Cestopisy
Cestopisy, Fotogalerie
LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY
Arnošt Černík - Výprava na Ararat
*1926 - † 1970 Peru, Huascarán
Turci vaří na ohni. Mají s sebou kuchaře. Zřejmě se ve svém řemesle vyzná. Až do našich stanů se line libá vůně pečeného masa. Když se setmělo, přišli pro nás, abychom si přisedli k jejich ohni. Přinesli lihovou lampu, která kolem sebe šíří mdlý svit. Na ohni se mezi dvěma kameny ohřívá veliká hluboká železná pánev, ve které plavou v oleji kousky skopového i s kostmi. Turci je napichují na vidličku a přikusují bílý chléb. Sousta namáčejí v tuku. Pochopitelně nás pobízejí, abychom si vzali s nimi. Kuchař nalévá z velké konvice horký černý čaj. Vytváří se družná pohoda, ačkoliv se jen těžko dorozumíváme. Nejčastěji se konverzuje z naší strany francouzsky, Turci odpovídají anglicky. Z ruky do ruky najednou koluje polní láhev s rakijí. Kamil Dur prohrábl struny svého sazu.
Vítr se utišil, déšť ustal, na baldachýnu nebes se zatřpytily hvězdy. Až nahoru k nim dlouho do noci zalétaly podmanivé tóny písně o nedostupném Araratu.
Spali jsme špatně. Na vlastní kůži a otlačených žebrech jsem poprvé poznal, jak tvrdé jsou zkamenělé andezitové lávy. Kromě toho jsme na šikmé ploše stanu neustále sjížděli ke vchodu, kam se tři lidé nemohli vtěsnat ani teoreticky. V noci lomcoval divoký vichr stanovinou, vypínací provazy drnčely, byli jsme rádi, že jsme je dobře zakotvili. K ránu nastala citelná zima.
Příští den byl určen pro přípravu výstupu a aklimatizaci. Turci se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se nazítří pokusí o Ararat často používanou cestou ze sedla mezi oběma vrcholy, kde ještě dnes vybudují nový postupový tábor. Druhá se přesune asi o 400 metrů výše, kde přenocuje, a zítra se připojí k našemu prvovýstupu. Jsou v ní nejlepší turečtí horolezci. Přesto si sami netroufají. Nemají dost zkušeností, zejména z ledovců.
Využili jsme volného času. Milan, Jarda, Zdeněk a já se před polednem vypravujeme na návštěvu araratských Kurdů. Měli jsme v programu sestoupit až do Ahory a cestou se zastavit v kočovnické osadě. Chceme filmovat a především fotografovat Kurdy v jejich vlastním prostředí. S některými jsme se vlastně už poznali. Pomáhali nám dopravovat materiál do druhého tábora. Kromě toho o nás věděl už i ten nejposlednější pasáček, protože zpráva o návštěvě cizinců po tolika letech se rozšířila po svazích Araratu jako blesk.
Turecko má dnes asi 30 miliónů obyvatel. Převážná část jsou Turci. Nejpočetnější menšinu tvoří Kurdové. Jsou jich asi dva milióny. Jejich životní úroveň je rozličná, v průměru však značně nízká. Přestože mají vlastní jazyk podobný perštině, vesměs se již dohovoří jen turecky. Kurdština totiž nemá svou stálou písemnou formu a udržuje se jen tradicí. Kurdská otázka je i v Turecku velice ožehavá a především příliš složitá, než aby ji Středoevropan mohl správně pochopit. Faktem zůstává, že turečtí Kurdové, zejména pokud žijí ve městech, silně asimilují s tureckou většinou. Pouze kočovné kmeny si ještě zachovávají svůj tisíciletý kmenový svéráz.
Kurdové jsou jedním z nejstarších národů Středního východu. Jejich pravlastí prý bylo dodnes málo známé pohoří Zagros v Iránu. Dnes žijí na pomezí tří států, Turecka, Iráku a Íránu. V každé zemi však mají své vlastní problémy i rozličné životní podmínky.
Kurdové jsou indoevropského původu. Slovo Kurd se někdy odvozuje ze staroperského gord, což znamená statečný. Jejich udatnost vyzdvihují už staří antičtí autoři včetně Xenofonta.
O jejich původu se vypráví zajímavá pověst:
Pod vysokým a nedostupným pohořím se rozkládala nevelká říše. Vládl v ní nemilosrdný král Aždehak. Byl nejen přísný a rozmarný, ale navíc si zamiloval dva hady, které stále nosil ovinuté kolem hrudi. Den co den musel kuchař předkládat hadům po jednom lidském mozku z mladého poddaného. Obyvatelé si trpce stěžovali na svůj osud, daleko široko nebylo rodiny, která by neoplakávala některého ze svých milých. Dráhové tvrdě vymáhali královskou daň.
Poddaní dlouho marně přemítali, jak se těžkého údělu zbavit. Až dva mladí chytří přátelé Armajel a Garmajel vymysleli lest, která alespoň částečně královu krutost zmírnila. Tajně se domluvili s kuchařem, že namísto dvou lidských mozků bude hadům předkládat jen jeden, druhý že nahradí mozkem ovčím. Kuchař oba smíchal a hadi nic nepoznali. Armajel a Garmajel pak zachráněného junáka či pannu nenápadně odváděli do horských úkrytů a navenek je prohlašovali za mrtvé. Každý měsíc přibylo v horách třicet mladých lidí, kteří byli neobyčejně stateční a smělí, protože museli žít v odlehlých pustinách a o všechno se sami starat.
Dnešní Kurdové jsou prý jejich potomky.
Araratští Kurdové obývají pastviny ve výškách kolem dvou tisíc metrů na úbočí celého rozlehlého masivu. Jejich kočovnické stanové osady jsou roztroušeny po svazích a dolinách na jihu i na severu. Živí se převážně pastevectvím. Přes léto vyhánějí stáda tučnoocasých ovcí, malých krav a ohnivých koní do výšek až 3 500 metrů. Když stáda spasou v jedné kotlině trávu, přesouvá se dědina jinam. V zimě se kočovníci stahují do stálých vesnic, ležících při úpatí hory.
Z tábora jsme se vydali na cestu jen nalehko. Vůbec jsme si neuvědomili, jak únavná to bude túra. Turci nám ukázali stezku a naznačili směr. Tvrdili, že nemůžeme zabloudit. Pěšina nás dovede spolehlivě až do Ahory. Je dobře vyšlapaná, protože z kočovnických sídlišť ležících při cestě, chodí Kurdky k našemu prameni pro vodu a pasáci tam napájejí stáda.
Vrchol Araratu je zahalen do mraků. Už sice neprší, ale slunce svitem šetří. Bezstarostně sestupujeme po táhlých hřbetech a spoře porostlými údolími. Stále jsme očekávali, že už za příštím hřebenem spatříme kočovnickou osadu, která leží v poloviční vzdálenosti k Ahoře, ale cesty jako by neubývalo. Vynořovaly se nové a nové strže a řečiště tavných vod, podél kterých se stezka proplétala a překračovala je. Vzápětí v serpentinách znovu vystupovala na další hřbet.
Užuž jsme mysleli, že jsme někde špatně odbočili, když se najednou před námi otevřela plochá zelená kotlina, uprostřed rozrytá korytem vyschlého potoka, ve které se černalo na třicet velkých kočovnických stanů. Vypadají jako malí černí brouci na zeleném ubruse. Konečně máme před sebou Ahure Kóyíi, letní osadu ahorských kočovníků. Stany jsou roztroušeny po velké ploše, jejich velikost je různá.
Pozorujeme osadu z dálky. Působí biblickým dojmem. Stejným způsobem žijí pastevci již tisíce let. Zdá se, jako by se tu zastavil čas. Dvacáté století, atomový věk, lety na Měsíc, nic neovlivnilo prostý jednoduchý způsob života těchto lidí. Možná že by ho sami ani měnit nechtěli. Ve své nevědomosti jsou jistě šťastnější než mnohý civilizovaný Evropan.
Zvolna sestupujeme ze svahu, oči upřené k prvním stanům. Sotva jsme se objevili v dosahu, vyřítila se na nás smečka zdivočelých hafanů, kteří střeží stáda a osadu. Zuřivě dorážejí a chňapou po nohách. Je v nás malá dušička. Nemůžeme téměř z místa. Psi okolo krouží jako vlci kolem uštvané kořisti. Stále přibíhají další. Jediný způsob, jak je udržet od těla, je sehnout se pro kámen. Již na pouhý naznačený pohyb spontánně reagují a plíží se schlíple do bezpečné vzdálenosti. Avšak za chvíli, když jim otrne, vrhají se na nás znovu se stejnou zuřivostí.
Vtom už nám vychází v ústrety několik mužů, se kterými se obřadně vítáme. Rád mezi nimi vidím Hamita Kuse, vůdce poháněčů oslů a předvčerejšího večerního jezdce. Je představeným osady. Poprvé ho vidím bez pušky. Přívětivě se na nás směje a ptá se, kam máme namířeno.
Nevěděli jsme co dříve, odpovídat na otázky, potřásat si rukou s nově příchozími, odhánět psy nebo koukat kolem sebe. U vyschlého potoka jsem spatřil hezkou Kurdku v pestrobarevném oděvu. Zvědavě nás pozorovala. Přímo vybízela ke snímku. Nevěděl jsem však, jak by se na to tvářili mužové. Pro jistotu jsem stiskl obrázek tajně.
Mezitím jsme postoupili doprostřed osady na velké prostranství mezi stany. Tam jsem už fotografoval veřejně. Hamit Kus to mlčky trpěl. Připomněl jsem mu, že mám jeho adresu a že mu pošlu i tyto snímky. Zavrtěl hlavou, což znamenalo souhlas, a začal svolávat děti z celé osady. Nedalo mu to příliš práce, protože se kolem nás stejně shluklo všechno, co mělo nohy. Mačkal jsem spoušť jako o svatbě.
Když jsem vyměňoval film, chtěl jeden zvídavý stařík mermomocí vidět, jak vypadá flexareta zevnitř. Ochotně jsem mu vyhověl, horší bylo, že ho strašně zajímal také vnitřek svinutého exponovaného filmu. Trochu jsem si hravého dědu udobřil, když jsem mu věnoval dvě hliníkové krabičky, ve kterých se uchovávají barevné filmy. V mžiku zmizely v hluboké kapse i s tisícerým “teše-kir ederim".
Vesnice má nepravidelný tvar. Místo pro postavení stanu se zřejmě vybírá především podle vhodného terénu. Kočovnické stany mají typický elipsovitý půdorys. Jsou různě velké. Střecha sešitá z úzkých pruhů je ze silného sukna utkaného z kozí srsti. Je přehozena přes kostru z tyčí. Na obvodě se připevňuje provazy k vysokým kůlům zakotveným do země. Tkanina nedosahuje až k zemi. Ze tří stran chrání vzdušné obydlí rákosové rohože nebo kamenné zídky před nežádoucím prouděním vzduchu. Směrem na východ jsou stany otevřeny, okraje střechy zde vypínají další šikmo postavené kůly a zajišťují ploché provazy přichycené ke kolíkům. Za nepříznivého počasí je možné u vchodu k zemi spustit závěs.
Rákosové rohože rozdělují také vnitřek obydlí, často je zdobí ornamenty nebo se přes ně přehazují koberce. Stan bývá rozdělen na tři až čtyři prostory. Zadní je určen pro ženy a děti a různé domácí předměty. Přední je jakousi společenskou místností. Na kůlech visí zbraně a jiné cennosti.
Podlahu stanu tvoří podle zámožnosti udusaná hlína nebo koberce. Na koberce se kladou podušky k sezení. Obuv se při vstupu do stanu zouvá jako před mešitou. Toto pravidlo platí i pro hosty.
Kolem stanů se povalují měděné kotle, plechové nádoby na vodu a různé nářadí. Na provazech, na střeše nebo na rohožích se suší prádlo a součásti oděvu připomínající spíše hadry.
Kurdská hospodyně většinou vaří na otevřeném ohni před vchodem do stanu, může však ohniště přenést i dovnitř. K pečení používá zvláštní pece. V zemi je zapuštěna soudkovitá hliněná nádoba se širokým zploštělým hrdlem. Nad jejím dnem je otvor pro kouřovod vedoucí kus pod zemí. Pece se staví často na svahu, aby měly dobrý tah. Topí se v nich shora sušeným trusem, který hoří nízkým plamenem. Chlebové placky z ječné mouky se pečou připlácnuté na vnitřních stěnách nádoby. Jakmile jsou hotové, samy odpadnou. Musí se proto stále hlídat, aby se v ohni nespálily.
Stáda ovcí, krav i koní mají společné ohrady na okraji osady, zvířata však zůstávají soukromým vlastnictvím jednotlivých rodin. Pastviny a půda jsou společné.
Araratští Kurdové mají vesměs statné postavy, jsou silní a hrdí. Za svou chudobu, kterou si snad ani neuvědomují, se nijak nestydí, jednají s návštěvníkem jako rovný s rovným. Nijak jim nevadí, že přitom mají záplatované kalhoty nebo děravé košile. Jsou to děti Araratu, patří k němu jako ztuhlá láva a ledová čelenka. Žijí ze dne na den a pracují jen tolik, aby se uživili.
Kurdky jsou vysoké a štíhlé. Na rozdíl od anatolských venkovanek si nezaha-lují tvář. Nosí nápadně pestrý oděv podobný kroji. Jednotný je na něm však spíše střih než barvy. Ženy dbají o zevnějšek rozhodně více než muži. I děvčátka jsou upravenější než chlapci, kterým často kouká ještě v šesti sedmi letech podolek z kalhot.
Některé Kurdky mají oděv sešitý ze tří nebo čtyř různých látek křiklavých vzorů, které však barevně pěkně ladí. Kolem boků bývají přepásány šerpou nebo koženým opaskem s širokou přezkou. Na hlavě nosí šátek umně uvazovaný do podoby turbanu. Někdy pod ním splývá na krk jakýsi šál, kterým si žena může jako za dávných časů před nepovolanými zakrýt ústa. Hrdlo zdobí často několikeré skleněné korále. Celek působí i podle našich zvyklostí vkusně.
Kurdky jsou velmi plaché, před návštěvníkem se skrývají, jen výjimečně se podaří je fotografovat. Žena má poměrně svobodné postavení, rozhodně rovnoprávnější než arabské ženy. Jejich práva jsou ohraničena povinností vést kočovnickou domácnost. Vaří, sbírají a suší trus na topivo, šijí vaky na ocasy příliš tučných ovcí, spravují tisíckrát sešívané oděvy, starají se o děti. Při jídle nesedí ženy a muži pohromadě u jednoho stolu, ani v jedné místnosti.
Před jedním stanem visí na provaze na dřevěné troj nožce doutníkovitá hliněná nádoba. Černooká dívčina ji čas od času rytmicky uvádí do pohybu. Kolíbáním se tluče máslo z ovčího mléka.
Po celou dobu prohlídky kočovnické osady nás smečka psů nespustila z dohledu. Vzteklouni nepřetržitě doráželi a štěkali jako pominutí. V životě se zřejmě s podobnými vetřelci nesetkali. Nic nepomohlo okřikování ani kameny, kterými je naši hostitelé častovali.
Pokračujeme v cestě. Máme to ještě daleko. Hamit Kus nás s několika druhy vyprovází přes vesnici a pak ještě kus cesty jako vzácnou návštěvu. Pro ně jsme byli skutečně nevídaní hosté. Po léta do jejich osady nezabloudil tak exotický cizinec.
Pěšina do Ahory se změnila ve slušnou cestu, která nás dobře vede. Přes den je jistě hodně frekventovaná. Neustále ztrácíme výšku. Z kopce se dobře šlape, uvědomuji si však, jak bude obtížný návrat. Celkově sestoupíme o tisíc metrů. Jsme na cestě už téměř tři hodiny, na výstup budeme potřebovat jistě o hodinu víc.
V jednom záhybu stezky slyšíme za sebou dusot kopyt. Dohonil nás jezdec. Ustupujeme stranou, aby mohl projet. Je to asi pětadvacetiletý mladík na ryzáku. Je svátečně vystrojen, přes dvouřadové sako staromódního střihu se špičatými klopami má přehozenou pušku. Jeho tváře jsou propadlé a popelavě šedé. Na koni sedí přihrbeně. Na první pohled je patrné, že mu není dobře. Když nás míjí, přitáhne otěže a zpomalí. Křivě se usměje. Zdravíme ho.
“Do Ahory?" vyptávám se.
“Igdir," položil si ruku na čelo, “k doktoru."
Užasl jsem. Zjevně vážně nemocný Kurd se vydává úplně sám na koni do téměř padesát kilometrů vzdáleného města k lékaři. Zní to až neuvěřitelně.
“My tu máme taky doktora," ukazuje Zdeněk na mě trochu škodolibě.
Kurd s nadějí zvedne oči. Těžko bych mu vysvětloval, že to byl nemístný žert. Pak mne napadlo, že by mu mohly na cestě prospět prášky proti bolesti.
Přijal je velice vděčně a s téměř posvátnou úctou. Pak pobídl koně a pomalu se vzdaloval.
Dlouho jsem se za ním díval. Představoval jsem si jeho strastiplnou pouť. Do města se dostane nejdřív kolem půlnoci, pak bude muset čekat na lékaře do rána.
Igdirský doktor má záviděníhodnou ordinaci. Pacienti k němu přijíždějí na koni lán světa. Kdo takovou cestu vydrží, jistě se uzdraví. Jsem si však jist, že Kurdi svou pušku neodkládají ani na vyšetřovacím lůžku.
Asi po hodinové chůzi napříč přes dvě tři kotlinky s opuštěnými základy a zídkami kočovnických osad překročíme táhlý hřbet a najednou se před námi otvírá monumentální dolina, proslulé Cehennem dere - Pekelné údolí, dříve nazývané Svatojakubské. Vstoupili jsme do dolní části oné strašlivé jizvy, která se z dálky tak výrazně vyjímá v severovýchodním úbočí biblické hory, na jejímž horním okraji se třpytí hrozivé visuté ledovce. Na dolním konci, kde se údolí rozšiřuje, leží Ahora.
Sutí pokrytý ledovec splývá až do výšky 2370 metrů. Je široký asi 400 metrů. Působí divoce a nehostinně, je plný dutin a špinavých proudů vod, každý se mu na hony vyhýbá. Jeho čelo sahá 1700 metrů pod sněžnou čáru, délkou nepřesahuje čtyři kilometry, avšak s vrcholovým Abichovým proudem nemá spojení.
Tento pseudo nebo také regenerační ledovec, jak se odborně nazývá, patří k velkým araratským kuriozitám. Pozoruhodné je, že se přesně ví doba jeho vzniku. Dne 20. června 1840 došlo na Araratu k ničivému zemětřesení. Při něm se zřítily srázy severní stěny i s ohromnými ledovými masami, které zamezily odtok tavných vod. Během tří dnů se vytvořilo dlouhé jezero, náhodná hráz nápor nevydržela, a dravý nezadržitelný murový proud se dal do závratného pohybu. Několik kilometrů široký tok zalehl obec Ahoru i svatojakubský klášter. Hluk doprovázející sesuv bylo slyšet až v Igdiru, mračna prachu zahalovala celou horu. Několik metrů vysoká vrstva bahna, kamení, ledové drtě a vody pohřbila v obci více než tisíc obyvatel, kteří nestačili uprchnout, a klášter s mnichy. Živelnou pohromu přežilo pouze 112 lidí.
Proud zkázy se u Ahory nezastavil, nýbrž rozlil se hluboko do údolí Arasu.
Nebylo to první a zřejmě ani poslední zřícení skal a ledu na Araratu. Zemětřesení je na křížení tektonických poruch časté. Rozhodně však tehdy bylo jedním z největších, jaké historie pamatuje. Od té doby se Svatojakubskému údolí začalo říkat Pekelné.
Suťový ledovec je pozůstatkem oné katastrofy. Zajímavé je, že se jeho rozsah, přestože zasahuje tak nízko, za sto let téměř nezměnil. Vyživují jej nepřetržité salvy lavin, odlamujících se z čel visutých ledovců zpod vrcholu.
Nahlížíme zvědavě do údolí. Úzká stezka nás vede po úbočí srázného svahu ke dnu doliny. Obcházíme ohromný cirk, na jehož vnějším okraji leží dnešní Ahora vyrostlá na troskách zničené osady. Dnem údolí se vine hluboká průrva se strmými stěnami, kterou protéká ledovcový potok. Kalná bělošedá voda se s hukotem řítí dolů. Je to jediný delší tok na svazích hory.
Vesnička má idylickou polohu. Leží ve výšce 1900 metrů. Tvoří ji asi 30-40 krychliček z nepálených cihel nebo z kamenů. Stojí roztroušeny náhodně, mezi domky se vyjímá několik kočovnických stanů, jejich majitelé si patrně nemohli přivyknout na pevnou střechu nad hlavou. Před každou chatrčí se rýsuje typický kužel tmavohnědých placek sušeného trusu, zásoba topiva na zimu, a charakteristické hranaté pyramidy stohů, umístěných často i na ploché střeše. Mezi chalupami oddělenými nízkými kamennými zídkami se zelená pár řídkých tenkých stromků a keřů.
Z ledovcového potoka se rozbíhá síť zavodňovacích struh. Voda napájí několik malých, ale úrodných políček a pastviny. Pěstuje se tu především ječmen, šťavnatý jetel, daří se i pšenici.
Blížíme se k osadě. Po levici míjíme rozvaliny kláštera sv. Jakuba, který zničilo zemětřesení. Klášter stával při prameni, považovaném za zázračný. Nedaleko prý leží také patronův hrob. Přicházeli k němu z daleka poutníci, aby si vyprosili potomka. U pramene a na domnělém hrobě rozsvěcovali svíčky a pokládali dřevěné loutky oblečené do pestrých hadříků nebo hrubě otesané kolébky. Muži sem zase stavěli miniaturní dvorce pro ovce a skot, aby získali požehnání pro svá stáda. Přicházeli sem také muslimové. Křesťanský světec ochotně tlumočil jejich tužby Alláhovi. Je to příklad vzácné symbiózy jinak dvou těžko smiřitelných náboženství.
Voda z pramene, který byl před zemětřesením podstatně vydatnější, má prý zázračnou moc. Odnášeli si jí Kurdové, Tataři i Arméne! proti kobylkám. Když zalehlo hejno žravých škůdců pole, stačilo prý je pokropit několika krůpějemi kouzelné vody a v tu chvíli se objevilo mračno špačků, které kobylky sezobalo.
Po levém břehu potoka se rychle přibližujeme k Ahoře. Její jméno se přepisuje různě. Sami Turci ji píší Ohuri, Ahguri, ale i Ahuri či Achuri. Těsně před vesnicí stezka končí u kamenné zídky zabraňující ovcím, aby se nerozeběhly. Návštěvník osady ji musí pěkně přelézt. Ocitáme se v zahradě prvního stavení. Objevuje nás chlapec a ukazuje nám další cestu. Na dvoře se zdravíme s hospodářem. Dává přinést plechovou misku s vodou, každý poutník má přece žízeň. Podává nám ji žena. Voda je sice pěkně chladná, ale plave v ní spousta nečistot. Na bílé glazuře jsou výrazně patrné. Neodvažujeme se odmítnout a popíjíme se zavřenýma očima. Rodina nás zve dál. Omlouváme se, že máme málo času.
Kráčíme po hlavní cestě, je plná bláta a kaluží po včerejším dešti. Vychází nám vstříc Adem Únal, imámi - hodža, světský i náboženský představitel obce v jedné osobě. Je mu asi pětatřicet let, má pronikavý pohled zdůrazněný rovným srostlým obočím, ostře řezané rysy a opálenou tvář se širokým, ale krátkým vousem pod nosem. Hlavu mu zdobí úhledný turban, pečlivě svinutý z pestré látky s geometrickým vzorem, v němž převažuje oranžová. Na sobě má kdysi rezavé sportovní sako s červeným pulovrem.
Imámi nás vítá a zve k sobě do jediné zdejší společenské místnosti. Je to obchod i čajovna zároveň. Když vstupujeme, musíme se sehnout, dveře jsou velmi nízké.
Oči si špatně přivykají na šero, jediné světlo dodává otevřený vchod. Imámi nás usazuje na lavice ke hrubému stolu. Rozhlížím se očarovaně kolem. Naproti vchodu stojí podél celé stěny krámský pult, za ním u stěny poloprázdné regály s několika druhy zboží. Leží tu sušenky, měděný kotlík, krabice bonbónů, zápalky. Mezi tím se zvlášť nápadně vyjímá starodávný budík se dvěma zvonky a římskými číslicemi. U stropu visí oschlá beraní kýta nabodnutá na železném háku. Kolem ní krouží hejno much. Je to zátiší hodné štětce exístencionalistického malíře.
Za chvíli není v místnosti k hnutí. Shromáždili se tu téměř všichni ahorští muži. Zvědavé pohledy jsou upřeny na každý náš pohyb, studují rysy našich tváří, oblečení, fotoaparáty i filmovou kameru. Imámi sedí v čele stolu. Rozvíjí se zajímavá debata. Složitou mezinárodní řečí mu vysvětluji, odkud jsme, se kterými zeměmi naše vlast sousedí, jaká jsou u nás města, jmenujeme státníky, kreslíme na papír, přikyvujeme, vydechujeme zdvořilým obdivem. Dozvídám se podrobnosti o počtu obyvatel Ahory. Dnes má sotva 400 lidí. Po zemětřesení se sice brzy vzpamatovala, ale nikdy již nedosáhla dřívějšího rozkvětu.
Ostatní mužové nábožně naslouchají rozmluvě. Imámi některé zvlášť zajímavé informace tlumočí. Nepostřehl jsem, zda turecky nebo kurdsky. Sám se považuje především za Turka.
Výrostek přináší čaj. Podává se pro čtyři hosty a pro tři nejváženější občany. Pak dává imámi na naši počest přinést meloun vypěstovaný na Araratu. Plod, který mu podali, ohmatá, pak vytáhne lovecký nůž, odkrojí shora malou patku, zkoumá dužinu a - vrátí ho zpět. Totéž učiní i s druhým. Teprve třetí meloun zřejmě splňuje imámovy představy o tom, jak má vypadat plod, který je možné podat návštěvě z daleka. Položil jej na stůl před sebe, opět odkrojil svrchu malý kroužek. Tentokrát souhlasně zamručel a energicky provedl několik dlouhých přesných řezů. Potom přiložil odkrojený vršek nazpět, významně se rozhlédl po přítomných a obřadně udeřil dlaní shora na plod: Rozevřel se jako růžice.
Užuž nám chtěl každému nabídnout příslušný díl, když se rozpomněl, že jsme zhýčkaní Evropané a že se asi u nás nesluší jíst meloun rukou. Zavolal na svého chlapce a poslal ho pro příbory. Trvalo věčnost, než se mladík vrátil se čtyřmi vidličkami, každá byla jiná. Zřejmě si je vypůjčil na několika místech. Já dostal největší.
Procházíme vesničkou dům od domu, hafani na nás dorážejí i zde, nejsou však tak zuřiví, jsou asi více zvyklí na cizí lidi. Všude nás přátelsky přijímají. Pokouším se fotografovat kurdskou dívku u pramene pod vesnicí. Před naplněním pečlivě umývá plechové vědro, ne ovšem zevnitř, nýbrž svrchu. Vyslala na mě tak zdrcující pohled, že mne dodnes mrazí, když si na něj vzpomenu.
Naproti tomu Jarda s filmovou kamerou poměrně snadno získal souhlas manželského páru, aby je mohl filmovat. Škoda, že hned jakmile na ně zamířilo oko kamery, dvojice strnula, přestali být přirození.
Na okraji Ahory stojí trosky rozbořených kasáren. Svého času byla obec vojenským opěrným bodem.
Ahora má nádhernou polohu. Na severu se přímo před očima otvírají širé roviny Arasu se stříbrnou stužkou řeky. V dálce za ní se vlní arménská pohoří. Na opačné straně přímo za humny se tyčí hrozivá monumentální silueta severní stěny Araratu, korunovaná visutými ledovci. Tvarem trochu připomíná legendární stěnu Eigeru ve švýcarském Hornozemí, ani výškou se příliš neliší. Od úpatí k vrcholu dosahuje jistě dvou tisíc metrů. U potoka na zelených pastvinách se pasou koně, z chalup vystupují tenké proužky dýmu. Slunce chvílemi vyhlídne z mraků a hladí biblickou dědinu něžnými paprsky.
Podle pověstí a legend je Ahora nejstarší osadou na světě. Její jméno prý pochází ze slova achuryvinice. Když praotec Noe, zachránce živého tvorstva, přistál po potopě světa na Araratu, sestupoval prý se svým průvodem Svatojakubským údolím k severu. V Ahorské kotlině se zastavil. Z vděčnosti nad záchranou zde postavil dobrotivému Bohu oltář a dlouho se modlil. Na příhodném místě pak zasadil větvičku vinné révy, kterou přivezl na lodi. Od ní prý pocházejí všechny ušlechtilé odrůdy rév, a také jméno osady, která zde vznikla.
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz