Pekárková, cestopis

*1963

Potom je v Lé taky bezvadnej obrovskej Buddha na kopečku a hrad a fůra čortenů a modlících mlýnků a chrámů a tak dál, všechno je to SKORO úplně stejný jako v Zanskaru, ale přece jen trošku jiný, i tady se věci mají tak, že stačí přejít anebo přejet v autobusu jedno nebo dvě la a krajina, zvyklosti i lidský kroje a tváře se o poznání změní. Taky jsou tu dva tibetský buddhistický chrámy, zas maličko jiný než ty ladacký. Tibeťanů tu bydlí fůra, mají dokonce Tibetskou tržnici - starou a novou -, jsou to většinou obchodníci a VNÁŠEJÍ DO LADAKU FUNGL NOVOU TIBETSKOU KULTURU.
    S těmahle pár rozlehlejma, víceméně obyvatelnejma údolíma uprostřed Himalájí je to totiž docela legrace. Čím jsou menší a odlehlejší, tím starší tibetštinou se v nich mluví a tím starší školy buddhismu jsou v nich v módě. V Tibetu (kde žije zhruba šest milionů lidí) se mluví tibetský. V Ladaku (nějakých 80 až 100 tisíc lidí) se mluví starotibetsky a tibetologové tam dokonce jezdí starotibetštinu studovat. V Zanskaru (zhruba 12 tisíc lidí, možná 15, to prý nikdo přesně neví, protože v odlehlých údolích není snadný udělat přesný soupis obyvatelstva) se mluví JEŠTĚ starší tibetštinou. Díky malé hustotě obyvatel se tam prastarý jazyk zachoval bůhvíkolik set let. Tahle tři říční údolí, oddělená vysokými sedly, přes která po celá léta nebylo proč putovat sem a tam, jsou dokonalým příkladem toho, jak velké aglomerace lidstva mění (či snad dokonce przní?) jazyky.
    Teď, když je Lé tak rozlezlý a obrovitý, je tady taky spousta hospod pro turisty, třeba Německá pekárna, kde se dá sedět v polostínu pod jabloní, popíjet zázvorovej čaj, přemejšlet o ledasčems, psát si deníček a - POTKÁVAT LIDI.
    Hlavně ty, o kterejch jsem si nemyslela, že je ještě někdy uvidím.
    Hned první večer dorazila Maya. Vypadala zmateně, teď, když s sebou neměla Ariane, a jakmile jsem na ni zamávala, hned si přisedla k mému stolu. Pily jsme indické pivo. Tady v Lé stojí jen 45 rupií, určitě díky tomu, že není tak těžký ho sem dovézt po “hlavní himalájský dálnici", ty krvavý tepně.
“Stalo se mi něco děsnýho," vyrazila ze sebe Maya a olízla si pěnu ze rtů. “Teda děsnýho ne. To přeháním. Jen hrozně divnýho - a cítím potřebu si o tom popovídat. Nevadilo by ti, kdybychom spolu tenhle můj problém trochu probrat? Určitě by mi to pomohlo vyrovnat se s ním."
    (Tohle se mi na Maye s Ariane od prvního momentu líbilo. Jejich schopnost říct, NAHLAS a bez rozpaků: “Mám problém. Chci si o něm popovídat... nevadí? Já se na to dívám takhle. Jak se na to díváš ty?" Když se Ariane chystala na trek z Padumu do Lamayuru, zadívala se na mě těma svýma šmolkovýma očima a řekla: “Chtěla bych se s tebou poradit. (tenhle koňák a průvodce, Sanip, se kterým jsme sem šly i Dárci, je moc príma. Ale je z Manali. Nemyslíš, že by bylo s právnější najmout si někoho z místních? Dát práci - a peníze - lidem z těchhle vesnic?" Odpověděla jsem to jediný, co mě v tu chvíli napadlo. Totiž že by jistě bylo hezký najmout si místního koňáka, ale že na tom podle mě bůhvíjak nezáleží. Sanipa má vyzkoušenýho, ví, že je dobrej, a třebaže je z Manali, může si bejt jistá, že taky není bohatej. Navíc ani ona sama, ani Maya, ani já neznáme poměry tady v Padumu. "Kdyby se teď Sanipa zbavila, mohlo by se jí snadno stát, že si najme nějakýho místního mizeru, kterej se sice narodil v týhle oblasti, ale je tady na lidi sprostej. Ariane musí ostatně myslet i na sebe.V Sanipově případě si může bejt jistá, že nemá na horách příbuzný, a že ji tudíž nebude štvát z vesnice do vesnice jak nadmutou kozu jen proto, aby už v jednu nebo ve dvě odpoledne stačili zatábořit a on pak mohl s těma příbuznejma popíjet celej večer čang, zatímco Ariane se nudou ukouše. Přesně to se přece stalo před sedmi lety mně a K. Bůhvíjak úžasnou radu jsem jí neposkytla, o tom nemám žádný iluze, ale Ariane mě sledovala šíleně soustředěnýma, pomněnkově průzračnýma očima a pak přikývla:
    “Dík, že jsi pro mě ten problém vyřešila. Už si starosti nedělám." Maya řešila problémy podobným stylem a mně se tenhle jejich přístup ohromně zamlouval. A taky se mi samosebou zamlouvaly ty jejich oči, upřený ke mně jako ke guruovi a žadonící o radu.)
    Kývla jsem, že si o tom se mnou pokecat může. Maya znovu upila a zadívala se mi do očí úplně stejným pohledem jako Ariane, i když v jejím případě hluboce černohnědým. “Ty jsi sem nejela autobusem, viď?"
    Dobře si pamatovala, že jsem byla líná vstávat ráno ve tři, a žádný jiný autobus, než ten ve čtyři, do Lé z Kargilu nejel.
    Řekla jsem jí, jak to se mnou dopadlo. Dobře půl cesty jsem urazila autobusem, i když tak trochu neplánovaně.
    “V tom případě doufám, že tě nepotkalo něco podobnýho jako mě."
    “Taky doufám," řekla jsem. Měla jsem právě za sebou několik hodin, během nichž jsem se usilovně snažila na svou cestu busem zapomenout. (Tím, že jsem o ní vyprávěla každýmu, kdo měl jen trochu chuť to poslouchat.) Ale teď jsem se s vynaložením všech sil ovládla a nechala nejdřív vypovídat Mayu. Její příhoda měla všechny znaky úplně obyčejnýho indickýho dobrodružství, s jakým se tady bělošky setkávají na každým kroku (a krásný poloIndky jako Maya zaručeně právě tak), až na to, že v tomhle případě nechutně zamávala celým Mayiným světonázorem.
    Když ráno před čtvrtou dorazila k autobusu a umístila na střechu dva obrovský bágly (z větší části naplněný KRÁSNEJMA šutrama, ze kterejch v Paříži, hned po příjezdu, vyrobí Himalájskou kamennou zahradu a v ty pak bude tiše sedět a meditovat a studovat tibetskej buddhismus, to FANTASTICKÝ náboženství bez boha, tu filosofii štěstí a odříkání a vzájemný nezištný lásky a nirvány a VŠEHOMÍRA, ve kterým není rozdílu mezi TY a JÁ, mezi vlastnictvím a chudobou, mezi zimou a teplem, mezi nasyceností a hladem, snad dokonce ani mezi svobodou a podrobeností, protože, pokud se všechno správně naučíme, budeme až do konce svých samsárových dnů naplněni svobodou vnitřní, kterou nám nikdo uzmout nedokáže, neboť člověk a příroda a krajina a lidstvo jedno jest a na ničem jiným nezáleží), drželi pro ni místo dva buddhističtí mniši, mladí rozjívení kluci v temně rudých róbách. Poděkovala jim - a když se usazovala na sedačku pro tři MEZI NĚ, ještě pořád jí nebylo nic podezřelý. Začala klimbat (a snít o tom, jak si těma NÁDHERNEJMA, barevnejma himalájskejma kamenama zařídí svou Meditační zahradu a v ty si bude pouštět všemožný náboženský zvuky, který si v Zanskaru nahrála na magneťák, včetně recitování mnichů v gompách, právě takových mnichů, kteří teď sedí vedle ní) a v polospánku jí vůbec nepřišlo divný, že jí jeden z nich usnul s hlavou na rameni. O půl pátý nebo v pět hodin ráno je něco podobnýho docela normální. Potom si uvědomila, že jí oba dva, každý z jedné strany, položili ruku na stehno. Usoudila, že tam jen náhodou sklouzly, a odstrčila je. Ale za chviličku už tam byly zas... Maya z toho byla ještě teď celá vedle.Teda ne že by ji tak strašně dorazilo, že jí dva chlapi, každej z jedny strany, jedou unisono upocenou dlaní vzhůru po noze - až TAM. Maya není v Indii poprvé a dobře zná indický autobusy. Zničil ji fakt, že tihle chlapi byli MNIŠI. Až do ty doby chovala - a chtěla chovat! - o buddhismu tibetskýho typu idealistický představy.
    (Do kláštera se chodí dobrovolně, a ten fakt, že je všude v tyhle oblasti šíleně moc mnichů, NEZNAMENÁ, že by je tam chtěl někdo uklidit. Buddhistická gompa, to není zařízení, kam umístíme přebytečného syna nebo dceru, protoho ne ten kus pole, co máme, další hladový krk prostě neuživí; a co kdyby, nedej Buddho, založil rodinu? Kluk, který ve věku osmi nebo deseti let odchází do kláštera, přesně ví, co dělá, sám se pro tuhle životní dráhu rozhodl. A když jako novic STOTISÍCKRÁT opakuje formulku, kterou pro něj v gompě mniši vybrali - někomu kratičkou, takže její oddrmolení trvá třicet vteřin, jinému dlouhou, víc než desetiminutovou, a tudíž opakovat ji stotisíckrát zabere třeba dvanáct let, NENÍ to vymývání mladého mozečku. Mniši jsou se svým údělem naprosto srozuměni, za žádný jiný by ho nevyměnili a odměnou za to, že si za celej život jednou jedinkrát nezašukaj, je jim vyhlídka na nirvánu. Tu mají už skoro v kapse, jen si ještě párkrát zameditovat a odříkat pár stovek tisíc dalších posvátných formulek.)
    “Co to děláte?" vypravila ze sebe Maya po pár minutách směrem k jednomu z nich anebo k oběma, tím si nebyla jistá. Představovali pro ni v tomhle okamžiku temně rudou dvouhlavou saň, která svým žhavým dechem spaluje veškerý její idealismus. Uhýbala před nima jak žížala, svinovala se sama do sebe, s hrůzou sledovala, jestli se někdo nekouká, a nejradši by byla z autobusu vystoupila a šla do Lé PEŠKY. Uniknout se jim nedalo, byli na to příliš dobře sehraní, zaručeně nebyla první cizinka, v jejímž klíně si podali ruce. “Co to děláte? Vždyť jste mniši!" (Když se buddhistického mnicha dotkne žena - jakákoli, ale krásná žena jako Maya zvlášť - je znečištěn, musí se vykupovat bůhvíkolika extra modlitbama, a pokud se nepokusí tomu zabránit, hrozí mu - aspoň se o tom leckde píše - nemilosrdné vyhoštění z kláštera.)
    “Everybody want sex!' zašeptal jí do ucha ten vlevo, a skryt za záhybem své róby se ji pokusil políbit.
    Jeli do Lamayuru, toho šíleně posvátnýho a proslulýho nejstaršího kláštera v Ladaku, a než vystoupili, snažili se ji ukecat, ať tam vystoupí s nima.
    “Víš, co prohlásil jeden vysokej tibetskej láma, když se ho zeptali, jestli se dalajlámou může stát i žena?" řekla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. “Ale ovšem! Stačí, aby umřela a přerodila se jako muž!"
    “Díky," řekla Maya s nepředstíranou vděčností a pozorně si mě prohlížela temně hnědýma očima, bezmála s obdivem, jako bych fakt byla guru, ne dokonalej vůl. “Díky. Já věděla, že mi pomůže, když si o tom s tebou popovídám. Buddhismus je jen další náboženství. Ohromně chytlavý. My zápaďáci mu nerozumíme. Pokusím se s tím smířit."
    Maya odletěla do Delhi i s pětadvaceti kilama himalájskech šutrů na meditační zahrádku (ráda bych věděla, jestli ji nakonec přece jen vybuduje, e-mailovala jsem jí do Paříže a dozvěděla se z jejích e-mailů spoustu drbů, jen o meditační zahrádce v nich nebyla zmínka) a v Německé pekárně se zjevil - Chris! Od doby, co jsme se viděli naposled, uplynulo nějakejch šest neděl, Chris byl bez motocyklu a bez holky. Ukázalo se, že motocykl vrátil a -
    “Nepřijela! Slibovala mi, že dorazí do Delhi už před čtrnácti dněma, ale nic! E-mailoval jsem jí, dobře víš, jak je to odsud složitý, a nestál jsem jí ani za odpověď! A to byla holka, kterou jsem si chtěl brát!"
    (Už několikrát jsem si všimla, že nadmořská výška dokáže výrazně zamávat s výběrem našich partnerů a lásek.)
    Ten večer jsme se s Chrisem ožrali zázvorovým čajem a měli jsme šílenou radost, že si mužem pokecat. Každej jsme za uplynulejch šest neděl zažili svůj příděl dobrodružství.
Chris skejsnul se svejma svěřencema u spadlý himalájský dálnice (vyjeli z Manali do Lé ještě předtím, než tam dorazila zvěst, že je neprůjezdná), nikomu se nic nestalo, ale jednomu mladýmu americkýmu debilovi ruplo z nadmořský výšky v kouli a vytáh na Chrise “půlmetrovej perořízek". Chris se tak o tom aspoň vyjádřil. Ještě teď má na dlani trochu šrám. Ale hnedka ho spojenejma silama zpacifíkovali, poslali supem zpátky do Texasu a od ty doby bylo všechno báječný.
    Chris na té cestě trochu zhubnul. “No to jo," poznamenal, když jsem se o tom zmínila. “V Indii se hubne bezvadně. Ale ty... skoro bych tě nepoznal. Jsi neuvěřitelně štíhlá, vždyť je tě půlka!"
    Už několik neděl jsem se neviděla v zrcadle - žádný tu nebylo -, ale když jsem se večer v guesthousu vysvlíkla z kalhot a zahleděla se přes rameno na vlastní pozadí a boky, zjistila jsem, že Chris měl pravdu. “Neuvěřitelně štíhlá" jsem nebyla, to ani náhodou, ale sádla na mně výrazně ubylo. Mohla jsem si ostatně všimnout i v autobusech, že jsem nějaká skladnější. A přitom hladovka na horách nebyla zas tak strašná! Měla bych o tyhle cestě napsat knížku se slibným názvem Himalájská dieta, a zatímco by herečky a zpěvačky a hvězdy a hvězdičky a vůbec všechny ženský, co chtějí bejt krásný a štíhlý, funěly a supěly přes Šingo-Za jen s mou příručkou v pazouře a třema ovocnejma tyčinkama na den, já bych si za prachy, který by mi Dieta vynesla, dala udělat liposukci.
    V příštích pár dnech jsem, vesměs v Německé pekárně, narazila na dalších několik známých - zjevil se tam Australan Cliff z keyiongské ubytovny, mladý blonďatý Francouz s dreadlokama a fungl novým nepálským kámošem (anebo to byl milenec?), Belgičan Pascal, toužící se co nejrychleji dostat zpátky do Keyiongu a potom pokud možno do Belgie, protože tady v Indii přišel k nějakým nepříjemným parazitům, snad měňavkám, a přestože skoro nemůže jíst, už tři týdny se v jednom kuse posírá. Jeho střeva se, jak to vypadá, proměnily v perpetuum mobile, které, ač do něj nevkládáš vůbec nic, neúnavně produkuje hovna. Šli jsme si koupit lístky na autobus, kterej ve směru na Keyiong vyjíždí každý ráno ve čtyři, ale lístek je třeba opatřit pár dní předem, autobusy bývají obsazený a řidič (tomu říkám novoty!) má na téhle štrece zakázáno nechat turisty v autobuse stát.
    Prostě se v Lé sešla snad polovina známých, který jsem v Indii potkala a byli mi sympatický. Jen K. jsem tam letos nenašla, přestože jsme byli domluvený, že se tam koncem srpna sejdeme - a teď byl konec srpna. Že by to bylo tím, že v Indii domluvy zásadně nefungujou? Fungujou tu jen náhody, ale ty zato naprosto spolehlivě.
    Taky se na lidi napojuju HODNĚ rozviklaným můstkem e-mailu. Stojí v Lé strašlivý peníze, ale hlavně je nechutně nespolehlivej. Server je až v Džammú (ano, právě v tom městě, kterýho je teď půlka bez proudu, protože muslimští extremisté vybombardovali elektrárnu v jedny vesnici poblíž), napojit se na něj trvá leckdy třeba hodinu - a v okamžiku, kdy se už už zdá, že se chytáte, vypnou v Lé elektriku a monitor zhasne. Prostě nic moc, ale je to první e-mail, kterej jsem našla od doby, co jsem opustila Keyiong. Rozesílám kratičký zprávičky známým a Raymondovi, kratičký, protože nikdy nevíte, kdy se spojení přeruší, a můj manžel by přece měl vědět, že jsem pořád ještě naživu. (Třebaže je mě jen půlka.) A pak se neovládnu - prostě si nemůžu pomoct a odešlu pár řádek do Dharamšaly. “Teď konečně vím, Haši, o jakým městě jsi mluvil, když jsi mi říkal, že ses narodil v Zanskaru. Je to Padům, že jo?"
    Ani jsem nečekala, že mi odpoví, bylo to přece už - kolik? Čtyři týdny? Pět? Ale když se mi den nato opět podařilo napojit na e-mail, čekala na mě od něj zprávička: “Sedmýho září letím do Delphi," oznámil bez úvodu. “Kdy tam budeš ty?"
    A pak na mě jednou v podvečer na hlavní byznysový ulici kdosi zavolal “I-wa" Zrovna jsem žvejkala sušený meruňky, ladackou specialitu a fantastickou pochoutku, a když jsem to dvojitý w ve svým jméně slyšela, div jsem se nezadusila peckou. Po chodníku se v šedobéžovým tralaláčku nes - Tasi, ten hajzl proradnej. Měl se ke mně, jako by se VŮBEC nic nepřihodilo, vysvětlil mi, že občas musí jezdit nakupovat zboží do Lé nebo do Džammú, a tak se tentokrát vypravil do Lé o pár dní dřív, než měl původně v plánu. Napadlo ho, že bych tu ještě někde mohla bejt.Tohle je Lé, není to Kargii, jeho příbuzný tu nežijou, a já jsem přece sama říkala, že by mi nebylo proti mysli se s ním ještě někdy uvidět. (Řekl a dodal, že hned tady, nějakých deset minut pěšky od centra, bydlí jeho dohřej kámoš Tibeťan a toho kdybychom navštívili, zaručeně by se u něj našel naprosto skvělej čang.)
    Tasi mi už jednou (a je to jen pár dní, i když mi to teď připadá spíš jako v minulým životě) zlomil... no ne snad srdce, to zas ne, ale mou naivní představu o sobě samé jako celkem zkušené ženské, které schází pouhých pár let do čtyřicítky a kterou hned tak něco z míry nevyvede. Že mi ji zlomil? Rozcupoval ji na kousíčky a ty ještě zadupal do prachu teniskou, pašovanou bez cla přes hory z Nepálu tak jako většina zboží v jeho krámcích. Je to proradnej nevěrnej hajzl, podvedl nejen mě, ale i svou nebohou ženu, která se mu v Kargilu stará o děti, drží hubu a doufá, že na ně nespadne šrapnel. Způsobil, že jsem byla v Bodhkarbě sprostá na Daduna a ostatně i my autobusový dobrodružství, přesněji řečeno to, co z něj vzešlo, je aspoň zčásti jeho vina. Copak si vážně myslí, že s ním teď pudu k jeho tibetskýmu kámošovi chlastat čang?

(Čang to byl vynikající.)

LÉ - KEYLONG

    Autobus do Keyiongu vyjíždí přesně ve čtyři a na jízdenkách, který se nám s Pascalem podařilo sehnat, je napsáno, ať tam jsme o deset minut dřív. Venku je nádherná noc. Přiznám se, že se mi ven nijak zvlášť nechce, neboť se z ulic a zákoutí města Lé už po mnoho hodin ozývá NAPROSTO PŘÍŠERNÝ PSÍ KONCERT, tak jako ostatně každou noc. Někdy kolem jedenácté nebo půlnoci se všechny, VŠECHNY léské potvory zuřivě rozštěkají a vyjí až do rána bílého. Kdo by to do nich řek - do roztomilých pejsánků všech barev indický pouliční směsky? Koho by napadlo, že se z nich v noci stanou potvory baskervillský? Ve dne jen malebně polehávají uprostřed silnice a u obrubníku a na smetišti a na starém pytli pod koly aut, na nikoho ani nezavrčí, ani se po něm NEOHLÍDNOU, a všichni vypadaj ohromně spokojeně. Ale pak... Přemejšlím, jestli by se tu nedal najít nějakej pořádnej klacek, něco, čím by je člověk mohl odhánět - jenomže La-dak, to je poušť, kromě vrbovejch proutků, ze kterejch se tu vyrábějí stropy, tu žádný klacky prostě nejsou. Nemám to srdce odnést polínko, kterým se v tomhle guesthousu podepírá okno v koupelně. Snad najdu po cestě pár šutráků anebo (v což pevně doufám!) se tihle psi nebudou po člověku vrhat a dávit ho: Měli by přece být zvyklí na turisty, kteří se po třetí hodině ranní plížej k autobusovýmu nádraží! Vyrážím ven bez klacku, bez bázně a hany. A noc je vážně nádherná: každá hvězda má kolem sebe průsvitné halo jako lampička. Kdesi na treku (mám podezření, že v Kargyaku) se mi ztratila baterka, což je teď docela průšvih. Na obloze svítí hvězdná dálnice, ale na zemi je tma jak v krávě, ještě tu a tam vylepšená lucernou, která se objeví tak na každým půl kilometru, takže jakmile člověk vyjde z její pohostinné zlatavé kořeny, nevidí NAPROSTO NIC. Na cestě jsou výmoly a rygoly, který samosebou není vidět, navíc by vůbec nebylo těžký sejít z vozovky a zlomit si nohu ve škarpě. Potácela jsem se tmou a z každýho rohu a zákoutí na mě blikaly vobrovský vražedný voči výhružně vrčících vlkodlaků.
    Došla jsem na zastávku a Pascal už tam byl. Do odjezdu zbývalo ještě nejmíň pět minut, ale on už byl hluboce přesvědčen, že autobus zmeškám, a rozhodoval se, jestli nemá vystoupit. Dokud se mi nesvěřil se svými ranními příhodami, myslela jsem, že MOJE cesta na zastávku byla dobrodružná. Ale Pascal mě trumfnul. Ze svýho guesthousu to měl k nádraží dobře tři kilometry. Když procházel kolem vojenské posádky, ozvalo se náhle “Stop\" a několik vojáků v maskáčích na něj mířilo mašinkvérem. Pascal se zastavil a podrobil se výslechu.
    “Co tady vy dělat? Pozdě v noci moc."
    "Jdu na autobus."
    “Teď žádné autobusy. Autobus ráno šest. Marš zpátky do hotelu!"
    Pascal vytáhl jízdenku a ukazoval, že se na ní skutečně píše “4 am". Jenomže tahle jízdenka, to byl ubohej ohlozek průsvitnýho papírku, vypadala úplně stejně jako v Indii všechny dokumenty, který nesmíte zmuchlat, potrhat anebo zašantročit. Podobala se sežmolenýmu kousku toaleťáku, na kterej cosi načmáral pologramotný pán na autobusovém nádraží - v mrňavé boudičce u zastávky, připomínající přežranou kadibudku. Vojáci se s Pascalem hádali, vyhrožovali mu, že ho zatknou, a teprve když jim věnoval baterku, propustili ho. Tím handrkováním se značně zdržel. Není vyloučený, že by byl autobus zmeškal, nebýt toho, že na posledním kilometru pořádně přidal do kroku, vlastně běžel s větrem o závod. Nechtělo se mu, ale nic jiného mu nezbývalo. Honil ho děsivě vyjící čokl.
    Pascal se mi přiznal, že dvě noci nespal. Měl hrůzu z téhle cesty. Trvá šestnáct hodin. A Pascal se bál, že bude na jejím konci celý rozlámaný a zničený - a taky, že se zas dá do pohybu to jeho perpetuum mobile. Tohle je himalájský autobus, nestaví jen proto, že se někomu chce na záchod. Zvrací se v něm z okýnka a pokud to z člověka musí ven druhou stranou, má prostě smůlu a spolu s ním i jeho sousedi na sedačce. Nabízím Pascalovi endiaron, svůj amulet, co vždycky nosím při sobě, abych se z Indie nepo. Pascal ho nechce. “Já věřím jen na ajurvédu, na organickou medicínu, všechno musí bejt vyrobený z čistejch přírodních materiálů, ke kterejm vůbec nic nepřidali..." - “Pascale, tenhle prášek, to je ČISTÁ CHEMIE, samá chemie a nic než chemie. Vůbec nic jinýho k němu nepřidali." Směje se, ale vzdoruje. A tak mu aspoň v návalu sesterských citů (i mně se v poslední minutě zazdálo, že se mi střeva nějak divně kroutěj) důvěrně radím, jak si kusem smotanýho hajzlpapíru odborně ucpat řiť. “Všichni zkušený cestovatelé to tak dělaj," ujišťuju ho a podávám mu toaletní papír. “Podle čeho poznáš zkušenýho cestovatele? No přece podle toho, jak si umí ucpat řiť!" Pascal mi děkuje a jakmile autobus staví na ranní parantu a čaj, mizí do univerzálního záchodu zvaného vesmír (jaký tu všude mají hned vzadu za dbábou) a provádí všechno podle mých instrukcí. Se spokojeným úsměvem dopadá zpátky na sedačku, šťasten, že se konečně proměnil ve zkušenýho cestovatele.
    Sedíme v autobuse vedle sebe, takže ho, třebaže je skoro o patnáct let mladší, všichni považujou za mýho manžela. Jak dlouho spolu?" ptají se.
    “Co?"
Jak dlouho spolu - vy dva?"
Nechce se nám vykládat, jak se ve skutečnosti věci mají, stejně by nám to nevěřili. A tak jim namluvíme, že pět let.
“Pět let? Kolik dětí?"
(“Kolik máme dětí, Pascale?"
“Dětí? Já nevím. Žádný! Kam bychom je dali?")
“KOLIK DĚTÍ - vy dva?"
“Žádný."
“Žádný? A vy spolu pět let? V Indii - lidi mají svatbu, za devět měsíců první děcko!"
“A to já," povídá Pascal, “jsem se svejm rodičům narodil šest měsíců po svatbě."
“Šest měsíců?" kroutí Indové hlavou ze strany na stranu, ale tentokrát tak, jako že je zaručeně taháme za fusekli. “To přece NENÍ MOŽNÝ!"

Cestopisy

Cestopisy, Fotogalerie

LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY

Iva Pekárková - Do Indie, kam jinam