Cestopisy
Cestopisy, Fotogalerie
LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY
Filip Šilhan - Cesta do hor
* 3.12.1969 v Plzni - † 13.1.2001 Alpy
Vysoko do hor
Nad Prahou hořelo nebe, podpálené zmalátnělým večerním sluncem. Zrůžovělé kontury Hradčan a Petřínského kopce svojí důvěrnou přítomností mávaly na cestu, tolik kontrastující s okolním, pomuchlaným, šedivým celofánem, který se táhnul od Prahy na východ - nebe těžké a chmurné jako poválečné Slezsko. Seděl jsem u nestáhnutelného, zažloutlého okýnka východního expresu, zašlého nespočtem jízd tam a zase zpátky, kterého lokomotiva, někde za našimi zády, statečně táhla zrovna tam, tedy na Moskvu, a uvažoval jsem, zdali ten kolorovaný pohled něco znamená, anebo mám pouze silné brýle sentimentu, fešácky posazené na nose. Kolik podobných západů, stejně rozestavěné nesmrtelné kulisy, vysázené nad křivkou obzoru, nasvícené sakra šikovnou partou osvětlovačů a přesto vlastně všední. Kdo si jich všimne? Pár fotografů lapajících vzpomínky pro turisty, prodavači emocí, pár mileneckých dvojic s propletenými prsty někde na lavičce nebo trávě parků, pár snílků, kteří vnímají tuhle večerní obrazovku? Snad, určitě, tedy doufám. Kývali jsme se do taktu vlaku, tancujícího podle notové osnovy železničních pražců, gumovali jsme zádama už tak dost ošoupané koženkové potahy a mlčeli jsme, každý myšlenkami jinde, chvíli vepředu, tam, kam jedeme, se svrbivou zvědavostí, s nasládlou představou očekávání. A chvíli vzadu, doma, s láskou v posteli, šeptali jsme: “neboj se", s konejšivou jistotou v roztřeseném hlase, na moment vypůjčenou ustrašenému a tolik živočišnému: “dáš na sebe pozor?", s nepatrnou, snad oprávněnou výčitkou ve stejně vyviklaném hlase. Anebo o kousek blíž přítomnosti přehráváme stále dokola obrázek z přeplněného peronu, plného kufrů a tašek, krabic a balíků všech možných, ale spíš nemožných tvarů a rozměrů, které se Moskvani a Kyjevci, či kdo to vlastně byl, vyfiklí teplákových soupravách, snažili nacpat, do už takhle skomírajících útrob prožraných vagónů. Ale my stejně vidíme jen ten ubohý hlouček lidí, tlačící se dole pod oknem, ze kterého s nimi bohatýrsky vtipkujeme a snažíme se všemožně překrýt skutečný a bolestivý význam toho okamžiku, který každý cítí, chlapi jinak než ženské. Co, co ještě, když úsměv drhne ve tváři a slova se trapně, až příliš trapně drolí na jazyku? Ještě piva, pár piv za dvě stovky, hned teď, támhle u toho okýnka, tatam je křeč a obavy- co ještě koupit, na co ještě schovávat peníze, teď, v tuhle chvíli jsou nejpodstatnější pouze ta piva. Poslední starostlivé: “Ale vždyť už nebudeš mít žádné peníze!?", víc prosba než výčitka, práskne naprázdno prostorem. Michal podává dvě krabky cigár nahoru do okna - momenty, kdy člověk může sáhnout na představu “kdo se s ním přišel rozloučit". Pak už jen stisky rukou, poslední dotyk je odpárán nekompromisní mašinou, slepým a hluchým strojem, chvíle a pár postav splyne s lidnatým peronem - jeviště loučení a návratů. A najednou požár nad Prahou. Schválnost, znamení, náhoda?
Člověk zapomene tím dřív, čím rychleji jedná. Trochu zbaběle tomu pomáháme Smíchovskou dvanáctkou, ledově přívětivou a nahořkle laskavou. O zbytek se starají celníci a vojáci, poslední varta úřednické moci, synové systému. Kde jinde než tady, jak škraloup na kakau, vyplave k povrchu absurdita lidské svobody, malincí pinčové na šachovnici mocných.
“Što vezetě, kudá jeděte?" Pro sichr, kterému se jinak říká zvůle, berou dva z nás s sebou - “Z pajézda von a věšči sabój!"
Prvních dvacet dolarů, těch zelenkavých, čarodějných papírků, pro které je kdekdo ochoten vyválet se v lejnu, spolkne prodloužená kapsa státního aparátu. “Dá, dá," dá se přimhouřit oko, v tomhle případu snad ano. Ještě že se člověk může uklidnit pohledem na vyboulené karpatské kopce a propadlé doliny, zakouřené mlhou a deštěm (léto snad vyhynulo na celé zeměkouli), na prudkých stráních sem tam střapatých bramborovou natí, se k nebi vzpínají přišpendlené kupky sena jak obrovská, vlasatá mravenistě. Roubené chalupy s kamennou podezdívkou přetřenou vápnem, scvrklí a vrásčití lidé v prošoupaných sáčkách na rukávech a záplatami na kolenou, jejich nájemníci, ostatně stejně hlídaní jako rozkvetlé stráně, lesy a hory, ozbrojenými patrolami v hořčicových stejnokrojích, ztracení tatíci v ubohých strážních domcích, hranatých a malých, s jedním zamřížovaným okénkem, hlídači tunelů a mostních přejezdů, pojistky nepojistitelného, ostražitě sledují náš vlak. Mukačevské hory, kopce a doliny, kde se tolik nazlobil Nikola Šuhaj, a později Stalin a ti další. A možná že právě od těch pozdějších dob vartují seschlí vojáčkové v těch kostkách z nahozené slámy.
Nicméně nakonec zmizeli tak náhle, jako mizíval lidový bandita policejním hlídkám - přece jenom nějaká spojitost. Namísto zelené, zubaté krajiny, nastoupila bezútěšná rovina, kde se oko nemá čeho chytit. Marně plave prostorem, plave až tam dozadu, k ploché křivce horizontu, a pak může zase zpátky. Nalevo i napravo to samé - dlouhé, širé celiny, pole a lány obilí, hustě prorostlé koukolem. Jediné, na co se člověk může koukat, jsou vyšlapané stezky a vyjeté úvozy, táhnoucí se v trávě podél trati, neznatelné cesty do nikam, někde začnou a jak náhle začaly, tak rychle a se vší nenápadností vymizí. Stejně jako lidé na nich. Všechny ty sedící postavy, anebo cyklisté na rozhrkaných, starodávných velocipédech, naléhavý pocit beznaděje a marnosti, vyvolaný tím, jak se ztratí spolu s cestou, spolknuti prostorem. V Rusku je a vždycky bylo lidí dost na to, než aby nějaká ta ztráta byla znát, na to, aby to někoho zajímalo. A ti lidé to dobře ví. Možná právě proto tak odevzdaně a prázdně posedávají na nejnemožnějších místech a šlapou po stezkách bez konce. Takovéhle myšlenky mi táhly hlavou, jak jsem seděl sešlapaný na toaletním stolku našeho kupátka, prostorného jako dívčí pokojík pro panenky, hlavu opřenou na věšáku, kolena podél uší, mžoural jsem do pustiny, kterou sem tam porušovaly obrovské kříže, viditelné snad až od Moskvy. To asi aby se ti kolchozníci a kolchoznice, vždycky, když se zvednou od práce, měli o co opřít.
Ani jsem nedopil plechovkové pivo, které jsem si posadil na prsa, a už jsem se propadal do úplně jiných vizí, roztřesených jak slizký rosol a stejně tak neprůhledných. Do reálu mě zpět zasadil taváryšč děžurnyj, jehož jedinou starostí, a vlastně i službou a povinností, bylo vybrat prostěradla a fusaky na beztvaré polštáře, které klidně mohly být vydávány jako narkóza, tolik nezvyklých a paralyzujících pachů obsahovaly. “Kijev, rebjata," halasil ten bodrý, zavalitý muž v proslintaném tílku a já si pro sebe dodal “dobro došli". Rychle, jak nám šedesátikilové batohy dovolovaly, jsme vystoupili. Proč tohle všechno psát, kdyžto, že jsme jeli do Aksu, a že jsme tam jeli vlakem, se dá vmačkat do pár holých vět? Napíšu Kyrgyzstán, Aksu, vlak, letadlo, autobusy, trošku se rozpovídám o koních a oslech na závěr cesty, pár slov o ruské vodce a gruzínském koňaku, basecamp a hotovo.
Ne, nejde to, byla by to jen půlka pravdy, to vše totiž patří k lezení jako ke guláši pivo, anebo strach (anebo odvaha?).
Che, směšné, hovoříme-li o odvaze, o lidské schopnosti překonat strach v kontextu k vlastnímu, zakoušenému strachu, pocit o tolik jiný, než ramenaté debaty v houpavém bezpečí.
Zabalili jsme si bágly (poté co jsme všechno vybalili a přerovnali), a s pohledy upřenými k jihu jsme vyrazili na aklimatizaci. Nejprve jdou oči, utíkají nahoru zaříznutým údolím, které se pár set metrů od basecampu (který je ve 2.300 m), začíná prudce zvedat, za nimi se vleče tělo s naloženým báglem. Doplazili jsme se až téměř pod Aksu, pod tu žulovou dominantu celého údolí a vlastně celého Turkestánského hřebenu, který se táhne stovky kilometrů. Hora se nad námi vztyčila s šedivou arogancí, budící nasládlou závrať, hora, která od stanů dole v údolí vypadala jako šicí náprstek, se stala obludně oteklou skalní bestií. Hladově jsme se vpíjeli do její severní stěny a oči automaticky pátraly po lezeckých liniích.
“Tam, támhle to vede, ne, trochu víc doleva, tím koutem, to je ono!", šermujeme rukama, krása a hrůza zároveň. Seděli jsme ve vrcholovém táboře pod stěnou, v posledním útočišti relativního pohodlí a stejně tak relativního bezpečí, před několikadenní anabází, x krát obraným duelem člověk- skála, se sakramentsky nejistým výsledkem. Seděli jsme na kamenech, popíjeli čaj, který Rusové číhající na stěnu ochotně nabízeli a provrtávali jsme stěnu dalekohledem. Rusové mají zvláštní styl vůbec, jak lezení, tak přístupu k němu, takovou, řekněme, značně osobitou životní filozofii. Půl roku pracují, dřou, ostatně jako za každé jiné doby a každé vlády, aby druhý půlrok mohli prožít ve skalách. Co ve skalách, v horách. Tady potom žijí s veškerým komfortem - kamínka, sauna, tranďáky a ovšem - manželky. Ženské, které dokážou prát, vařit, ošetřovat, vysílat, v pravou chvíli mlčet a čekat - to v prvé řadě. Pak jim nezbývá nic jiného, než silným dalekohledem pročesávat stěnu a když zachytí něco, alespoň vzdáleně připomínající lidskou bytost, hned křičí do vysílačky: “Valjo, éto ty? Pogybáj levój nogój!" (teda možná, že loje trošku jinak, celou dobu jsem totiž těžil ze školních základů, jako třeba: já bydláju za nadrážem, a tak). A chlapi ve stěnách nejsou den dva, ti si tam zalezou hezky na celý týden anebo rovnou na čtrnáct dní. Mají s sebou samovar na čajík, papiňák na skopové, kompoty a konzervy, vodku, prostě Jsou v pohodě. Podle toho také postupují, délku dvě za den, prostě pohoda. A tak jsme tedy obhlíželi ty místní prásky, a já s Houbou, každý už jsme dumali, kterou jako že cestu dáme, která se nám nejvíc zamlouvá a proč, která je bezpečnější a která je “vo hubu". No ale nakonec jsme toho nechali, protože jsme se stejně nemohli shodnout, poděkovali jsme za čaj, za sušenky a vydali se výš, ať ta aklimatizace za něco stojí. A to ona zase za to stála, hned na druhé straně ledovce, který jsme přešli pod Aksu napříč a začali se drásat do bubnu, tzv. cirkusu, to začalo být zajímavé. No, já bych řekl spíš “střelnice" než cirkus. Nejdřív jsme se divili, jak se dostalo tolik kamenů na vysněžený ledovcový splaz, ale to už jsme se dostali na dostřel. Z hrany bubnu se chvíli co chvíli odloupnul další balvan, nejdřív se vznášel vzduchem, potom se rozstříknul na tucet kusů zvíci pěsti a ty šly po svém cíli. Taková solidní barážová palba. Ne, nedostaly nás, pro tentokrát ne, prokličkovali jsme až nahoru, na hranu a před námi se otevřel závěr doliny s monumentálním Alexandrem Blokem v průčelí, jasný fotr rodiny okolních žulových broučků.
Noc ve 4.000 metrech - měl jsem dojem, že jsem zapomněl jak se spí, dvacetiminutovka na připomenutí mě moc nevytrhla. Ledová, hvězdnatá noc s Velkým vozem přímo nad hlavou a měsícem v úplňku, neskutečné rybí oko, které, ať jsem se otočil jak chtěl, stále mě šmírovalo ve spacáku. Alespoň jsem nezaspal svítání. Poskakoval jsem po vysněženém suťovisku, jen tak, v botičkách ze skeletů a stále dokola si opakoval: “Do šitu, to je bomba, to je darda..."
A byla. Na jedné straně vycházející slunce, na druhé, mezi Aksu a Velkým Iskandrem, líně zapadající měsíc, jakoby se mu vůbec nechtělo ze scény. Stěny pod ním plápolaly rudými barvami od toho paliče, doposud schovaného za Blokem a mně z té scenérie naskakovala vyrážka na obličeji. O to víc, když jsem zjistil, že jsem doma nechal půlený filtr na objektiv, který bych ovšem potřeboval zrovna teď a tady. Tak to u mě chodí, bohužel, a nikdy se s tím nedovedu smířit.
Po celkem úspěšném experimentu - bramborová kaše s rozinkami a lentilkami -jsme dorazili to sedlo nad námi, celé vysypané rulou a břidlicí, taková halda lupů. Nakoukli jsme do vedlejšího údolí - prý bezpečnějšího na sestup. Drze se vněm válel obtioustlý ledovec s popraskaným hřbetem. Houba zkušeným zrakem a s obvyklou dávkou rozvahy zhodnotil situaci a navrhl, že se vrátíme. Na to Šilhán, ostřílený horal a alpinista:
“To dáme v pohodě, to je jen krapet popraskaný a drobátko potrhaný, ale mráz, mráz to drží, chlapi!" A s tím jsem vyrazil, jako už tolikrát předtím, osahat si zblízka, co se skrývá za slovem strach. Sralbotka na lochnesce, tak jsem si připadal, jak jsem se krůček po krůčku sunul od trhliny k trhlině a ujišťoval se, že teď, teď to ještě nepraskne, to se přece nemůže probořit (to se stává jen v knihách a ve filmech). Čas od času jsem se otočil a mával nahoru na ostatní, na které jsem hodil odpovědnost, jako že pohoda.
Hlad, únava a strach, anebo únava, strach a hlad, ať se to vezme z jakékoli strany, stále se nabízí stejná otázka - “a co je za tím", respektive “a co za to?" Jako kafemlejnek, jako nikdy nekončící hra na schovávanou zdají se a jsou tyhle otázky. Dneska je na druhé straně vah svítání vysoko v horách, noc v ledovcovém kotli, rozkvetlá louka plná protěží, les pokroucených jalovců. Zítra to může být euforie z vylezené cesty, z ryzosti pohybů, z plechově modrého nebe, z překonání sama sebe, další důkaz pro existenci vůle, anebo ctižádosti, hrdopyšství? Přiznání si něčeho, cosi doma, v pohodlí, v teploučku, s dvěma pivkama v sobě a dalšími čtyřmi v ledničce nepřiznáme? A nejen že nepřiznáme, ale čím dál víc se té pravdě, pravdě o sobě, vzdalujeme, drátujeme ji další vrstvou zapomnění a další a příští. Že by tedy svérázná forma psychoanalýzy, taková horská terapie? Dr. Freud by měl určitě radost, jásal by i Dr. Jung, kdyby se toho dožili, kdyby to zažili. Každý prožíváme hory nějakým jiným způsobem, ryze osobním, se svými důvody a motivy a s různým očekáváním a mírou satisfakce, pro každého Je jiná odpověď na stejnou otázku. Kdo si myslí, že taková otázka neexistuje nebo si ji nepřipouští, je vlastně v horách stále cizincem, jsou pro něj takovou přestupní stanicí na jeho trati, jsou mu další epizodkou v jeho filmu. A ostatně proč ne, má na to právo. A vůbec nejlepší je společnost v horách, skupina lidí, každý s různým vzorcem chování, ta možnost sledovat kamarádovo jednání a vzápětí svoje reakce, další dílek do mozaiky vlastního já zapadne s rachotem kamenného kvádru egyptské pyramidy. Lakota se tluče s altruismem, samaritánství rdousí sobectví, introverze zápasí s výbušností, vášní, touhou sdílet všechny ty zážitky, obsahy obou misek těch pomyslných vah s druhými a tím je umocnit, nesmazatelně zakroutit do mozkových závitů. Jo, i o tom jsou hory.
Nicméně byl čas pustit se do něčeho, co by připomínalo lezení. Po aklimatizaci výškové jsme spustili aklimatizaci lezeckou, osahat, očuchat, očurat si místní matroš, jak to drží (jestli to vůbec drží), jak se to dá jistit (jestli se to vůbec dá jistit), a tak. Vybrali jsme Malý Iskander, ten má jen 4.520, dobrý na takové rozpinkání.
Brečel bych bolestí (ano, i to prý chlapi dělají, ale jaký já jsem chlap? Baby, když brečí, nikdo ani neštěkne, ani pes ne), ne tou fyzickou, ta se dá snést, ale tou duševní, tím nesnesitelným tlakem, tíhou, dusivým pocitem. Na povrchu klidný, uvnitř se odehrává peklo, takhle to musí vypadat uvnitř sopky, nikdo neví (ani já), kdy vybuchne. Jak nenávidím loučení, pocit, že se něco bortí, něco někam padá, nenávratně se řítí! jednou skoro hmatatelná jistota zaběhlého stavu věcí se pára, ten zvuk se propaluje skrz ušní bubínky někam do mozku. Vždycky mám touhu odejít s tím člověkem a ne být ten, který mává na rozloučenou. Cha, drsňák s falešně posazenou krempou. Ostatní se smějí a žertují, baví se - a ve mně? Klokotá bolest. Bolest umocněná nekonečnou rozervaností, neschopností (nebo že by neochotou?) postavit se doprostřed, do centra, do přítomnosti. Stojím buď v minulosti, mořeplavec dobrodružstvím s vybledlým výrobním číslem, nebo se vznáším na obláčku budoucnosti, plném svůdných příslibů, mýdlová bublina k nakousnutí.
Václav s Vláďou odešli, hodili si bágly na záda, stiskli jsme si ruce, naše zaprášené a neholeno tváře se na sebe naposledy usmály a AHOJ. Tím to bylo vyřízený, hotový, podtrhnutý, už se nedalo říct ani slovo, ani gesto, jenom držet pevně sevřený zuby tak, že se rýsovaly lícní kosti. Hodil jsem si pro klatě těžký a stejně neforemný batoh na záda a šel jsem na opačnou stranu, do hor, stále vzhůru, ani jeden pohled zpátky, ale myšlenkami stále s nimi. Jak já si v ten moment přál být s nimi, fotit a učit se fotit (a že je od obou co se učit!) a zažívat s nimi nová dobrodružství a život na cestě. NA CESTĚ Kyrgyzstánem a vůbec, celou touhle záhadnou, zakuklenou Střední Asií. S lidmi, kteří žijí pro okamžik času, s lidmi, kteří přes starost s tím okamžikem, s tou vteřinou, ve které právě jsou, nevidí na tu příští. Místo toho jsem šlapal, pod tíhou batohu přitlučený čelem k prašné stezce a spolu s potem jsem polykal vztek, zlost, bolest, stesk, smutek a touhu. Polykal mlčky, bez šance si odplivnout, třeba to i vyzvracet, marně. Hlavou, jako vždy, se táhl primitivní motiv protivné melodie, schizofrenní koncert, který pokračuje s břesknou radostí snad do té doby, kdy budu mít jen půl mozku, anebo třeba vůbec žádný a místo hlavy bude něco jako prázdná ořechová skořápka. Kolik jen odvahy je třeba ke svobodě! Nakonec se vždy ta bolest utopí v únavě, rozpustí se jako vosk svíčky a zůstane jenom roztavený nedopalek, vrub na duši, který snad čas trochu obrousí, rozklepe, zreziví, zajde.
Tedy už nástup byl spíše z nějakého, skutečně smutného filmu o burlacích, než z horolezeckého prostředí. Jestli tohle je horolezectví, táhlo mi hlavou, tak v tom případě jsem opravdu stěnový seladon s fešácky zavěšeným maglajzpytlíkem na zadku. Drásali jsme se pod nástup suťovým kuloárkem a vypadalo to, že nikdy nenastoupíme, tak to bylo vysoko a asi stejně tak daleko. Nakonec se ale přece jen potvrdilo staré pravidlo, které si donekonečna omílám v palici, totiž že když člověk jde, byť sebepomalejším tempem, jednou tam dojít musí. Hodili jsme batohy mezi šutry, společně s tělem a plíce zuřivě lapaly po té trošce kyslíku, co se v té výšce povalovala. Brázdily a lovily tím řídkým vzduchem jako fankou v septiku (a to mělo být ještě hůř). Čokař s Marťasem si vybrali levou hranu, my s Houbadlem východní stěnu. Ani po jedenácti délkách jsme nemohli přijít na chuť tvrzení o skoro Yosemitské suprovosti zdejší žuly. K suprovosti měla sakra daleko a o Yosemitech nemohla být ani řeč. Bylo třeba poklepat na každý kámen (něco jako: doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis), tedy poklepat a potom se pomalu hejbat nahoru. Ke všemu jsme za sebou po té ukloněné klouzačce tahali bag), těžký jak život horníka. V sedle, kde začalo pro změnu sněžit, zbývaly slabé čtyři délky k vrcholové rozsedlině. Nejprve zajímavé lezení v žulovém lomu, tak za šest, potom neméně hezká čtyřka v suti, která ujížděla pod každým našlápnutím, kombinovaná s vysněženými fleky, takovým umazaným zmrzlým polystyrénem. Kolem nás rozpustily bílou, konzistentní a tudíž neprůhlednou (obávám se, že i neprůstřelnou) hmotu, takže pohled z mezivrcholí, tak dvacet metrů pod vrcholem, se rovnal snaze přečíst si ranní noviny přes sklenici mléka. S tím rozdílem, že my jsme na těch informacích (jako kde jsme a kam vůbec slanit) byli poněkud více závislejší, než na obvyklých jobovkách či novinářských kachnách denního tisku. Podařilo se nám najít slanění, dvě skoby provázané smycí (trefně se tady tomu říká “strachovka"), a slanit na suť na druhou stranu hřebene. Nad obzorem se rozpoutala fantastická scenérie, slunce rozpáralo zčernalé mraky a rozpustilo se jako máslo do krvavě mléčného pruhu, to vše zadrátované za hradbou padajícího sněhu, respektive spíš takové kaše, třpytící se na pozadí tmavých siluet okolních vršků. Ano, když pro nic jiného, tak pro tenhle pohled určitě mělo cenu sem lézt. Konečně se mi podařilo vyndat foťák z batohu, dokonce i zmrzlými prsty nastavit expozici a cvak a... prd! Vlastně ani to prd, prostě došly baterky, asi jim byla zima či co, a řekly si, že nedělají Brečel bych vzteky, kdybych se nestyděl, vzteky a bezmocností, kolikrát se naskytne takováhle situace, taková nevypočitatelná a hlavně neopakovatelná expozice, jedinečnost okamžiku, kolik maličkostí a náhod k němu vedlo - a mně dojdou baterky. Houba říkal něco ve smyslu “No bóže". Podíval jsem se nahoru, a snad opravdu ti nahoře nechtěli, abych kradl tak vzácný pohled, pro obyčejného smrtelníka těžko spatřitelný, a tam dole ji rozšiřoval a prezentoval. Mohl bych tak třeba nahoru přilákat víc lidí, víc pokušitelů a to by nebylo dobře. Anebo bych tenhle zázrak komerčně naředil, asi jako kdybyste si do archivního vína ročník 1879 lili vodu z kohoutku - a to už by vůbec nebylo dobré, nevím. Smutně jsem pozoroval tmavnoucí horizont, jak jsme spolu s Houbou stavěli plošinu na spaní a jediné, na co zbylo se těšit, byla večeře. Člověk tak nějak sklouzne zpátky k obyčejné lidské starosti. Když zrovna tohle nejde jen tak odbýt mávnutím ruky. První monumentální západ slunce jaksi vyšumí doztracena potom, co člověk celý den jí pouze lipo a přicucává půl tabulky čokolády. Panečku, nesolená bramborová kaše rozdělaná ve vodě, nebeská bašta po takovém dni! A noc tam nahoře jakbysmet, chvíli sněžilo, chvíli na nás padal měsíc a takhle až do rána. A slunce až do postele! Tedy, akorát ještě zbývalo sestoupit, poměrně dost hluboko po suťovém moři. Surfujeme dolů po kamenech a hlavou běží myšlenky o kotnících a frakturách či výronech a o místní situaci ve zdravotnictví, s pověstí spíše nevalnou než valnou. Naštěstí jsme nevěděli, že do basecampu loje už jen slabých patnáct kilometrů, protože kdybychom to byť jen tušili, zdechli bychom na fleku. Takhle jsme se stále ujišťovali: “To už je támhle za tím hřebenem," a “Támhle za tou zatáčkou to natuty bude." Kulový, za každou zatáčkou byla další zatáčka a za každým hřebenem další údolí rozpůlené zběsilým potokem, kolem kterého na každé straně byly porůznu rozestrkané krávy. Tady by měli točit reklamu na Milku nebo na máslo nebo na mléko. Anebo na absolutno. Přemlouval jsem se, že jsem na Šumavě, housku se salámem v báglíku, co v báglíku, v mošně, a vykračuji si s úsměvem na rtech, za uchem utrženou kopretinu. To mi vydrželo tak tři kiláky před kemp, tam jsme s Houbadlem padli do trávy a já ho pouze slyšel šeptat: “Za co, za co?" Nejspíš jsme byli na nějakém pochoďáku, na nějakém cvičení, a to máme oba za to, že jsme nebyli na vojně. Do tábora jsme se doplazili, o chůzi zde nemůže být řeč. To byla aklimatizace, začal jsem objevovat nové dimenze tohoto slova.
Cokař s Marťasem nás se zájmem pozorovali, přišli o den dřív, a spokojený, asi prý měli hezčí cestu.
Ani jsem se nestačil vysmrkat a bylo to tady znovu. Šli jsme na Bloka! Tedy na Pik Alexandra Bloka, na krásnou a výraznou stěnu, co tolik připomíná to Velký Trango v Pákistánu, o pár set kiláků jižněji. Jak jsem tak čekal na kluky, až se vrátí z dolního kempu od Rusů, zčistajasna, jako vždy, objevil se Abdurachman, náš samozvaný opatrovník zrad místních pastevců, a přinesl vajíčka. Jako vždy, s vajíčky neuspěl, nasypal si tedy pod jazyk něco nasavoje (řekl bych takové místní prášky proti přepracování). Ovšem to bych nebyl já, abych se nechytil (i přesto, že jsem slyšel všechny ty varovné a pedagogicky laděné historky: “Ten to jed a z fleku se poblil, ten taky a ještě se k tomu posral," atd.). “Davaj, pokusim!" Teprve když viděl nastavenou dlaň, pochopil obsah věty a chvíli se na mne podezíravě koukal, následovala přednáška, o tom jak plivat, kdy plivat, co a kolik plivat, hlavně nepolykat! Ovšem, tomu rozumím, zkušenosti z polykání žvýkacího tabáku jsou dostatečně silné, a už cpu hrstku titěrných, hnědých antiperlí pod jazyk. Asi mají zůstat všechny pod jazykem, já je měl po celé puse, jak roztržený náhrdelník, nevím co mám plivat dřív, sliny mi nezadržitelně mizí v krku, prskám a plivám, ne dál než na rukáv od košile, Abdurachman se směje, plácá mě po ramenou “vot maladěc!", a odchází, snad že se na to nemůže koukat. Odvážně a hrdinně zůstávám sedět, pliju na všechny strany a zkoumám stav svého vědomí, jestli se náhodou nerozšiřuje. Ale nic takového, všechny stromy jsou stále zelené, nebe modré, jediné, co mi připadá, je, že se pravděpodobně podělám, když se před tím nepobliju. Prostě totálně jsem se vyřadil z provozu, tupě zírám na naložený bágl, který se mi směje do očí, drze do očí, a snažím se ujišťovat Houbu, že jako jo, že to zvládnu, a přitom si z posledních sil zavazuju skelety. S přispěním ostatních jsem na sebe dostal ten obludně zavalitý batoh, a v tomhle stavu vyrážíme, každý jednu hůlku, já spíše jako špacírku. Ještě za sebou slyším Čokaře volat, ať vydržím, že mi zítra donese další dávku, ano, trpcí kamarádi. Kupodivu, ono to jde, nohy si vzpomněly na ten jediný, známý pohyb, který tady celou dobu provozují a automaticky, s příkladnou poslušností, se rozešly. Je to dokonce nějaké veselejší, i ty suché pahýly stromů nahoře na stráních mi mávají na pozdrav a já mávám jim, pískám si do kroku, ale písnička mi zarezlá na rtech hned v prvním stoupání. Od té chvíle se cesta změnila na utrpení. Dal jsem jí pracovní název “schody do pekla", ale ne někam dolů, hezky nahoru, a to zčerstva. Nevím, jestli jsem nebyl v minulém životě osel nebo soumar, jestli je vtom nějaký rozdíl, vypracoval jsem podobný, dynamicky houpavý krok, a takhle se tedy kolébám vyšláplou stezkou, strouhou od místních krav a podobných oslů jako jsme Houba a já, nahoru. Jasně, nakonec jsme tam došli, a okamžitě zdechli pod rozložitou oblohou, počmáranou šmouhami meteoritů. Celé nebe na nás padalo a já měl dojem, že zpoza hor, od jihu, slyším nějaké táhlé, tádžické písně a balalajky, a pak tam byl ještě Velký vůz, trošku mu šmajdalo levé přední, ještě blikání čelovky na Bloku, a pak nevím.
Najednou nás tahá sluníčko za vlasy ven, za pačesy slepené potem a stokrát přeleželé spacákem a čepicí. Sní se tady sny, které se v běžných občanských výškách nezdají, občas se probudím a lapám po dechu, bolestivě nasávám tu hrstku naředěného kyslíku do protáčejících se plic, a zase zaberu. Ztracení v žulovém rumišti, ze kterého sem tam noblesně a sebevědomě trčí zdánlivě kompaktní monolit, vztyčený k rozprostřenému nebi jak prst boží, jak pralinka na dortu se sněhovou polevou - tak se kolem nenápadně plíží ledovec, vzdychá a praská někde ve svých vnitřnostech, polyká kameny jak jedlík špekové knedlíky, aby je na jiném místě, na stovky metrů vzdáleném, vyzvracel. Sní se tady sny jak obrázky z výročního kalendáře, listy se trhají jeden po druhém, nový okamžitě překryje minulý, který shnije na hnojišti rozbřesku. S podezřelým pohledem pozorujeme nebe, dneska nám ti Pákistánci zatím nic neposílají, i když občas je vidět načechraný, nevinný beránek, jak klopýtá kolem zasněžených vrcholů, však oni to umí zabalit, lišáci. Nejdřív je nebe z bezvadně vyklepaného pozinku, potom tihle bílí svatouškové, a pak už jen šedivá, hustá deka, do které se dá píchat prstem. Dneska nastoupíme do Valijeva, tak se totiž ta cesta jmenuje po svém prvním chlapovi, po tom, který ji měl první. My jsme bůhví kolikátí, nicméně cesta se zdá být panenská jak při svém prvním přijímání. Ruská šesťorka B, nejtvrdší grád, těžko říct, co se za tím schovává, místní šartimilové totiž nejsou schopni přeložit tuto klasifikaci do nějaké pochopitelné stupnice. “Oóóčeň slóžnoje." No co si z toho má člověk vzít? Chceme lézt co nejvíce volně, všechno co půjde, i když Houba se tváří dost skepticky. Ale těch, co tuhle cestu přetrápili za všechny ty železný udělátka a klikyháky, těch bylo mraky (i když tahle cesta nepatří zrovna k nejlezenějším), ale volně, volně to nepřeloží ještě nikdo. Ctižádost? Pakliže se tak jmenuje ten svrbivě malátný pocit zažít, udělat, dokázat něco první, pak budiž. Byl ctižádostivý Blériot nebo bratři Montgolfierové? A co Ikarus? Nebo jenom chtěli šlápnout dál než jejich vrstevníci? A já chci šlápnout dál! Teď ale musím rychle posnídat svůj příděl krupicové kaše, nebo dříve než šlápnu dál, tak chcípnu v půlce načnutého kroku. Naše žaludky nekručí, raněně chroptí a striktně se dožadují něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo potravu.
A pak mi na několik dní vypadl mozek. Stalo se to ten den, kdy jsme nastoupili do toho žulového vertikálního hřiště, kde ale není žádné velké vápno, ani rozhodčí, ani diváci, jenom blbé auty, takové nevratné. A vědomí jsem začínal dostávat pomalu zpátky až když bylo po všem, teprve potom jsem si dával souvislosti postupně do sebe, něco jako pestrobarevná skládačka, spousta barevných kamínků. Pomalu jsem odvíjel tu roli filmu z pečlivě poslepovaných, rozstřihaných snímků. Nastoupili jsme dopoledne, chvíli nám totiž trvalo, než jsme se po ledovci doplazili pod nástup, kam jsme si předešlý den vynosili materiál. Po stěně stékaly první čůrky vody z tajícího ledu, přes noc zalezlého ve spárách a na policích. První dvě délky mají být těžké technické lezení v kolmé, lehce rozbité stěně s mizivou šancí k Jištění. Strohé, avšak nepříjemně pravdivé informace. Řekl jsem Houbadlovi:
“Adu," a on mi řekl:
“Hlavně se mi jisti!"
Tak jsem to tedy nakousl, těžší o pět kilo navěšeným železem, samozřejmě v rámci tréninku. Jak se do toho člověk jednou dá, nemá cenu koukat dolů, jak vysoko jsem nad jištěním a kolik bych mohl naložit, když teď smeknu anebo odejdu společně i s tím obrovským blokem, co na něm stojím. Prostě chce to zhluboka dýchat (známé: “Dejchej, dejchej!"), koukat se pozorně nahoru a stejně tak pozorně na nohy a soustředit se na koordinaci pohybu v celém těle. Povlávám v baletkách na žulových šupinách, po dlaních mi stéká voda a mizí v rukávech, sem tam se mi podaří zakousnout frenda do nějakého odštěpu nebo mikrostopera do mokré trhlinky. Nejlepší jsou ty Koubovy vykously. Štandy zde neexistují, někde jsou vidět typické bílé ruské smyce, chaoticky rozestrkané ve stěně podle toho, jak se kdo drásal nahoru. Udělám štand, dám Houbu na fix, ten se začíná sunout nahoru s báglem na zádech, jde mu to rychle, zatím rychle. Rvu tahací bágl přes kladku a mezitím zakláním hlavu nad sebe, co bude dál? Večer jsem skončil na ukloněné polici, křečovitě jsem tahal bágl, abych se alespoň trochu zahřál, nohy jsem měl pravděpodobně z půjčovny, od kolen dolů jsem je necítil, pohledem jsem se stále ujišťoval, že je ještě mám, vypadaly jako vyřezávané hůlky z dílny Klémy Klicpery. Konečně se objevil batoh, vzápětí za ním Houba, honem boty, ponožky, spacák a žrát. Bramborová kaše a čaj s celaskonem. Zatáhli jsme tkanice od spacáků, zamumlali něco jako ,,'brou noc", ven koukají jenom lana od našich sedáků cvakla na trend, to kdyby se člověk v noci nějak blbě otočil. Klapka, první den se rozplynul v neklidném spánku. Drkotal jsem zuby, když jsem viděl Houbu druhý den ráno držet se skály promodralýma rukama, měl jsem na sobě všechno co jsem mohl. Slanili jsme jednu délku a došlo na skyhooky. Tam kde byla pouze holá zeď, byly poschovávané mělké dírky, do kterých se nám vešel akorát ten nejmenší skajhůk a potom ohnutý šroub s navařeným očkem pro smyci, který jsem našel na ledovci a nějakou náhodou strčil do kapsy. Nemít ho, už jsme mohli slaňovatdolů.Je to jedna technická délka za druhou, sen o volném přelezení se rozplynul jako mýdlová bublina, snad jedině kdyby si člověk ořezal prsty na rozměr těch dírek, nejspíš by pak vypadal jako spojovatelka v telefonní ústředně. Jumaruji za Houbou, přičemž jeden jumar musím držet rukou, aby se kousnul, nějak prokluzuje, ale je mi to jedno, je mi to nějak všechno jedno, jediné na co se soustředím, je dostat se vždycky k Houbovi na štand. Nikdo znáš moc nemluví, olizujem si popraskané rty a úpěnlivě vyhlížíme nějaké bivakovací plošiny. Člověk se párkrát přitáhne a už je tady konec dne, teprve teď si uvědomí čas, který se nenápadně plíží kolem. Ještě než se definitivně setmí, vidíme Čokaře s Mariášem, kteří sestoupili do sedla a chystají se zabivakovat. Dostali Bloka jihozápadní hranou a teď už můžou jenom dolů, závidím jim teplo stanu a rovnou zem pod nohama. Mezitím Houba splynul s tmou někde nad mojí hlavou a já doufám, že to lano, co jde z mojí osmy do tmy nade mnou, vede stále ještě k němu. Lano došlo a dlouho se nic neděje, minuty utíkají, nebo se spíše vlečou jako polochcíplé zvíře, občas ke mně dolehne slaboučká ozvěna, to jak Houba nahoře něco huláká. V pravidelných intervalech řvu do tmy: “Tahej bágl, tahééj báágl," až do ochraptění. Konečně se bágl hýbe, se slepou důvěrou se věším do lana, co jiného zbývá, zdá se, že všechno drží, stejně kdyby nedrželo, je pozdě na dost se zrychlující skutečnosti něco měnit. Čelovkou propichuji tmu a sna žím se zorientovat. Celkem zbytečně, nakonec není kam zabloudit, lano vede nahoru. Poslední tempo a převalím se na zablácenou plošinu, Houba něco nesrozumitelně drmolí, tuším něco o nohách, skutečně, oběma nohama stojí zapíchly do hromady sněhu, která zabírá dvě třetiny plošiny.
Zase ta loutková scéna. Je ještě včera, nebo je včerejšek dnes? I ta bramborová kaše je stejná. Klapka, druhá noc spolkla všechny stupidní otázky.
Jsou takové dva výraznější body, na který se celý den
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" All Rights reserved E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz