynastie Chán, která vládla Číně po čtyři století, však zachoval jednotný stát, centralizovanou byrokracii, čchinské trestní právo i legalistický politický systém. Nejkrutější opatření čchinského systému však byla přece jenom zmírněna. Státní ideologií se stal konřucianismus. Znalost konfúciánských textů se stala klíčem ke vstupu do státní správy, ale systém zůstal v základě legalistický. Dokonce i cizinci, kterým se podařilo v rozdílných historických obdobích Čínu dobýt a ovládnout, Mongolové a Man-džuové, tento model řízení státu převzali.
Dnešní Čína se od té chanské příliš neliší. Tehdy se zemědělstvím zaobíralo osmdesát až devadesát procent obyvatelstva, což platí dodnes. Za vlády Chánů musel každý rolník ročně odpracovat měsíc na “veřejně prospěšných projektech" bez nároku na mzdu, tj. při stavbě přehrad, silnic nebo kanálů.
Navíc existovala všeobecná branná povinnost. Situace dnešních čínských rolníků je prakticky stejná. Hospodaří na půdě, která jim nepatří, jsou k ní připoutáni (nesmějí opustit práci bez povolení). Za doby vlády Chánů měl magistrát každého okresu ve svých rukou veškerou výkonnou moc, kontroloval justici a řídil veškerou administrativu stejně jako dnešní stranické sekretariáty. Práci magistrátu kontrolovali inspektoři, kteří podávali zprávy nadřízeným orgánům. Úředníci sloužili na jednom místě pouze určitou dobu a poté byli přeloženi jinam. Zaměstnanci státní správy žili v “jamenu", kde rovněž sídlily všechny úřady zodpovědné za vybírání daní, vzdělávání, armádu, policii, soudnictví a veřejné práce. Se stejným modelem se setkáváme i dnes.
Stejně jako za dob vlády dynastie Chán i v současné Číně žije ve městech (převážně okresních a provinčních hlavních městech) pouhá desetina populace. Stejně jako ve starověku jsou i dnes velká města zcela závislá na dodávkách potravin z venkovských oblastí. Z celkového počtu l 300 milionů obyvatel v roce 1999 mělo 300 milionů lidí trvalé bydliště ve městech, přičemž pouhých 60 milionů žilo ve velkých městech.
Stejně jako za Chánů má i dnes přístup k vyššímu vzdělání jen velice malá část populace, která následně tvoří jádro státní byrokracie. Za dob vlády Chánů prošlo císařskou akademií v hlavním městě Si-anu na 30 000 studentů ročně. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že tehdy byla gramotná nepoměrně větší část populace. V dobách císařství žilo na území Číny 50 až 100 milionů lidí, z nichž se přibližně půl milionu mohlo pyšnit některou z literátských hodností. V současnosti se univerzitním vzděláním mohou pochlubit zhruba dvě procenta Číňanů, ale gramotná je pravděpodobně většina populace.
Příliš se nezměnil ani poměr státních úředníků k celkovému počtu obyvatel. Ve vládních úřadech je zaměstnáno asi 36 milionů lidí. Komunistická strana má na 58 milionů členů. Drtivá většina z nich pracuje na úřadech a v kancelářích, případně ve školství. Vládnoucí elita země od okresních magistrátů výš čítá na 4 miliony lidí. Úředníkům se říká kan-pu, kádři. Tento výraz čínští komunisté převzali z francouzského slova cadre, úředník. Stejně jako v dobách císařství existuje i dnes přes dvacet typů úřednických hodností.
Sytém císařských zkoušek byl zrušen až v roce 1911 společně s pádem mandžuské dynastie. Moc, bohatství a stabilita režimu v Číně inspirovaly v průběhu staletí i sousední státy. Japonsko, Korea, Vietnam a další státy jihovýchodní Asie se Čínou inspirovaly a převzaly čínský model vlády. Až do kontaktů se západním světem tyto země spravovala byrokracie. Právě tato tradice podřizovat se nařízením autoritativní státní správy je možná klíčem k pochopení současného vývoje. Tyto státy úspěšně prošly modernizací a staly se z nich průmyslové velmoci, zatímco ostatní rozvojové země v Africe, na Blízkém východě a v Jižní Americe zůstávají daleko za nimi.
Legitimita čínského státu přežila nájezdy, občanské války, přírodní katastrofy i mnohá období rozdrobenosti. Někteří odborníci se dnes přiklánějí k názoru, že komunistický režim v Číně sice prohlašuje, že je moderní a vědecký, ale zvítězil zejména proto, že odpovídá starověkým představám silného a úspěšného státu. Dokonce ani katastrofální následky experimentů předsedy Maa nedokázaly otřást podstatou čínské státnosti natolik, aby byla přijata nová forma vlády nebo došlo k jejímu zhroucení.
Číňané v porovnání se západní kulturou mnohem ochotněji přijímají nadvládu státu a jeho úředníků a také jsou mnohem smířlivější v otázce jednotné říše. Vláda poslední dynastie Čching je v současné době hodnocena převážně jako špatná, ale výboje prvních mandžuských císařů jsou stále předmětem obdivu. Uzemní požadavky pekingské vlády se odvíjejí od rozsahu čchingské říše v době její největší slávy.
I zahraniční výboje mají své kořeny u dynastie Chán, která se pokusila posunout hranice Říše středu dál na jih. Císař Wu-ti (141-87 př. n. l.) dobyl a připojil k říši území dnešních pobřežních provincií Če-ťiang a Fu-ťien a přesídlil jejich obyvatelstvo hlouběji do vnitrozemí. V roce lil př. n. l. porazil nezávislé království Nan-júe, dnešní provincie Kuang-tung a Kuang-si a severní část Vietnamu. Jeho nástupci ve výbojné politice pokračovali a srdce říše se posunulo dál na jih. Zhruba kolem roku 600 n. l. se hlavní tepnou říše stala Dlouhá řeka. Kočovné kmeny na severu, Džurčenové a Mongolové, obsadili severní oblasti Číny a založili tam vlastní říše. Část obyvatel, zejména elita, proto prchla na jih.
Chánové ovládli důležitá města hornatých provincií Fu-ťien, Kuang-tung, Kuang-si, Kuej-čou a Jún-nan a vytlačili z nich původní obyvatelstvo. Národnostní menšiny, například Miaové, Tajové (Thajové) a Čuangové, nyní žijí v horských oblastech a jsou považováni za zaostalé a chudé. Někteří imigranti ze severu jako Hakkové si dodnes udržují původní zvyky a jazyk.
Nejnovější genetické výzkumy čínského obyvatelstva potvrzují, že se populace severu a jihu výrazně liší. Severní Číňané mají mnohem blíže k Indoevropanům než k Číňanům z jihu." Rozdíl je patrný i po jazykové stránce. Jižní dialekty, například kantonský, se od severních, například pekingského, natolik liší, že by bylo možné je považovat za různé jazyky. Moderní spisovná čínština vychází ze severních dialektů a pravděpodobně byla používána u císařského dvora, proto se jí říká mandarínská.
Národy porobených území podle imperiální tradice dobrovolně přijaly kulturu a jazyk dobyvatelů. Bez ohledu na to, jakým dialektem se v dané oblasti mluvilo, byla psaná forma jazyka všude stejná. Politika dobrovolné sinizace rovněž neskončila s pádem císařství. Pekingská vláda i dnes klade velký důraz na to, aby se všechny děti na území Číny, ať už jsou jakékoli národnosti, učili spisovnou, standardní čínštinu.
Vzdálenější území v jihovýchodní Asii byla sice opakovaně okupována armádami čínské říše, ale nikdy se nestala její součástí. Země jako Vietnam, Laos, Kambodža nebo Thajsko si sice dokázaly udržet vlastní kulturu, ale staly se součástí čínské sféry vlivu, posílaly Synu Nebes tribut a přejaly některé prvky čínské správy. V době celkem nedávné se tyto země staly cílem Ghanských emigrantů, kteří se snažili uniknout před pronásledováním ať již císařské nebo komunistické vlády. Rovněž Koreu opakovaně obsadila čínská vojska, naposled mandžuské armády, ale ta si udržela nezávislost i vlastní monarchistický režim.
Největší nebezpečí vždy Číně hrozilo ze severu a severozápadu, a proto se její vládci snažili tyto regiony stabilizovat, kolonizovat nebo izolovat. První čínský císař se snažil ochránit své poddané před nájezdy Velkou čínskou zdí. Svou dnešní podobu dostala zeď za vlády dynastie Ming (1368--1644). Mingští císaři odmítali byť pouhou zmínku o “mírovém soužití" s barbarskými kmeny ze stepí na severu. V dalších obdobích se císařský dvůr snažil kolonizovat kansuský koridor, kterým do Číny po staletí pronikali nájezdníci, a oblast dnešních provincií Čching-chaj a Sin-ťiang.
V roce 1644 Mandžuové překonali Velkou čínskou zeď a založili dynastii Čching, jejíž vládu lze charakterizovat jako přísně autoritativní neokonfuciánský režim. Chánové měli zakázaný vstup do Mandžuska, tj. dnešních severovýchodních provincií Liao-ning, Ťi-lin a Chej-lung-ťiang. Nicméně ani Mandžusko nezůstalo ušetřeno a v předvečer éry železnic v posledních desetiletích čchingské vlády na jeho území probíhal bouřlivý průmyslový rozvoj.
Na dobytí Číny se kromě Mandžuů podíleli i další mongolské kmeny. Mongolsko se tak stalo součástí čchingské říše. Chánové však měli do konce devatenáctého století zakázáno se v Mongolsku usazovat. Mongolští kmenoví náčelníci se považovali za vazaly čínského císaře. Vyslání mandžuských armád do Sin-ťiangu mělo zajistit loajalitu západomongolských kmenů. Tibet se dostal pod nadvládu čchingské říše na konci osmnáctého století poté, co císařská vojska přešla přes rozlehlou Tibetskou náhorní plošinu.
Největšího územního rozmachu dosáhla čínská říše za vlády mandžuské-ho císaře Čchien-lunga (1736-1795). Rozkvět říše provázela i populační exploze. Počet obyvatel vzrostl ze 143 milionů v roce 1741 na 432 milionů v roce 1851. Semínka budoucího úpadku však byla zaseta právě za vlády císaře Čchien-lunga. Západní velmoci o sobě dávaly vědět stále hlasitěji. V roce 1793 císař přijal lorda Macartneye, ale odmítl jeho nabídku navázání diplomatických styků mezi Čínou a Velkou Británií. Cizinci směli obchodovat jen na malém kousku území za dnešním Kantonem. Sílící tlak britských obchodníků, kteří požadovali otevření Číny a umožnění volného obchodu, nakonec vyústil v první opiovou válku (1840-2), v níž Čína utrpěla ponižující porážku.
Císařský dvůr byl nucen vydávat další a další obchodní koncese a stále více se otevírat světu. Mírové smlouvy označované Číňany jako “nerovnoprávné" ukončily první i druhou opiovou válku (1858). Mandžuové museli Britům postoupit ostrov Hongkong a přilehlý poloostrov Kowloon, umožnit cizincům vstup do smluvních přístavů a umožnit otevření zahraničních zastupitelských úřadů v Pekingu.
V roce 1850 vypuklo tchajpchingské povstání, v jehož čele stál Chung Siou-čchuan, který o sobě prohlašoval, že je bratr Ježíše. Povstání, které se ústřední vládě dlouho nedařilo potlačit, si vyžádalo na dvacet milionů lidských životů. Povstání propukla i v dalších částech říše. Bouřili se muslimové i domorodé kmeny v Jun-nanu a Kuej-čou. Vnitřní nepokoje oslabily kdysi mocnou říši, kterou navíc zevnitř rozežírala korupce neuvěřitelného rozsahu. I přes zdrcující porážky a nedostatek finančních prostředků se Čína nerozpadla. V roce 1894 japonská vojska na hlavu porazila čínskou armádu i flotilu ve válce o Koreu. Pohár přetekl. Císař Kuang-sú proto vyzval skupinu učenců, aby vypracovali plán modernizace země po japonském a ruském vzoru. Sto dní reforem, jak se těmto událostem začalo říkat, rázně ukončila císařovna vdova Cch'-si. Císař se ocitl v domácím vězení a několik předních reformátorů skončilo na popravišti. Zbývající reformátoři uprchlí do zahraničí, kde hledali podporu u zahraničních Číňanů. V cizině studovalo stále více mladých Číňanů, kteří zakládali nejrůznější obrozenecké společnosti a spolky. Mezi těmi, kteří opustili Čínu, byl i Sun-jatsen, duchovní otec čínského republikánského hnutí.
Císařovna vdova se v roce 1900 pokusila využít jiného povstání, tzv. boxerského, k vyhnání všech cizinců ze země. Neuspěla a následovala strašlivá odplata. Čína musela “poškozeným", západním velmocím a Japonsku, platit astronomické reparace. Uskutečnily se první váhavé reformy, k nimž patřilo i zrušení systému literátských zkoušek. V očích mnohých tím dynastie Čching ztratila i poslední kousek mandátu vlády. V roce 1911 vypuklo ve Wu-chanu další povstání, na jehož konci byl nezletilý císař donucen abdikovat a Čína se stala republikou.
Po pádu poslední dynastie se rozhořela vášnivá debata, jak vytvořit z Číny moderní stát, předmětem vzrušené debaty byly i přednosti západní kultury, vědy a techniky, otázka demokracie a právního státu. Hnutí za obrodu a modernizaci Číny vyvrcholilo roku 1919 událostmi 4. května. Májové hnutí, jak se těmto událostem později začalo říkat, odstartovalo rozhodnutí z Versailles, podle kterého měly německé koncese v Číně připadnout Japonsku. Čínští studenti proti tomu rozhořčeně protestovali. Májové hnutí je však v širším kontextu spíše hnutím za modernizaci Číny. Intelektuálové požadovali nahrazení literárního jazyka hovorovým. Klasickou čínštinu ovládala pouze hrstka lidí a pro většinu ostatních byla naprosto nesrozumitelná (asi jako latina pro dnešní Evropany). Hnutí požadovalo demokracii a vědu. Tato hesla jsou aktuální i po osmdesáti letech.
Na sklonku 19. století hrozilo Číně smrtelné nebezpečí, že si ji koloniální mocnosti (včetně Japonska) rozdělí mezi sebe. Po pádu císařství se začínaly osamostatňovat nečínské oblasti - Tibet, Mongolsko, Junnan a další -s tím, že se necítí k Čínské republice ničím vázány. Centrální vláda se zhroutila a Čínu ovládli militaristé. Multietnickou říši držela pohromadě pouze loajalita k vládnoucí dynastii. Za vlády Mandžuů však byli Chánové považováni za “poddané druhé kategorie" a muži museli pod trestem smrti nosit cop. Poté, co se Sunjatsen vrátil v roce 1911 do Číny a stal se prvním zvoleným čínským prezidentem, zformuloval nacionalistickou politiku, která měla “obrodit" národ Chánů. Kdysi nejvyspělejší národ světa zdegeneroval. Sun byl přesvědčený, že se Chánové musí znovu obrodit, protože jinak jim hrozí záhuba, protože prohrají v globálním zápase o rasovou nadřazenost. Tato víra v nutnou revitalizaci Číny tváří v tvář hrozbě přicházející zvenku je stále hluboce zakořeněná nejen na čínské pevnině, ale i na Tchaj-wanu.
Ve stejné době však mnoho mladých Číňanů získávalo vzdělání v západních školách v Číně nebo odjíždělo studovat do zahraničí. Nacionalismus a touha dozvědět se o světě za hranicemi Říše středu co nejvíce však příliš nešly dohromady.
Čínští reformátoři se nedokázali shodnout na tom, jaké politické instituce jsou pro mladý stát nejlepší. Čankajšek, který zaujal Sunjatsenovo místo v čele Kuomintangu (KMT), se stále více choval jako diktátor, ale i přes to se snažil zavádět mnohé z prvků moderního západního liberálního státu. Tyto reformy jsou sice mnohými odsuzovány, protože měly pouze jepicí život, jsou ojedinělým jevem v celé dlouhé čínské historii. Ústřední vláda povolila sevření. Poprvé v Čínské historii se objevily nezávislé školy a univerzity, svobodný tisk a nezávislé soudy, odbory a různé politické strany, byl dán prostor volné soutěži, ale především, byl umožněn volný pohyb po celé zemi a Číňané získali právo shromažďovací.
Mnohé z těchto nově vytvořených institucí byly nekompetentní, objevila se i všudypřítomná korupce, ale smrtelnou ránu tomuto snažení, kterému někteří říkají “pokus o úplné pozápadnění", zasadil japonský vpád. V roce 1931 Japonci okupovali Mandžusko, kde vytvořili loutkový stát Man-ču-kuo, do jehož čela dosadili posledního čchingského císaře Pchu lho. V roce 1937 zaútočili na vlastní Čínu. Na konci třicátých let už Japonci okupovali Peking a Sanghaj, zmasakrovali obyvatele Nankingu, hlavního města republikánské Číny. Nejvyšší vedení KMT se proto muselo přesunout do Čchung-čchingu na horním toku Dlouhé řeky, který se stal válečným hlavním městem.
Zatímco Čankajšek si vzal za vzor západní model státu, jiní se inspirovali pádem carské říše a novým komunistickým režimem, který se dostal k moci v bývalém Rusku. V roce 1921 hrstka intelektuálů v Sanghaji založila Komunistickou stranu Číny (KS Číny). Komunisté zpočátku spolupracovali s nacionalisty, ale jednotná fronta vzala za své v roce 1927 po nezdařené vzpouře šanghajských dělníků.
Komunistické hnutí mělo podporu Moskvy a vidělo situaci v Číně jinak než Čankajšek. Čína byla slabá ne kvůli úpadku čínské rasy, ale protože ji zevnitř rozkládal třídní konflikt mezi bohatými a chudými. Vládnoucí třída, kapitalisté, statkáři a dokonce tzv. bohatí rolníci, musela být zlikvidována, aby mohla vzniknout rovnostářská Utopia. Na konci dvacátých let Čankajšek komunistické hnutí ve městech téměř zlikvidoval a komunisté se stáhli na venkov.
Zatímco se Čankajšek snažil získat kontrolu nad situací a obnovit pravo-moce ústřední vlády, komunisté zakládali v hornatých oblastech Číny jeden sovět za druhým. Tzv. osvobozené oblasti často vznikaly v místech, kde se stýkaly hranice dvou a více provincií. V roce 1934 Čankajškova vojska obklíčila největší osvobozenou oblast v hraniční oblasti provincií Ťiang-si a Fu-ťien. Komunistům se podařilo z obklíčení uniknout. Začal Dlouhý pochod. Komunisté hledali bezpečné útočiště a během cesty procházeli těmi nejzaostalejšími a nejchudšími oblastmi Číny. Během Dlouhého pochodu museli bojovat nejen s nacionalistickými oddíly, ale i s místními militaňsty. Útočiště našli až vJen-anu, v srdci někdejší Čchin Š'-chuangovy říše. V jejich čele stál od konce třicátých let Mao Ce-tung, kterému se dokonce podařilo zajmout Čankajška v Si-anu a donutit ho obnovit jednotnou frontu. Generalissimus musel souhlasit se společným postupem proti Japoncům. Invaze Japonců do Číny komunistům paradoxně pomohla, protože dostávali válečnou pomoc a přežili.
V Jenanu Mao dostal pod svoji kontrolu celý stranický aparát a vypracoval vlastní politickou filozofii. Vystupoval jako liberál, ve veřejných projevech volal po dodržování práv menšin, mluvil o svobodných volbách a demokracii, podpoře odborových svazů a právech pracujících, požadoval svobodu slova a projevu pro umělce a spisovatele. Skutečnost však byla zcela odlišná. Maovo malé království v Jen-anu představovalo Stalinovu říši v menším rozsahu. Mao Ce-tung si osoboval absolutní moc, vytvářel stále větší kult vlastní osobnosti a rozpoutal několik krvavých politických kampaní. S porážkou Japonska a koncem druhé světové války se v Číně naplno rozhořela občanská válka. Nacionalisté prohráli a uprchlí na ostrov Tchaj-wan. Komunismus zvítězil a Mao Ce-tung l. října 1949 v Pekingu slavnostně vyhlásil založení Čínské lidové republiky. Ve světle událostí, které následovaly, dospěli mnozí čínští intelektuálové k přesvědčení, že Mao Ce-tung a jeho stoupenci nikdy nemysleli prohlášení o občanských svobodách vážně a měli od samého počátku v úmyslu vybudovat totalitní stát sovětského typu a skloubit ho s modelem vlády Čchin S'-chuanga. Mao Ce-tung ho neskrývaně obdivoval a studiu císařových ediktů údajně věnoval stejně času jako marxismu. Oddělit od sebe prvky totalitarismu 20. století a čínskou legalistickou tradici není snadná práce. Někteří Číňané dokonce ještě dnes nacházejí určitou útěchu v tom, že Mao byl přece jenom “jejich vlastní" tyran.
Po roce 1949 Mao Ce-tung nastolil v Číně tuhý totalitní režim. Centralizovaný byrokratický aparát řídil a kontroloval všechny stránky života země. Kampaň proti “čtveru starému" měla zlikvidovat všechny vazby s minulostí.
Z jednoho úhlu pohledu se éra Maovy vlády jeví jako nepřetržitá řada politických kampaní, které Mao rozpoutal, aby mu zajistily absolutní moc. V roce 1956 byla pod přes dva tisíce
Dovětek
Čínská lidová republika vstoupila do 21. století i s obrovským byrokratickým aparátem, který rozhoduje o osudech téměř 1,3 miliardy lidí. Čínu však ani zdaleka nelze považovat za jednolitý celek. Na jejím území žije více než 56 nejrůznějších národů a národností v rozmanitých přírodních podmínkách. Po více než 2 000 let vlády různých dynastií se Čína na počátku 20. století stala republikou a prošla mnohými změnami, avšak život většiny Číňanů se změnil pouze nepatrně. Sociální pyramida zůstala téměř netknutá - základnu tvoří miliony stěží gramotných rolníků a na vrcholu stojí nepočetná elita, která vládne celé zemi. Kniha Jaspera Beckera umožňuje nahlédnout čtenáři za Velkou čínskou zeď a poodhalit roušku tajemství, která Čínu dlouhá staletí obestírala. Tajemná, krutá, jedinečná, nepochopitelná - i tak by se dala Čína na prahu 21. století charakterizovat. Becker zasvěceně popisuje život všech vrstev čínské společnosti počínaje chudáky z odlehlých horských oblastí až po nové císaře v Pekingu. Ve svém pomyslném putování se nevyhýbá ani méně známým či ožehavým tématům - polovičaté privatizaci, ekologické devastaci země, nárůstu kriminality ve velkých městech, krachu státních podniků či praktikám policie. Na osudech jednotlivých lidí ukazuje, jak se vyvíjí společnost, hospodářství, zdravotnictví, školství i politický systém nejlidnatějšího a nejstaršího státu světa. Jasper Becker pracoval dlouhodobě v Číně jako zahraniční korespondent BBC World Service a britského listu The Guardian a nasbíral za více než desítku let svého působení mnoho zkušeností, které čtivou a poutavou formou předkládá v této knize čtenáři.
Jasper Becker je autorem celé řady dalších knih věnovaných čínské a mongolské tematice, které stejně jako Čína na přelomu století vyvolaly nemalý rozruch, např. Hladoví duchové, Utajovaný hladomor v Číně nebo Ztracená země: Mongolsko tajů zbavené. V současné době stojí v čele pekingské redakce listu South China Morning Post.
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz